Ještě se zlobíš?“
„Možná.“
„Omluvil jsem se.“
„Já vím.“

Zastávka v Londýně trvala chvilku, jen co bych stihla ohlásit se z hotelu a dotáhnout kufr do TARDIS. Otvírat si vlastním klíčem byl báječný pocit. Doktor, který něco šteloval na konzoli, na vteřinu zvedl oči. „Po schodech nahoru, první dveře vpravo.“
„Najdu co?“
„Svůj pokoj.“
„Ty schody tu předtím nebyly.“
„Ne. Trochu jsem to tu zatím přestavěl. Máš taky svou vlastní koupelnu.“
„Tolik štěstí najednou! To si snad ani nezasloužím…“
„To ne. A pospěš si. Čas běží.“
„Mně to povídej.“
Když jsem scházela dolů, pípla mi esemeska. Doktor seděl v houpacím křesle (které tu předtím taky nebylo) a se zaujetím poblikával světýlkem na sonickém šroubováku. Kluci a jejich hračky…
„Píše Tosh,“ řekla jsem. „ Trhlinou prý prošlo nějaké stvoření a způsobilo blackout nejen v Cardiffu, ale taky v půlce Walesu. Nechceš…“
„Ne. Den volna, vzpomínáš? Relax. Výlet.“
„Fajn. Už se ví, kam máme namířeno?“
„Jistěže. Jen tak pro zajímavost, vzala sis kontakt i na Jacka?“vrhl na mě zkoumavý pohled.
„Ne. Proč?“
„A co moje číslo?“
„Co je s ním?“
„To si nechceš uložit?“
„Ty máš mobil?“
„Nejen to. Mám i vlastního operátora. Ukaž,“ natáhl ruku, „napíšu ti ho. Je dost složité.“ Chvíli mačkal tlačítka, pak přitiskl k displeji šroubovák. „Hotovo. Trošku jsem to upgradoval. Od této chvíle se mi dovoláš, ať budu kdekoliv ve vesmíru.“
„Skvěle,“zastrčila jsem mobil do kapsičky na baťůžku. „Doufám, že to nikdy nebudu potřebovat.“
„Nikdy neříkej nikdy …no, kdyby přece, stačí stisknout současně jedničku s hvězdičkou.“
Celej Doktor, jiný číslo evidentně pro něj nepřichází v úvahu.
„A mimochodem, toho Honzu si ze seznamu oblíbených čísel klidně vymaž. Už nezavolá.“
„Cos to řekl?“
„Že nezavolá. Naposled ti volal před třemi měsíci. Ty jemu od té doby osmadvacetkrát. Nevzal to ani jednou. Nemá smysl se mu vnucovat.“
Nevím, co mě rozčílilo víc, jestli slovo vnucovat nebo fakt, že Doktor čenichal v mém soukromí.
„Kašlu na tvoje rady! Nikdo ti nedal právo lézt mi takhle do mobilu! Nebo jsi stihnul přečíst i všechny moje esemesky?“
„To bych si nedovolil.“
„Proč se mi tomu nechce věřit?“
„Protože jsi naštvaná. Miluješ ho a on tebe ne. To nemá budoucnost.“
„Co ty o tom můžeš vědět! Nebo máš snad doktorát z lidských vztahů? Ale možná jen zacházíš stejně se svými společníky – když usoudíš, že to nemá budoucnost, vyhodíš je z TARDIS a vymažeš z paměti. Nebo vymažeš paměť jim.“
„ Tohle nedělám,“ ohradil se, ale přesvědčivě to neznělo. „Chtěl jsem jen říct, že se nepotřebuješ někomu podbízet. Máš svou cenu, Sáro, a ten, kdo to nechápe, si tě jednoduše nezaslouží.“
Kéž by to opravdu bylo tak jednoduché! Takže, pokud jde o otevírání starých ran, jsme si teď kvit.
„A co ty, Doktore? Taky máš svou cenu?“
„Jistě, jako každý.“
„A k čemu ti to je, když jsi přesto pořád osamělý?“
Zásah do černého. Kopat kolem sebe, to já dovedu. Ne, že bych za to byla na sebe pyšná. Když jsem zahlédla výraz na jeho tváři, jednu bych si vrazila.
„Promiň, neměl jsem o tom začínat,“ řekl tiše.
„Ne, to neměl.“ Zvlášť, když jsem za těch pár dní po tvém boku přestala na Honzu skoro myslet.
Rozhostilo se ticho.
A když se už zdálo, že bude trvat navěky, Doktor se zeptal: „Ještě se zlobíš?“

