„Sáro!“ Kdosi mnou docela neurvale cloumal. „Slyšíš mě? Probuď se!“
Otevřela jsem oči a uviděla Doktora, dřepícího vedle. Ještě, že jsem odolala pokušení vykoupat se, jak mě pánbů stvořil, protože způsob, jakým se na mě díval, byl opravdu znepokojující.
„Když jsem mluvil o rekonvalescenci, neměl jsem tím na mysli spánek na prudkém slunci. Jsi rudá jak rak a taky dehydratovaná.  Potřebuješ stín, spoustu vody a možná nějaké to ovoce, nebo chytneš úpal.“
„A dostat úpal v ráji, to by byl fakt pech, co?“ zakřenila jsem se na něj a sáhla po šortkách. Úsměv mi neoplatil. Pozoroval mě přimhouřenýma očima jako nějakého exotického tvora a já cítila, jak odcizení mezi námi narůstá. Vstala jsem a vklouzla do sandálů. „Jdeme?“
Ale Doktor setrvával ve stejné pozici.
„Co je tohle?“ ukázal na červenou krůpěj, kterou v bílém písku nešlo přehlédnout.
„Nevím. Vypadá to jako krev.“
Pípnutí soniku má slova potvrdilo. „Je. A přímo tvoje.“
„No a? Asi jsem se někde škrábla nebo tak. Je to důležité?“
„Nevím. Ale zůstat to tu nesmí.“ Opatrně nabral hrst písku i se zaschlou kapkou a strčil ji do kapsy saka.
„Proboha, proč ne?“
„Je to i moje krev.“
„Co? Jo, jasně.“ Evidentně to nejsem já, kdo tu má úpal. Ale jaký smysl by mělo se s ním hádat?

Zamířili jsme do vnitrozemí.
Opláchla jsem si tvář v prameni, jenž vyvěral jen pár desítek metrů od pláže, a napila se vody, která chutnala po citronech. Doktor natrhal několik modravých plodů a jejich osvěžující sladkost zahnala nejen hlad, ale i prudkou bolest hlavy, která mě od probuzení sužovala, a kterou bych Doktorovi ani za nic nepřiznala.
Koruny stromů vytvářely hustou spleť, skrz niž slunce sotva pronikalo, ale mezi kmeny se klikatily úzké cestičky, na kterých nerostlo vůbec nic a kudy by se dalo jít i bosky. Jejich povrch byl hladký a jemným žilkováním trochu připomínal mramor.
„Tvrdíš, že Adispera není obydlená, ale tyhle pěšinky nevypadají jako vyšlapané zvířaty.“
„Taky nejsou. Krom fénixů se tu žádní jiní živočichové nevyskytují.“
„Kdo je tedy vytvořil?“
„Netuším. Ale možná bys měla zahodit všecka pozemská měřítka a místo kladení otázek, na které není odpověď, si prostě užívat všeho kolem.“ To se Doktorovi vůbec nepodobalo. Ale měl pravdu, rušit tyto chvíle vyptáváním a pochybnostmi byl skoro hřích.

Do ticha, které rušil jen ševel listů ve vánku, se pojednou se ozval melodický ptačí trylek. Strnula jsem v půli kroku.

