Akolyta
Měl jsem rád pohřby. Tedy ty staré, poctivé pohřby z našeho kostela, s hudbou varhan a vůní věncových květin. Byl jsem fascinován pohřebním vozem s párem černých koní, čekající před kostelem a obdivoval jsem vyleštěné nástroje místní pohřební kutálky. Neuvědomoval jsem si smutek nejbližších pozůstalých v první řadě kostelních lavic, ani zvědavý šepot ze zadních řad, obsazených sousedkami z okolí. Ale pravým králem obřadu v mých očích nebyl pan farář, ale pán v černém obleku, vždy s černým kloboukem v ruce. Pan Zlámal.
Varhany zmlkly, rozezněly se zvony, muži v černostříbrných livrejích, kterým se říkalo funebráci, vynášeli na ramenou rakev z kostela. A teď nastala ta krásná chvíle. Pan Zlámal uspořádal pozůstalé za pohřebním vozem, před nímž se seřadili muzikanti a ještě před nimi pan farář s kostelníkem. A úplně vpředu JÁ. V bílé komži s černým límcem, oběma rukama jsem svíral dlouhou žerď, zakončenou křížem. Já, nosič kříže, akolyta! Pan Zlámal zvedl ruku s kloboukem a zamával. Bubeník třikrát uhodil do bubnu, hudba spustila a já jsem vykročil.
Vždy jsem měl pocit, že to já vedu zesnulého k našemu hřbitovu a vysokým křížkem smetám hory a stavím mosty, jako v té známé pohádce. A bylo to tak i ten červencový den, kdy jsem ji poprvé spatřil. Tu ženu. Stála, napůl skryta, u vedlejšího pomníku, celá v černém, černé vlasy nezvykle nakrátko sestřižené a v ruce šáteček z lehké látky. Dnes bych řekl z hedvábí, ale co věděl o hedvábí osmiletý kluk kdysi před šedesáti lety. Skončil krátký obřad s vykropením hrobu, hudba začla hrát a funebráci spouštěli rakev. V té chvíli se ruka krátkovlasé ženy lehce pohnula a šátek se zavlnil jako k pozdravu při loučení. Lidé umírali, byly další a další pohřby a já ji pokaždé viděl. Stejně oblečena se šátečkem v ruce. Zřejmě si všimla, že ji pozoruji a když se naše oči setkaly, lehce kývla. Neznal jsem ji, nikdy nebyla v kostele, nešla v pohřebním průvodu a neviděl jsem ji ani odcházet ze hřbitova. Měl jsem ji za své malé, (nebo velké ?) chlapecké tajemství. Přešla léta, pohřební vůz s koňmi nahradil automobil a průvody na hřbitov se nekonaly. Nekonaly se téměř ani pohřební obřady v kostele a z malého akolyty se stal student, voják, zaměstnanec. Osud mě zavál někam pryč od rodného místa a jen občas jsem jezdil navštívit maminku. Při jedné návštěvě mi jen tak mimochodem řekla, že pan Zlámal má zítra pohřeb. Bylo to něco až nepochopitelného, co mě vrátilo o léta zpět, k mávajícímu klobouku, třem ranám do bubnu a cestě na hřbitov. Nostalgie? Snad. Tak jsem se ocitl v obřadní síni krematoria, kde za skleněnou deskou u vchodu bylo vystaveno jméno František Zlámal. Obřad skončil. Bez kněze, bez dojemné pohřební kutálky, bez průvodu. Smuteční hosté se rozcházeli. Odcházel jsem poslední. A u otevřených dveří obřadní síně jsem ji spatřil. Krátké černé vlasy, černá halenka a černé dlouhé kalhoty. Hedvábný šáteček uvázaný kolem krku. Vyměnili jsme si pohledy a pozdravili se lehkým kývnutím. Odvázala si šátek a lehce jím mávla směrem do prázdné síně. Kolik je to let, čtyřicet? Už nemám rád pohřby a pokud to jde, vyhýbám se jim. Ale věřím, že až za skleněnou deskou u síně krematoria bude moje jméno, příjde mi zamávat. *
Léta Páně 2015, dne 24.2. věnováno autorem
JC senior
|