|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
Vílou nejsem
Bylo nebylo, jako v pohádce,
přála jsem si jen na malou chvíli
stát se princeznou nebo vílou,
okusit jaké to je, mít šaty utkané
z vloček sněhových tak čistě bílých,
jak lidská duše nikdy být nemůže.
Na nožky nasadila jsem střevíce,
a pod klenbou hvězd zářivých vyšla hledat
úsměvy v zahradách laskavosti a naděje,
rozkvetlou louku s rosou, když zrcadlí nebe.
Možná jsem zabloudila,
kráčela místy vyprahlými, opuštěnými,
kde srdce již dávno nebijí, jsou z kamene.
Minula pustinu přízraků,
bídu snů ztracených, nenaplněných.
Ocitla se na okraji propasti Chaosu,
tušila jakési tvary, jež se v ní skrývají,
prazvláštní podivné nestvůry
barev nevýrazných, bez touhy a soucitu,
ošklivé jako hřích, zloba, zrada, osamění.
Hlubina ještě více potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu!
Bezděky vykřikla jsem.
V tu chvíli na druhé straně příkopu jsem zahlédla
Tebe...
Usmíváš se.
Podáš mi ruku?
Pomoz mi překonat propast smutku a beznaděje,
potřebuji Tě!
I když princeznou ani vílou nejsem...
Léta Páně 2015, dne 7.2. věnováno autorem
Helen
|
|
|
|
|
|
|
|
Báseň "Vílou nejsem" věnuji Petrovi.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Ano, Mirko, jestli ti správně rozumím, vždy jsem byla přesvědčena stejně jako ty... mám radost z tvého zastavení, děkuji  |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
.. tak jako ani svět není jednotvárným, bez střídání ročních dob...
Děkuji ti, milá Dagmaro |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Počítám, že sudý je svět...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
lidská duše je utkaná
z nejrůznějších barev a snů
bílá barva je základní
však potřísněná skvrnami
zkušeností...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Milí přátelé, Básněnko, Doremifo, Jiří,
děkuji vám za krásné a milé zastavení, vlídnost chvíle, kterou nad vašimi slovy prožívám. Jsem moc potěšena vaším sdílením.
Děkuji!
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
...jsou chvíle, kdy každý potřebujeme něčí ruku a nemusí to být zrovna paže Bajajova. Také jsou chvíle, kdy bychom měli tu svou umět nabídnout. Vždyť někdy jde jenom o pocit bezpečí a ne o hrdinské činy.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Zahrado snů, znám již tvoje jméno
a oči sklopené…Snad nedýchám ani
dle příslibu ať není prozrazeno
tvé místo úkrytu, kam vstup je zakázaný
*
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
pocity smutku a beznaděje
že ruka ruku rozechvěje?
a potřeba lidského citu
zanechá v tobě suitu
na věky...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Děkuji i tobě, Doto, za laskavé a vlídné zastavení. A to mrknutí na konci tvého vstupu mně navodilo úsměv a zahřálo v duši.
Děkuji  |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Jasně, že víly a princezny s tím nemají nic společného. Je to tak jasné, že je to někomu třeba čas od času připomenout. ;-)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Hm, takže žádné "né"? Souhlasím. Máte pravdu, dámy, text mi zní neméně stejně, ba možná lépe.
Prosím, Hanele, vymaž mi bezděčný výkřik. Děkuji.
Přiznám se podruhé, s textem jsem měla při úpravách více problémů, to bylo důvodem, proč jsem vnitřního hlasu neposlechla, v minulosti již vícekrát mně připomínky tu pomohly lépe se zorientovat.
Děkuji ti, Hesiono. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Viz hanele - k celkovému znění básně se to hovorové "né" prostě nehodí, ubírá na kráse :) Ale neomlouvej se. Básník by se nikdy neměl omlouvat za svoje dílo ( i když, znám pár výjimek...)
Tu říši fantazie si nosím uvnitř sebe, se všemi krásami, co v ní chci mít, a temnosti do ní nepouštím - u brány vartuje můj Múz <3
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
To mě mrzí, Hanele, že ti můj text zaskřípěl.
Psala jsem ho již před časem, až v nedávných dnech upravovala, a moc jsem váhala, zda ho dát na Litweb k přečtení. Měla jsem asi poslechnout vnitřního hlasu, který mně říkal: Nééé!  Omlouvám se, prosím. Hezký den |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
po prvním přečtení nemám hlubší komentář - jen osobní poznámku: strašně nemám ráda v poezii to protahované "née" - taková moje alergie  (ještě ji mám na "rety" co si tak honem vzpomínám..) |
|
|
|
