„Všechny Pány času,“ upřesnil.
Tak přece! Něco jsem už tušila, ale slyšet to přímo od něj, bylo jako rána do tváře.
Doktor, jemuž jsem důvěřovala, spáchal genocidu. Tentýž Doktor, který údajně nesnášel zbraně a násilí. Jen přetvářka a klam. Kým ve skutečnosti je? Ničitelem světů? A v čem dalším mi ještě lhal?
V ústech jsem náhle ucítila palčivou příchuť žluče. Nebýt toho, že jsme se nacházeli kdesi v mezičasí, popadla bych svoje věci a práskla za sebou dveřmi. Takhle nezbylo, než to dotáhnout do hořkého konce.
„Co přesně se stalo?“
„Já nevím, přísahám.“
Vypadalo to, že Loki odvedl jen poloviční práci. Protože Doktor sice nevěděl jak, ale zřejmě si pořád pamatoval, že něco způsobil.
„Vem to od začátku.“
„Časová válka trvala věky. Celé universum vřelo jako přetopený kotel. Některé rasy byly úplně zlikvidovány, jiné přišly „jen“ o svou domovskou planetu. V konečné fázi bojovali o osud vesmíru Dalekové a Páni času. Jaká je ideologie Daleků, to už víš. My byli poslední, kdo jim mohli zabránit v pohlcení všeho, co ještě zbylo. Gallifrey se ocitla pod palbou. Ty disky, cos viděla ve snu, byly dalecké bojové lodě. Podařilo se jim zničit kupoli, která chránila město Arcadia, a jejich pozemní jednotky pronikly dovnitř. Porážka se zdála být neodvratná. Tehdy jsem z čirého zoufalství ukradl z Časového archivu Moment, nemocnější zbraň starověké Gallifreye, a byl rozhodnut válku jednou provždy ukončit. Jenže Moment nedrželi Páni času pod zámkem jen tak pro nic za nic. Jeho síla mohla okamžitě zničit všecky Daleky- současně by však vypařila do nenávratna každičký atom Gallifreye a jejích obyvatel. Bylo to jenom na mně…“
Panebože! Zastavit invazi a zároveň obětovat všechno, co miloval, všechny ty nevinné, celou planetu i sebe anebo nechat Daleky, aby vyhladili vesmír…Co bych udělala na jeho místě já?

 

„Měls… měls tam rodinu?“
Přikývl. „A taky přátele. Gallifrey byla můj domov.“
„A přesto jsi..“
„Já nevím,“ opakoval. „Faktem zůstává, že Dalekové byli tehdy poraženi, doslova rozmetáni a až na pár osamělých jedinců nezbyl žádný, a na místě Gallifreye zůstalo jen velké prázdno. Co myslíš – udělal jsem to? Protože já si nepamatuju na nic,“ řekl nešťastné.
Opíral se o konzoli, kousal si spodní ret a vypadal jako ztracené dítě. A ztracený opravdu byl, v hlubinách paměti marně doloval důkaz viny, kterou podvědomě stále cítil. V té chvíli mě napadlo, že mazat zlé vzpomínky nemusí být až takové dobrodiní, jak se na první pohled zdá.
Vědět a kát se za svůj čin je jedna věc. Ale žít v pochybách desítky (v Doktorově případě spíš stovky) let je utrpení, které si nezaslouží nikdo.
„Máš přece stroj času. Proč se tam nevrátíš a nepřepíšeš prostě minulost?“
„Kéž by to bylo tak jednoduché. Bohužel existuje víc než jedno protože. TARDIS tam nemůže přistát, protože nedokáže prolomit zámek, kterým je celá událost v časovém kontinuu uzavřena. Já zase nedokážu zvrátit průběh války. A i kdyby, mohl bych potkat sám sebe a vytvořit paradox. A nakonec – mám nejeden důvod domnívat se, že události posledního dne jsou pevným bodem v čase, ke kterému neexistuje alternativa.“
Doktor se unaveně pousmál. „Zdá se, že to nemá řešení, viď? Budu s tím prostě muset žít dál. A co ty? Mám otočit TARDIS a vrátit tě domů? Pochybuju, že bys po tomhle ještě chtěla se mnou dýchat stejný vzduch…“
Teď jsem se kousla do rtu já. Od prvního okamžiku ve mně četl jako v otevřené knize – a přesto mi to celé vyprávěl. Neměla jsem začínat, neměla jsem poslechnout ten tichý hlásek ve své hlavě, který mi od chvíle, co jsem vstala, našeptával: Zeptej se, zeptej se! Příliš pozdě mi došlo, že to nebyl nikdo jiný než Loki.