„Co to bylo?“
Doktor si přitiskl ukazováček na ústa a ukázal na větev přímo nad našimi hlavami. Seděl tam fénix, zakláněl hlavu, až se temenem téměř dotýkal hřbetu a skvrna na jeho hrudi zářila tak jasně, že z toho slzely oči. Trylek se ozval znovu a na něj navázala píseň, plná dlouhých flétnových tónů, neuvěřitelně líbezná a smutná. Něco ve mně se sevřelo. Přes clonu slz jsem nevěřícně zírala, jak se skvrna na ptačí hrudi rozšiřuje, barví do žluta a chvěje jako živá. Jak se zvolna mění v plamen, který zničehonic vyšlehl a fénixe pohltil. Melodie odumřela uprostřed tónu.
Zalapala jsem po dechu. Doktor mě vzal za ruku a společně jsme sledovali, jak na cestičku před námi snáší lehounké vločky popela.
„Co to…?“
„Počkej,“ šeptl.
Padaly na jedno místo a vytvářely kupičku, která pomaličku rostla. A když bylo zjevné, že další smítko už nepřiletí, hromádka se sama zformovala do tvaru vejce. Pak se jeho vrchlík odklopil a ven vyletěl drobounký fénix, ne větší než kolibřík. Usadil se na větvičku a začal si pročesávat peří.
„Tak ona je to pravda,“ vydechla jsem. „Pták, který se rodí z vlastního popela! Není to úžasné?“
„Jak se to vezme,“řekl Doktor. „Ta pověst taky říká, že kdo uvidí znovuzrození fénixe, stojí pouhý krůček od své vlastní smrti.“
„To nemyslíš vážně, že ne? V ráji přece smrt neexistuje.“
„Tím bych si nebyl tak jistý. Nechceš se radši vrátit k TARDIS?“
„Ještě ne. Pojďme dál. Někde ten prales přece musí končit nebo snad pokrývá celou planetu?“
„Podle toho, co jsem tehdy zahlédl z orbity, ne. Jsou tu hory a taky něco, co vypadá jako savana.“

Byla to příjemná cesta. Taková nedělní procházka botanickou zahradou. Nemuseli jsme se prosekávat džunglí, brodit močály plnými pijavic, ani být ve střehu před dravci. Ochutnávali jsme nejrůznější plody, obdivovali obří květy a povídali si.
Doktorovy nenápadné otázky na naše minulé výlety jsem se snažila zahrát do autu, protože mi bylo jasné, že z nějakého důvodu není s mými odpověďmi spokojený.
Ale když se mě začal ptát na dětství, s hrůzou jsem zjistila, že si z té doby nedokážu nic vybavit.
Oblíbené knížky, kamarádky, prázdniny u babičky…nic, jen pusto a prázdno. Pokaždé, když jsem zapátrala v paměti, začalo mi ve spáncích pulsovat, div jsem neomdlela.
To musí být Loki, kdo bez dovolení kramaří v mých vzpomínkách, zadupu ho do země, hada mizernýho!
Doktor moje blekotání, jak jsem nahonem něco zkoušela vymyslet, komentoval lakonicky: „Nemusíš lhát. Stačí říct – nepamatuju se.“
Naštvalo mě to. A protože nejlepší obrana je útok, sykla jsem: „Tak nebuď osobní, ano? Já se tě taky neptám, kdo byl tvůj nejlepší kámoš na Gallifrey!“
„Klidně můžeš, řekl bych ti to. Ale máš pravdu, líp bude držet si odstup,“ a dobré půlhodiny nepromluvil.
Když jsme zastavili u dalšího pramene, omluvila jsem se, že si odskočím, a zmizela za obrovským trsem kapradiny. Zběsile jsem prohledávala kapsy batůžku, abych si to s Lokim vyřídila, ale nebyl tam. Nebyl nikde, a přesto jsem měla intenzivní pocit, že je mi stále nablízku.

Už jsme se chtěli vydat na zpáteční cestu, když prales náhle skončil.
Vyšli jsme ven a… stáli na kraji obrovské pláně, podobné těm z mého snu, jen tráva byla medově zlatá, sahala Doktorovi nad pas a mně skoro po ramena. Uprostřed té nedozírné plochy se tyčil osamělý oblý pahorek
„Fantastické!“ vykřikl Doktor.
„Mně to nepřijde,“ utrousila jsem záměrně lhostejně, abych zakryla šok.

