A byla to tma absolutní.
Prostor se natáhl a čas naopak smrštil. Cítila jsem pohyb, ale netušila, jestli se vznáším nebo padám, protože náhle neexistovalo žádné „nahoře“ nebo „dole“. A pak moje dlaň vyklouzla z Doktorovy a já vykřikla a zoufalé echo mě provázelo celou dobu, která byla věčností anebo možná jen zlomkem vteřiny. Vzápětí jsem bokem narazila do něčeho velice tvrdého.
Dosud plně  nezahojené rameno ostře zaprotestovalo, stejně jako sedřená kůže na předloktí. Svezla jsem se k zemi a zůstala ležet schoulená do klubíčka. Vyhozená z rovnováhy i ze světa, který se ještě před chvíli tvářil tak přátelsky, přála jsem si nebýt.
Ale moje tělo to odmítlo vzít do úvahy.
První se restartoval sluch. Zachytil hukot řeky, pleskavé zvuky vody narážející do nějaké překážky a kdesi v dáli povědomý hlas. Hmat mi prozradil, že kůži mých lýtek dychtivě olizují ledové vlnky, a čich přidal informaci o kyselém pachu bahna a tlejících odpadků. Nezbylo, než otevřít oči a zjistit, že chybí jen kousek, abych sklouzla do vzedmutého toku a opravdu přestala být.
Ale to už nade mnou stál Doktor a tahal mě podél mostního pilíře vzhůru do bezpečí. Kapalo z něj přitom jako z vodníka.
Nejistě jsem se postavila na roztřesené nohy a rozhlédla se. Mezi mraky na noční obloze probleskoval sinavý půlměsíc a jeho světlo vykusovalo ze tmy pouhé siluety. Most mi byl povědomý, domy kolem ani moc ne.

 „Jsi v pořádku?“
„Jo, v podstatě. Asi jsem otravná, jak se ptám pořád dokola, ale netušíš, kde to jsme?“
„Řekl bych, že pořád ve Florencii,“ odpověděl, zatímco ždímal nohavice. „V téhle chvíli ovšem není podstatné kde, ale kdy.“
„Jak to myslíš? Jakože jsme se přemístili v čase?“
„On nás přemístil. Plačící anděl. Příslušník prastaré rasy, zvané též Osamělí zabijáci. Jeho dotek tě pošle do minulosti, zatímco on se živí energií dní, které bys byla prožila v přítomnosti. Je kvantově uzamčený, takže dokud se na něj díváš, není víc než kamenná socha a tobě nic nehrozí. Ale když mrkneš nebo se otočíš…“
„Máš smůlu. Jako my dva teď, chápu. Proč mám pocit, že pro tebe to není poprvé?“
„Asi proto, že není. Uvízl jsem tehdy v roce 1969, zatímco TARDIS zůstala v současnosti. Dlouhá historie, zašmodrchaná stejně jako samotný čas. Nakonec to dobře dopadlo, díky souhře náhod a taky technice. Tady si ovšem o technice můžeme nechat jen zdát, nevidím žádné pouliční osvětlení, ani elektrické, ani plynové. Tentokrát nás posunul hodně zpátky. Až do středověku, řekl bych.“
„No skvěle! Takže, co dál? Nějaký plán?“
„Dál? No, nejdřív najdeme střechu nad hlavou, něco suchého na sebe, a pak uděláme všecko pro to, abychom si mohli spolu přece jen dát tu výtečnou zmrzlinu. Samozřejmě ne tamtu, co jsem upustil. Koupím jinou a lepší, slibuju.“
„A když se to nepovede? Myslím vrátit se?“
„Neboj, zvládneme to.“
„A když ne?“
„ A pak kdo sýčkuje…Vážně to chceš vědět?“
„Jo.“
„Když to nevyjde, dožijeme tady.“
Dožijeme? Taktně sice použil množné číslo, ale jediný, kdo tu stráví život a nakonec i umře, budu já. On se při své dlouhověkosti jedenadvacátého století a návratu do TARDIS nakonec dočká.
„To není fér,“ zamumlala jsem:
„To není,“souhlasil, jakoby mi četl myšlenky. „Ale když tu budeme jen postávat a fňukat, promarníme šanci změnit svou budoucnost. Takže – ten most asi poznáváš?“
„Vypadá jako Ponte Vecchio, i když ne úplně stejně.“
„Správně. Jeho pilíře ještě svítí novotou, čili tu nestojí dlouho. A protože vznikl v roce 1345, myslím, že jsme ve 14. století, asi tak 1350 plus mínus.“
„Bude nám k něčemu znát přesný letopočet?“
„Nevím. Snad. Tak pojď.“