Doktorova slova zůstala viset v tichu.

Napjatě mě pozoroval. Aureola osamělosti, která se kolem něj vznášela, byla takřka hmatatelná. Ať už se stalo cokoliv, co může být větším trestem než doživotní vyhnanství? Já o tom něco vím, řekl tehdy v Avebury. A kdo jsem já, abych ho soudila?

„Slíbils mi ráj…“ začala jsem opatrně.
„A sliby se mají plnit. Přinejmenším některé,“ jeho tváří se mihl výraz úlevy a prsty se s jistotou rozběhly po tlačítkách na konzoli. „Co říkáš na tohle?“ ukázal hlavou na obrazovku skeneru, kde perleťové moře líně naráželo na tmavě šedá skaliska.
„Vypadá to dobře. Můžu se vykoupat? Pokud to je teda voda a ne rtuť…“
„Není, a můžeš. Adispera je planeta, kde ti nikdo nezkříží ani vlásek na hlavě. Ideální pro rekonvalescenci.“
„Doporučuje devět z deseti doktorů?“
„Ne, vážně - není lepší místo pro odpočinek a načerpání nových sil po té morové infekci, co jsme chytli ve Florencii.“
„Po čem? Ve Florencii jsme mohli chytnout leda břichabol z toho, co jsme všecko spráskali dohromady za jedno odpoledne, ale mor? Kam na ty nápady chodíš?“
„Ty si nepamatuješ, žes málem umřela?“
„Ani náhodou. Pamatuju si výborné chianti a pak ty dršťky… věřil bys, že jsem je nikdy předtím nejedla? A mor se přece už dávno neexistuje, a i kdyby, nepřenáší se jídlem.“
Pohled, který na mě Doktor vrhl, se mi vůbec nelíbil.

„Co je? Řekla jsem něco nevhodného? Já teda medicínu nestudovala, ale tohle si pamatuju ještě ze ško…“
„A víš, proč TARDIS dovolila, abys s ní letěla?“ přerušil mě.
„Protožes ji tak předtím naprogramoval, abys mi udělal radost?“
Zavrtěl hlavou.
„ A kde jsme se spolu poprvé potkali?“
„Co to má být? Vědomostní test? Nebo výslech?“
„Odpovíš mi?“
„Když na tom trváš. Byla jsem někde ve špitále a TARDIS mi přistála přímo v pokoji. Špatná navigace asi.“
„A pak?“
„Vzals mě do středověku, prošli jsme se po městě, měla jsem na sobě takový starodávný šaty, no a vysadils mě doma. Trochu nuda…“ zapátrala jsem v Doktorově obličeji, a když jsem viděla, jak se tváří, rychle jsem dodala: „Ale TARDIS byla samozřejmě úžasná…“
„Ano, TARDIS je vždycky úžasná,“ odtušil. „No nic, přistáli jsme. Půjdeme?“
„Dej mi minutku, jo?“

Vytáhla jsem z kufru dvě čistá trička a proteinovou tyčinku, zkontrolovala, jestli mám kapesník a nabitý mobil, a všecko to nacpala do batůžku.

Už jsem byla jednou nohou venku z pokoje, když se za mými zády ozvalo: „A co já? Nebo jsssi zapomněla, cosss mi ssslíbila?“
Otočila jsem se. Na podlaze se vlnil zlatočerný hádek, ne delší než můj ukazovák.
„Loki? Takhle teda vypadáš?“
„To je jen začátek,“ syknul. „Potřebuju víc potravy.“
„Nemám chuť tě nikam s sebou brát. To, cos provedl Doktorovi…“
„Nerozumíššš tomu. Je to pro jeho dobro. Trápil by sse mnohem víc, kdyby věděl…“
„Tím si právě nejsem jistá. Ale sliby se mají plnit, že jo?“ Postavila jsem batůžek na zem a pootevřela boční kapsičku. „Naskoč si.“

Doktor stál u schodů a pohazoval si se sonikem. Když jsem vstoupila do řídicí místnosti, namířil ho na mě, v očích pořád ten divný výraz.
„Co si myslíš, že děláš?“ vykřikla jsem. „Zjišťuješ, jestli nepašuju do ráje semtex??“
„Jo… ne… totiž …promiň,“řekl nepřítomně a vložil šroubovák do kapsy saka. „Na co máš ten batoh?“
„Náhoda je blbec, říkával můj táta a myslel tím, že člověk musí být připravený na všecko. Řekla bych, že při cestování s tebou to platí dvojnásobně.“
„Potáhneš ho zbytečně,“ pokrčil rameny. „ V ráji nic nepotřebuješ.“
„Traduje se, že prý ani šaty…“ zkusila jsem odlehčit atmosféru, která se zdála čím dál víc houstnout.
Podíval se na mě, jako bych měla dvě hlavy. „Tak daleko bych, být tebou, vážně nezacházel.“
„Proč? Urazilo by to tvůj jemnocit?“.
Místo odpovědi si jen povzdechl, otevřel dveře a vyšel na bělostnou pláž.
Loudala jsem se za ním, náhle rozladěná a bez špetky zvědavosti, jakéže to na Adispeře bude.
Špatně, všecko je špatně, co se to, k čertu, s námi jenom stalo?

