Je opravdu příjemné zjistit, že když zemřete, lidé skutečně splní vaše poslední přání. I když si přitom někdy dají na čas. Ale já nejsem malicherný. Mám před sebou celou věčnost, a tak mi na nějakém tom desetiletí nesejde.
 No, někdo by jistě mohl říci, že lepenková krabice není vskutku nijak důstojné místo posledního odpočinku, ale věřte mi – znám horší. Třeba hromadné hroby nebo kremační pece v sousedství plynových komor. Vlastně nechybělo mnoho a někde tam jsem kdysi mohl skončit, a nic z toho, o čem vám budu vyprávět, by se nebylo stalo.

Co může člověk čekat od života, narodí-li se ve špatný čas na špatném místě … i když, ruku na srdce – jak poznat, který čas je špatný a který dobrý?
Chyběl mi jen měsíc do čtvrtých narozenin, když do mé vlasti vpadli agresoři a začala válka.
Z lidí, kteří tehdy tvořili můj svět, se rázem stali občané ne druhé, ale rovnou nulté kategorie. Zahnali nás za zeď a oddělili jako prašivé ovce od zbytku města. Ve vzduchu se neustále vznášela nejistota, zda další den nebude tím posledním.
A právě tehdy – tomu všemu navzdory – mě matka začala učit hře na piano a babička mi prorokovala, že jednou budu patřit mezi nejlepší a nejslavnější hudebníky světa. Ale zůstalo by jen u sladkých řečí a nenaplněných vizí, kdyby mi právě milovaná babi o tři roky později nezachránila život.
Ostříhala mi vlasy, obarvila je na blond, navlékla mě do holčičích šatů a vykonala zázrak – před namířenými samopaly hlídek mě odvedla pryč z místa, jež bylo tehdy už jen čekárnou na smrt a odkud odjížděly vlaky pouze jedním směrem. Moje matka však stejné štěstí neměla a já ji už nikdy jsem ji nespatřil.
Ale dosti smutných vzpomínek.

Na scéně, nedaleko odtud, právě začíná komedie, jedna z těch věčně živých a stále aktuálních. Nepochybuji, že jí pozorně naslouchá i duch jejího dávného autora.
Ten dnešní kus se mě ale netýká.
To až zítra, až se představitel prostořekého frajírka, jenž nakonec uvázl v osidlech lásky, vtělí do úplně odlišné postavy, pak se právě já stanu - alespoň na chvíli - jeho hereckým partnerem.

                                        *  *  *  *  *  *

 

Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.

Krásná slova – pokud ovšem nežijete ve světě, kde se ze všeho nejdřív ptají po jméně, kde jméno budí podezření a podezření se snadno změní v rozsudek. Já dostal jméno nové, jež - možná trochu troufale -odkazovalo k jednomu významnému umělci a mělo mě snad i vést podobnou cestou. Jen díky změně identity přežil jsem onu strašlivou dobu.
A tak jsem si to jméno ponechal, i když znovu nastal mír a já se mohl věnovat hraní a studiu, nejprve ve své rodné zemi a pak i na renomované pařížské konzervatoři coby jeden z jejích nejmladších absolventů.

A jako by mi osud chtěl vynahradit minulé roky - šel jsem od úspěchu k úspěchu, koncertoval ve slavných síních a ve společnosti neméně slavných umělců. Snad mi pomáhala i moje paměť (někdo by mohl říct „fenomenální“) - stačilo, abych si jedinkrát přečetl partituru a dokázal jsem skladbu zahrát zpaměti, hned, ale také kdykoliv později.
Přesto jsem cítil, že koncertní kariéra není tím, o čem jsem snil. Bez ohledu na to, že mě má paměť nikdy nezklamala, trpíval jsem před vystoupením neskutečnou nervozitou. Vytáčelo mě, když lidé neposlouchali dost pozorně nebo když někdo v sále rušil pozdním příchodem. Nesnášel jsem recepce, pořádané po koncertech, kašlal na pravidla společenské etikety, a nijak mě netrápilo, pokud se mi případně podařilo urazit vlastní mecenáše. A přesto mi pořád chtěli naslouchat.

Projel jsem celý svět, abych nakonec zakotvil ve staré dobré Anglii a mohl se konečně věnovat tomu, po čem jsem toužil nejvíce a na co jsem měl při koncertních turné tak málo času. Komponování.

 

                                  

                                               *  *  *  *  *  *

Osud mi však nedopřál dlouhý život, a tak tu toho po mně příliš nezbylo – dva klavírní koncerty, nějaké smyčcové kvartety, řada drobných skladeb. A Kupec benátský.  
Je to tak, dávný barde, myslel jsem na tebe, když jsem pracoval na dvou stěžejních věcech svého života – na své jediné opeře a na poslední vůli.

Čas se nachýlil – zítřek se stal dneškem a jeviště znova ožívá dramatem, které nestačilo zestárnout. Na scénu vstupují intriky, zrada, bezmoc i šílenství. Konečně také přichází okamžik, na který tak dlouho a trpělivě čekám.

A s ním i muž, jenž jako první dokázal beze zbytku vyplnit, co jsem si v závěti přál.

Bez odporu či zachvění bere mě do ruky a zamyšleně na mne upírá pohled.
V jeho pronikavých hnědých očích se zrcadlí všecko - bolestná nerozhodnost, hněv i vina a také mučivá potřeba znát odpovědi na otázky, které si bez ustání klade.  Já však mlčím. Jak taky jinak.
Oba víme, že své odpovědi si musí každý najít sám. Nešťastného prince dánského nevyjímaje.