V té chvíli zmizel měsíc definitivně za mraky a začalo pršet.
Ulice byly temné a prázdné. Domy se podobaly malým pevnostem, za zavřenými dveřmi i okenicemi panovalo ticho a neprobleskl jediný paprsek světla. Naše chůze se stále víc podobala slepeckému tápání.
Celé město jakoby se stáhlo do sebe, aby ve strnulé nehybnosti přečkalo noc. Z té atmosféry i studeného deště mi naskočila husí kůže. „Je tu jako po vymření,“ šeptla jsem a vzápětí málem zakopla o nějaký dlouhý balík, který ležel přímo na cestě. Doktor mě chytil za paži. „Dávej pozor!“
„Co to bylo?“
„Nemám tušení.“
Kdesi vepředu se mihotalo světlo. Čím víc jsme se k němu blížili, tím zřetelněji vyvstávaly na zemi před námi obrysy dalších. Zastavila jsem, abych si jeden prohlédla…

…a vtom mě něco popadlo za kotník. Zaječela jsem a instinktivně škubla nohou. „Sáro, co je? Jsi v pořádku?“.
„Jo, asi jo. Lekla jsem se.“
„Pomozte mi… pro smilování boží… nenechávejte mě tady!“ zasténal kdosi zoufale. Přerývaný hlas patřil nějakému starci, ležícímu ve výklenku zdi. Co tu proboha dělá uprostřed noci? Přepadli ho snad?
Doktor k muži poklekl. „Co se vám stalo? Jste zraněný? Sáro, pomoz mi, opřeme ho o stěnu! Nejspíš upadl cestou z nějaké krčmy.“
Společně jsme starce nadzdvihli a posadili. Nepáchl kořalkou ani zvratky, ale zato byl i v tomhle chladném počasí rozpálený jako kamna. „To je divné,“ zamumlal Doktor. „Přidržuj ho,“ a sáhl do kapsy pro sonický šroubovák. Ale než ho stihl vytáhnout, dostal muž prudký záchvat kašle. Schytali jsme to s Doktorem z bezprostřední blízkosti přímo do obličeje.

Pustila jsem toho nešťastníka a s odporem si setřela z tváře kapky hlenu. „Co to proboha bylo? Doufám, že nemá tuberu! Jsem sice očkovaná, ale tohle..“
„…je něco mnohem horšího,“ řekl Doktor. Sonikem pečlivě skenoval zhrouceného muže, který se zmítal na zemi a chrčel, jako by si chtěl vykašlat plíce z těla.
„Takže teď už víme přesně, na čem jsme,“ konstatoval nevesele. „ Florencie, rok 1348 a mor neboli černá smrt. Jestli jsme se nenakazili teď, stane se to v nejbližších hodinách, možná minutách. Město je zcela promořené a tahle plicní forma mimořádně agresivní. Až epidemie skončí, zbude tu sotva polovina obyvatel. Je mi to líto, Sáro. Ty předměty tady na ulici…“
„... jsou těla zabalená v rubáších, co čekají na odvezení. Mám pravdu?“
Přikývl.
„Takže co? Máme ještě šanci nebo to vzdáme rovnou?“
„To určitě ne. Vždycky je naděje…“
„Dneska ti to lhaní moc nejde, Doktore. Ale já se toho stejně budu držet. Jo, mně je taky líto, že vymře půlka Florencie a čtvrtina Evropy, pokud si ze školy dobře pamatuju. Ale nikde přece není psáno, že mezi nimi musíme být i my dva. Páni času jsou nepochybně imunní proti takové prkotině jako je pozemská černá smrt a já…no, mám pocit, že se to dá nějak léčit. Mor se přece občas vyskytne i v jedenadvacátém století, ale už se na něj neumírá.“
„Bohužel tě zklamu. Páni času imunní nejsou a na mor účinkují pouze moderní antibiotika. Takže jestli nemáš v tom batůžku čistě náhodou dvě velká balení tetracyklinu…“
„Čistě náhodou nemám…. Bože, musí přece existovat nějaký způsob, jak se dostat zpátky, dokud jsme ještě zdraví! Co TARDIS? Nemůžeš ji nějak přivolat? Plácám, jistěže ne, když to nešlo ani v šedesátým devátým.“
Muž u našich nohou náhle ztichnul.

„Je mrtvý?“
„Vypadá to tak,“ řekl Doktor. „Pojď, nemůžeme tu stát na dešti…“
„Počkej! Něco mě napadlo! Tohle je ten mor, o kterém psal Boccaccio v Dekameronu, že? Spousta lidí tehdy přece utekla na venkov! Uděláme to samé, vypadneme odsud. Najdeme nějaký statek…“
„…a budeme tam sedět a vyprávět si příběhy? To by šlo, já znám spoustu příběhů,“ usmál se, ale hned zase zvážněl. „Jen pro zbytek dnešní noci musíme někam do sucha, jinak naše cesta skončí dřív, než začne.“
„Co třeba kostel? Anebo – jestli odjeli na venkov, musí tu být spousta prázdných domů! Když se do nějakého potají vloupáme…“
„Nic jiného nám asi nezbude. Nedělám si iluze, že by někdo ve městě zachváceném morem pohostinně přijal na nocleh dva takové exoty, jako jsme my dva.“