„ Vypadá úplně jako Říp.“
„Cože?“
„Říp. To je hora. U nás.“
„Aha.“
Bylo zřejmé, že mě nevnímá. Stál s ústy dokořán a tentokrát úžas nepředstíral. Já byla ohromena mnohem víc jako on. Ne kopcem, ale tím, co vyrůstalo z jeho vrcholu.
Monstrózní bělostný sloup, chvějivě mihotavý, proti němuž pahorek vypadal jako krtinec, sahal kilometry nad povrch Adispery, ve výši se větvil na několik pramenů, které se dělily na tisíce drobných paprsků, znovu se proplétaly a dohromady vytvářely zvláštní hřibovitou korunu.
„Něco mi to připomíná. Vypadá to jako… pinie,“ napadlo mě. „Takhle nějak popisovali prý očití svědkové kouř, stoupající nad Vesuvem během výbuchu v roce 79. Akorát, že ten útvar podobný pinii byl černý.“
„Byl. Viděl jsem ho,“ Doktor nespouštěl z té věci oči. „Byl jsem tehdy v Pompejích. Úžasné divadlo!“
„Divadlo??“ nevěřila jsem vlastním uším. „ Neřekla bych, že to místní brali jako úžasný kulturní zážitek, když jim žhavé pyroklastické proudy spálily napřed plíce, pak těla a nakonec zalily město! To jsi opravdu takový cynik?“
„Co? Ne, samozřejmě, že ne. Bylo to strašné.“
„Poslyš,“ zmocnilo se mě náhlé podezření, „neměls v tom, doufám, prsty? Nebo některý z tvých mimozemských kamarádíčků?“
„Neměl jsem na výběr,“ zamumlal. „Ne, myslím, že se pleteš, Sáro,“ řekl už zřetelně nahlas. „Tohle není sopka, ani kouř nebo snad pára z ní vycházející. Je to… je to jedinečné, popravdě, vždycky jsem myslel, že jde jen o pověst. Nenapadlo mě, že může být skutečný…“
„Skutečný…co?“
„Strom poznání.“
„Vtipné.“
„Nedělám si legraci. Opravdu se tak jmenuje. Největší informační systém ve vesmíru. Mozek universa. Existuje současně ve všech časových rovinách. Obsahuje všecko, co se kdy šustlo na kterékoliv planetě a v kterékoliv hlavě jednoho každého obyvatele vesmíru. Nedokážeš si představit…“
„Ne, to nedokážu. Ani nechci. Jde z toho trochu hrůza, nemyslíš? Vrátíme se.“
„Teď ne. Když už jsme se dostali až sem, chci ho vidět zblízka.“
„Je to daleko, před setměním k němu nedojdeme.“
„Nevadí, přenocujeme tu. Stejně jsme chtěli pobýt pár dní. Jestli chceš, přivolám TARDIS, můžeme přespat v ní. I když…nejsem si jist, jak moc se může přiblížit, aby nedošlo k explozivní interakci. Nerad bych o ni přišel.“
Bylo mi jasné, že s Doktorem nehnu.
„Nech TARDIS tam, kde je. Přespíme pod širákem. Pokud nebude v noci pod nulou, tak to snad přežiju.“
„Přežiješ, noci jsou stejně teplé jako dny.“
„Fajn, tak pojď, ať to ráno nemáme daleko.“