„Podívej se! Tak co, není to nádhera?“ Doktor rozpřáhl náruč, ovšem za jeho úsměv i nadšení bych nedala ani vindru. Herec byl prachmizerný.
Ale s tou nádherou měl pravdu. Jako bych se octla uvnitř obrazu Vincenta van Gogha.
Všechny barvy měly zvláštní syté odstíny – obloha tardisově  modrá, slunce ve slunečnicové žluti, zeleň listů přecházela až do černa. Moře ve skutečnosti nebylo perleťové, nýbrž průzračné a reliéf jeho dna byl krásně viditelný daleko od břehu. Na stromech zářily květy pastelových tónů a v jejich těsné blízkosti zároveň dozrávalo stejně zbarvené, neznámé ovoce. Mezi větvemi poletovali kouřově šedí ptáci se šarlatovou skvrnou na hrudi a tím ovocem se krmili.
„Fénixové,“ řekl Doktor.
„To jako doopravdy?“
„Jistěže. Ostatně jiný druh tu ani nežije.“
„Tys tu už někdy byl.“
„Jednou. Je to už strašně dávno, byl jsem mladý a zvědavý a chtěl se na vlastní oči přesvědčit, jestli to, co se píše v gallifreyských kronikách, odpovídá skutečnosti. Strávil jsem tu celý den, tedy ne přesně tady, ale bylo to stejně krásné. Žádní obyvatelé, kteří by po sobě metali oštěpy nebo atomové bomby, žádní predátoři, žádný obtížný hmyz. Podnebí mírné, všechny plody jedlé…a čas plynoucí úplně jiným tempem, než kdekoliv jinde. Může něco víc odpovídat představě ráje?“
Pokrčila jsem rameny. „Asi ne. Takže se zdržíme?“
„Jak dlouho budeš chtít.“
„Prima. Tak to tu pojďme prozkoumat.“

Kráčeli jsme po písku, který jemně šelestil, a ihned smazával stopy, které jsme v něm zanechávali, jako by chtěl udržet stálou neporušenost tohoto místa. Obešli jsme nevelký mys a pak se před námi otevřel výhled na dlouhé pobřeží s desítkami malých zátok, které vytvářely v bouřkové šedi skal třpytný krajkový vzor.
Ten pohled Doktorovi nejspíš něco připomněl, protože se znenadání zastavil a řekl: „Potřebuju být chvíli sám, jestli ti to nevadí…“
„Jasně, že ne. Budu támhle,“ ukázala jsem ke skalisku vzdálenému asi půl kilometru. „Trochu si zaplavu. Jen doufám, že máš s těmi predátory pravdu.“
Když jsem po pár desítkách metrů ohlédla, seděl v písku, rukama objímal kolena a bez pohnutí zíral kamsi k obzoru.

Voda byla příjemně teplá – a k mému překvapení nikoliv slaná. Taky se zdála hustější, a tak jsem se překulila na záda a nechala se kolébat, dokud mi nedošlo, jak snadné by bylo takhle usnout – a utopit se.
Znovu jsem se tedy obrátila a namířila si to rychlými tempy ven ze zátoky, na širé moře, nebo spíš jezero. Netrvalo však dlouho a zmocnila se mě únava. Nechápala jsem to, plavání mi nikdy problémy nedělalo, ale teď bylo najednou každé máchnutí rukama těžší a těžší. Břeh se zdál nekonečně daleko a mě se zmocnila panika, že se k němu nikdy nedostanu. Voda se mi už nepoddávala, ale kladla odpor. Jako bych plavala v medu. Vzdálenosti neubývalo, zato sil ano. Když jsem se konečně dostala zpátky na pláž, byla jsem vyčerpaná k smrti.
Svezla jsem se do písku vedle batůžku a hromádky oblečení a nastavila třesoucí se tělo slunečním paprskům. V té chvíli jsem ucítila v zátylku ostré bodnutí a propadla se do tmy.