O pět minut později jsem stála v otevřených dveřích TARDIS a vdechovala provoněný vzduch. Kolem se prostíral nějaký park a dole za řekou starobylé město s nezaměnitelnou kupolí kostela Santa Maria del Fiore.
„Florencie, kolébka renesance,“ řekl Doktor, a když viděl můj tázavý pohled, dodal: „Současnost, takže památky, víno, pizza, zmrzlina, kabelky z pravé kůže, šperky a drahé kameny, zkrátka - budeš hýčkána a rozmazlována…“
„Sklapni a pojď.“ Nahodila jsem si baťůžek a pustila se z kopce po cestičce vysypané pískem.„Kde jsme to vůbec přistáli?“
„Zahrady Boboli, kouzelné místo, není-liž pravda? Při mé poslední návštěvě tu byl jen svah zarostlý křovím.“
„A naposledy jsi ve Florencii byl kdy?“
„Na přesný letopočet se nepamatuju, ale příjemně jsem ti tehdy popovídal u džbánu vína s chlapíkem, co se představil jako Dante Alighieri. Vyprávěl jsem mu o planetě Hellborn, byl jedno ucho, než totálně namol spadl ve dvě ráno pod stůl. Později se mi doneslo, že podle toho popsal svoje Peklo v Božské komedii. Příště si musím dát pozor na copyright!“
Prošli jsme ven přes palác Pitti a vysloužili se udivený pohled ostrahy. Bodejť ne, právě odbila devátá a první návštěvníci teprve vcházeli dovnitř. Ale i přes tuto časnou hodinu už město zaplavili turisté všech národností a jejich početné skupiny se přelévaly ulicemi jako živá řeka.

Na mostě Ponte Vecchio by se snad nepropadl ani onen pověstný špendlík. Bylo s podivem, že pod tou vahou ještě nepraskly všecky pilíře. Ve chvilce nás dav od sebe rozdělil, a zatímco já se zastavila u jednoho zlatnického krámku, Doktor zmizel kdesi vepředu. Nevadí, nakonec nemusí být u všeho. Vstoupila jsem dovnitř.
Koupila jsem si tenký řetízek, pak jsem vytáhla kuličku, kterou mi daroval David, a optala se, zda by bylo možné zhotovit na ni závěs s očkem. „Sí, sí,“ horlivě přikyvoval kudrnatý prodavač a odběhl s ní kamsi dozadu. Za pár minut byl zpátky a ochotně mi ji zavěsil na krk. Když jsem platila, prohodil něco o tom, že obyčejné sklo a zlatý řetízek je tedy divná kombinace, ale náš zákazník, náš pán, těšilo nás, děkujeme uctivě, přijďte zase, signorina.
Vyšla jsem ven a srazila se s Doktorem.
„Tady jsi! Hledám tě všude jako blázen! “
„Bál ses, že jsem se ti navěky ztratila?“
„Jistěže ne! Něco sis koupila? Pěkné.“
„Viď? I když je to jen imitace, to víš, na pravý briliant nemám.“
„Pravý briliant se zaprvé nebrousí dokulata, za druhé tohle sis tady koupit nemohla, protože ta kulička nepochází ze Země, a za třetí asi tuším, jak jsi k ní přišla.“
„Opravdu?“
„Jo.“ Vzal kuličku jemně do dvou prstů. Vypadala jako normální čirá skleněnka, jen uvnitř měla světle modrý oválek, který připomínal vířící galaxii. „Víš, co to je?“
„Ne.“
„ Zrníčko energie ze srdce TARDIS. Kdyby se dostala ven, srovná Florencii a přilehlé okolí se zemí.“
„No, tak to musíme doufat, že zůstane napořád tam, kde je,“ zastrčila jsem si řetízek pod tričko. „A teď vzhůru do víru radovánek, chci vidět katedrálu, Davida a obrazy v galerii Uffizzi, taky Casa di Dante a …“
„Jsi opravdu nenáročná,“ usmál se Doktor a pak propletl své prsty s mými. „Jen pro jistotu, abys mi zase někde nezmizela.“