Setmělo se bez varování. V jednu chvíli stálo slunce ještě vysoko na obloze a vzápětí zdobily inkoustový šat nebeské báně miliony hvězd.
Vyšlapali jsme si kruh v trávě jako divocí psi a posadili se, opřeni zády o sebe. Doktor měl pravdu, neochladilo se ani o stupeň, půda pod námi vydechovala nashromážděné teplo a vysoké husté trsy skýtaly dokonalý úkryt a zvláštní pocit intimity. Podělili jsme o proteinovou tyčinky a poslední dva kousky ovoce, připomínající banán, jedli jsme a zírali na nebe.
„Nemám z toho zítřka zrovna nejlepší pocit,“řekla jsem.
„Proč?“
„Rajská planeta, na ní strom poznání a jediné dvě lidské… promiň, tedy dvě inteligentní bytosti… podobný scénář tu už kdysi byl. A neskončil happy endem.“
„Já vím, ale to není náš případ. My nic krást nebudeme.“
„A dalo by se?“ vyhrkla jsem, aniž jsem měla v úmyslu podobnou otázku vůbec položit.
„Hle, zvědavá Evina dcera! Dalo. Za jistých okolností je možné připojit na informační strukturu stromu, a když říkám připojit, myslím tím trvale. Měla bys přístup ke všem datům, která strom obsahuje, protože bys byla jeho součástí. Věděla bys, co se stalo, co se děje a co se stane. Trošku jako pohled do časového víru, ovšem mnohem komplexnější. Ale k čemu by ti to bylo, nevím. To není jako utrhnout jablko a někde v závětří ho schroupat.“
„Jaké jsou ty jisté okolnosti?“ znovu má ústa zareagovala rychleji než mozek. Vyvolalo to ve mně vlnu paniky, protože jsem se na nic takového ptát nechtěla. Doktor ale, jak se zdálo, nic nezpozoroval.
„Potřebuješ mimikry, aby tě ochranné pole pustilo dovnitř. Nějaký obal, bublinu tvořenou informací, kterou strom vstřebá. Myslím, že bohatě postačí ta chromozomální. Ale musíš v ní být dokonale uzavřená, jinak prásk…a nezbude z tebe ani ten chromozom.“
„A uměl bys takovou bublinu vytvořit?“
Teď už mi bylo jasné, že to nejsem já, kdo vede tenhle rozhovor, a chtěla jsem říct: „Zapomeň na to, nechci to vědět,“ když mi v hlavě zaburácel Lokiho hlas: „Zapomeň na to! Teď mluvím já!“.
„Panebože!“ zašeptala jsem.
„Cože? Sáro, děje se něco?“
„Ne, nic. Tak umíš nebo ne?“ Můj vlastní hlas zněl jako ze studny, jak jsem se snažila udržet ústa zavřená, ale Loki mi rozvibroval hlasivky násilím.
„Asi ano. Myslím, že bych to zvládl, kdyby bylo potřeba,“ odvětil Doktor klidně. „Ale už dost řečí, zítra je taky den.“
„Já…“
„Psst. Spi.“
Doktor se natáhl na záda, ruce si dal pod hlavu a zamyšleně koukal na hvězdy.
Já se schoulila do klubíčka a horečně přemýšlela, jak dát mu najevo, s kým sdílím tělo, ale Loki v mé hlavě rozzuřeně syčel a pak mě donutil usnout.

Vzbudila jsem se do stříbřitého svítání, přikrytá Doktorovým sakem, které mírně zvlhlo rosou.
On ležel ve stejné poloze jako večer, jen v košili, a hluboce spal. Vlastně jsem ho viděla spát poprvé. Vypadal uvolněně a zranitelně. Lidsky. Vypadal jako muž, se kterým bych dokázala strávit zbytek života. Ale když jsem mu zlehka položila dlaň na hrudník, pravidelný tlukot jeho dvou srdcí mě zase vrátil do reality.
Otevřel oči a usmál se. „Dobré jitro, Sáro.“
Než jsem stihla odpovědět, Loki převzal kontrolu. Zahnal mé „já“ do té nejmenší komůrky v mysli a otočil klíčem. Jediné, co jsem mohla, bylo vyhlížet vlastníma očima ven.
„Dobré ráno. Půjdeme už?“odpověděl za mě.
„Proč ne,“pokrčil Doktor rameny. „Už je to jenom kousek.“
Protáhl se, oblékl si sako - a pak mě zničehonic pevně objal.

Loki bleskově zapátral ve vzpomínkách a pocitech, které mi ukradl, a poněkud nejistě donutil mé ruce to gesto opětovat.
Doktor mi zabořil obličej do vlasů a zašeptal: „Nikdy nevěř objetí. Je to jen způsob, jak skrýt tvář,“ a v témže okamžiku jsem ucítila takřka neznatelné štípnutí mezi krčními obratli, v místě, kudy vstoupil do těla skenovací paprsek sonického šroubováku. Srdce se mi rozbušilo. On to tušil – a od této chvíle i s jistotou věděl. A já zase věděla, že mě v tom nenechá.
„Vzhůru ke Stromu poznání!“ zavelel Doktor. „Allons-y!“

Když po několika krocích se nevinně prohodil: „Nechalas tam batoh,“ Loki se ani nenamáhal otočit mi hlavou. „Už ho nepotřebuju,“ zamumlal.
„Na to vem jed,“ odpověděl Doktor.