Dům, který jsme si vytipovali, vypadal opuštěně, ale pravda to byla jen z poloviny. Hned v přízemí jsme v kuchyni našli další oběť moru. Na lavici u zdi seděla žena, zdálo se, že jen dřímá, ale výrazný odér moči prozrazoval, že smrt ji dostihla právě tady a poměrně nedávno.
A v tu chvíli mi konečně došlo, že to, co se tu děje, není jen pár strohých řádků v učebnici dějepisu, ani noční můra, ze které se ráno probudím. Že to je skutečné, že se to děje mně a že to skoro jistě tentokrát nepřežiju.

Něco ve mně se zlomilo. Klesla jsem na trojnožku vedle ohniště a rozbrečela se jako malá.
Doktor to nekomentoval, natož aby se mě pokusil utěšovat.
Usilovně foukal do ještě řeřavých uhlíků, dokud z nich nevydoloval napřed jiskru a pak i plamínek. Přiložil dřevo, sundal mi z ramen batůžek a chvíli se v něm přehraboval. Pak jsem clonou slz zahlídla, že někam odchází. Pohroužené do vlastního zoufalství mi to bylo úplně jedno. Oheň hltavě polykal vyschlá polínka a šířil kolem sebe příjemné teplo. Ale také osvětloval tvář mrtvé ženy. K mému zděšení byla sotva starší než já. Sevřela jsem pevně víčka, ale moc to nepomohlo.
„Svlékni se,“ řekl znenadání Doktor.
„Cože?“ otevřela jsem oči. Stál nade mnou a v náruči držel jakýsi neforemný ranec.
„Svléknout. Mokré oblečení. Hned,“ mluvil se mnou jako s děckem. „Nechceš přece dostat zápal plic.“
„Jestli mám mor, dostanu ho stejně nebo ne?“ opáčila jsem lhostejně.
„Poslyš, vážně bych ocenil, kdybys přestala odmlouvat a udělala, co říkám. Čas se krátí.“ V hlase mu zazněla netrpělivost a ještě něco, co mě vyděsilo a donutilo vstát. Doktor měl… strach.
A nejen to. Obličej i ruce mu slabounce zářily a nebyl to odraz plamenů. Vycházelo to z něj, jako by jeho tělo zevnitř žhnulo.
„Co se děje, Doktore?“
„Myslíš tohle?“ pohnul prsty.
„Přesně.“ Dotkla jsem se jeho tváře. Pálila.
„Můj imunitní systém detekoval smrtelnou infekci. Teď posuzuje, co s tím. Buď zvládne vyrobit protilátky a já se uzdravím anebo vyvolá regeneraci. Ta přepíše všecky buňky mého těla. Bude to jako restart. Nový začátek. Jiná tvář, jiný muž.“
„Tomu nerozumím. Ale budeš pořád Doktor, ne? A budeš se pořád snažit nás odsud dostat…“
„Já nevím, Sáro. Vážně nevím.“
„Ale já tu nemůžu zůstat sama! Co budu bez tebe dělat?“
„Jestli se okamžitě nesvlékneš a nezabalíš do téhle houně, tak nic, protože budeš po smrti. Pospěš si! Čas se krátí,“ opakoval.
Hodil ten ranec na zem a otočil se ke mně zády. Zatímco jsem stahovala mokré šaty, zavěsil nad oheň kotlík a nalil do něj minerálku z PET láhve, kterou našel v mém batůžku. „Potřebujeme čaj,“ mumlal a prohrabával plátěné sáčky, zavěšené na tyči u stropu. „Šalvěj…máta… heřmánek…tohle nevím, co je…mateřídouška. Snad to bude stačit,“ a vysypal byliny do kotlíku. Pak ztěžka dosedl na lavici vedle mrtvé ženy.
„Dej mi půl hodiny,“ řekl unaveně. „Možná hodinu. Hlídej ten čaj, ať se nevyvaří. Nepřibližuj se ke mně a nedotýkej se mně, rozumíš?“
„Rozumím, jo, rozumím,“ kývala jsem horlivě hlavou. „Jenom mě neopouštěj, slyšíš?“
Neodpověděl. Oči měl zavřené a tvář mu zářila stále jasněji.

Rozložila jsem oblečení kolem ohniště a schoulila jsem se u něj. Občas jsem mrkla na Doktora. Nehýbal se. Houně mě škrábala na holém těle (a nejspíš byla taky plná blech) ale hřála a já se pomalu přestávala třást. Nakonec mě přemohlo vyčerpání. Musela jsem spát dlouho, protože když jsem se s trhnutím probrala, oheň už vyhasínal.
K mým svrškům přibyl Doktorův oblek a košile, ale po něm samotném nebylo ani památky.