Vychutnávali jsme si Florencii všemi smysly.
Boticelliho Zrození Venuše i pohled na město z Campanily, Ghibertiho Rajskou bránu na Baptisteriu svatého Jana, proslulé florentinské dršťky, podmanivé rytmy pouličních hudebníků, vůně z nesčetných pizzerií, Donatellovy sochy i pecorino s hruškou a vynikající chianti.
Když jsme vyšplhali až nahoru do úchvatné Brunelleshiho kupole, zatočila se mi hlava nejen z vína. Doktor blikl sonikem do prostoru a prohlásil: „Fantastické. Rozpětí dvaačtyřicet metrů a žádný podpěrný sloup, dokonale samonosná. Vy lidi jste vážně úžasná rasa!“ A já byla na jeho slova jaksepatří pyšná.
Na Piazza della Signoria jsme potkali spoustu živých soch.
Nehybná těla, strnulé tváře potřené barvou, nemrkaly a snad ani nedýchaly. Fotograf v cylindru s bedýnkovitým foťákem, Pierot a Kolombína, vyfiknutý renesanční švihák, nejspíš sám Lorenzo Magnifico, Dante s bichlí Božské komedie a dokonce i, celá ve zlatém, Tutanchamonova mumie. Nedalo mi to, abych si každou z nich nevyfotila. Doktor tentokrát mě nadšení nesdílel. „Nelíbí se mi to. Nevím, přesně co, ale mám vážně divný pocit.“
„Ale no tak, nesýčkuj zase. Je krásný den, užíváme si ho, před nikým neprcháme, nikoho nehoníme, nikdo se nás nepokouší zabít, sežrat ani zotročit. Co se může stát?“
„Asi nic. Nemáš chuť na zmrzlinu?“
„To víš, že jo. Ale ta fronta měří snad kilometr.“
„Nevadí, já to přežiju.“
„V tom případě prosím malinovou a jogurtovou,“ řekla jsem a nasypala Doktorovi do dlaně hrst eur. Přes všecky řeči o rozmazlování neměl u sebe přirozeně ani floka. „Já zatím pošlu Toshiko pár fotek.“

Namířila jsem ještě mobil na florentskou radnici Palazzo Vecchio, před níž čněla nad uměníchtivými davy kopie Michelangelova Davida, stiskla spoušť, a pak si zkusila najít klidný koutek. Bylo za pět minut čtyři, když jsem se pustila do odesílání ememesek.
Klaplo nám to přesně. Právě jsem skončila, když jsem zahlédla Doktora, jak se s dvěma obrovskými porcemi zmrzliny prodírá směrem ke mně. Přitom jsem očima zavadila o boční úzkou uličku – a uviděla ho.
Zase živá socha – tentokrát anděl, popelavě šedý, zakrývající si rukama tvář. Jako by se nechtěl dívat. Nebo být viděn. Anebo plakal. Aura tajemna kolem něj byla skoro hmatatelná. To bude fotka jako víno, jen musím kousek blíž, abych neměla na snímku dvacet dalších nechtěných statistů.
„Sáro, ne!“ zaslechla jsem křičet Doktora. Co - ne? Jsem pořád tady, nikam přece nemizím…ale to už stál u mě (kam se poděly ty kornouty?) a strhl dolů mou ruku s mobilem.
„Co blázníš?“otočila jsem k němu hlavu, ale vrátil mi ji nazpět, div mi přitom nezlámal vaz. „Dívej se na něj! Pořád se na něj dívej a neopovažuj se mrknout!“
„Proč?“
„Neptej se a dělej, co ti říkám! Na vysvětlování bude čas potom. Bude-li nějaké potom…Chyť se mě a pomalu, velice pomalu couvej. A nespouštěj z něj oči!“
Připadala jsem si jako idiot, jak jsme tak ruku v ruce couvali zpátky na náměstí.
„Co se to ksakru děje?“sykla jsem. „Musím to vědět, protože mi z toho slunce slzí oči. Vážně už nevydržím nemrknout…“
„Snaž se, už budeme z dohledu a pak…“
A pak se za našimi zády ozvala exploze, a po ní další a další. Znělo to jako ohňostroj, ale nebyl to ohňostroj. Při něm lidí nekřičí hrůzou a bolestí.

Jako na povel jsme se otočili. Vzduchem létaly kusy těl a náhle zdivočelý dav se v hysterii rozbíhal všemi směry. Ještě vteřinu a ušlapou nás. Ale nedošlo k tomu.
Koutkem oka jsem zahlédla něco šedého a cukla hlavou.

Anděl stál těsně u nás, napřahoval ruku a jeho otevřená ústa odhalovala sadu velice ostrých zubů.
Jako piraňa, napadlo mě, a to byla taky moje poslední myšlenka.
Pak se mě anděl dotkl a nastala tma…