Zblízka byl Strom poznání nejen úchvatný, ale také hrozivý. Vystoupali jsme na pahorek – „Jmenuje se Eden,“ informoval nás Doktor, na což Loki nereagoval, ale ve mně to vyvolalo tichý vnitřní úsměv – a ocitli se takřka na dotek od zářícího kmene. Skutečně se chvěl, protože miliardy miliard jeho částic byly v neustálém pohybu. Připomínaly mravence, kteří bez ustání tahají do svého hnízda potravu. Byla to ohromující podívaná a Loki tentokrát s mými pocity souzněl, ovšem z úplně jiného důvodu.

„Chci dovnitř,“ prohlásil mými ústy. „Udělej pro mě tu informační bublinu,“ mělo to znít jako prosba, ale Loki už nedokázal ovládat svou touhu, a tak spíš poroučel.
„Už jsem ti řekl, Sáro,“ Doktor zdůraznil mé jméno, „ že připojit se lze pouze trvale. Opravdu mě chceš opustit?“
„A není to jedno?“ odsekl Loki. „Ty si můžeš klidně dál lítat vesmírem, ale já…“
„Ale ty se infiltruješ do největšího informačního zdroje universa a staneš se jeho nejmocnější bytostí.  To je přece tvůj plán, Loki, nebo ne?“
„Jaký Loki,“ přinutil mě zakňourat, „ copak mě nepoznáváš? Jsem Sára…“
„Neurážej mou i svoji inteligenci,“ řekl Doktor chladně. „Jsem ochoten tu bublinu vytvořit, ale opustíš Sářino tělo a co víc, vrátíš jí všecky vzpomínky, které jsi jí vzal.“
„Ty vytvoříš bublinu a já jsem ochoten odevzdat ti její vzpomínky. V tom těle ale zůstanu a staneme se oba součástí stromu.“
„Ne.“
„Jak chceš. Začnu jí tedy ubližovat a uvidíme, jak dlouho ti bude trvat, než změníš názor.“
„Ne. Krom toho to už před tebou někdo zkoušel, a najdi si v jejích vzpomínkách, jak dopadl.“
Loki se odmlčel.

„Uděláš tu bublinu a hned!“ zaječel po chvíli.
„Ne. Možná by ses měl zeptat, proč ne, ať se pohneme dál.“
„Dobře, takže proč?“
„Protože Sára je moc velká.“
„Mně se nezdá. Na samici lidské rasy je dokonce podprůměrně malá.“
„Je velká, věř mi. Strom ji nepřijme. Něco ti ukážu.“ Doktor namířil sonický šroubovák k obloze a vyslal sérii krátkých modrých záblesků. Vzápětí mu na napřažené paži přistál fénix.
„Zavři oči.“
„Proč?“
„Proto.“
Loki mi neochotně stiskl víčka, ale byla jsem to já, kdo se postaral, aby je nemohl otevřít ani na škvírku.
„Hotovo.“
Fénix stále seděl na Doktorově ruce, byl však obalen jakýmsi opaleskujícím kokonem. Nezdálo se, že by jej to nějak vyvedlo z míry, protože si klidně probíral peří na hrudi. Doktor vzal bublinu do obou dlaní a vší silou ji vrhl proti kmeni. Zasršelo to a nebohý pták se proměnil v spršku popela. Vzápětí obloha nad Adisperou zrudla a daleko na horizontu se začala otevírat sinavě bílou trhlinou.

„ I ten fénix byl příliš velký,“ řekl klidně Doktor. „No, a my teď máme přesně dvě minuty, než sem dorazí Strážci stromu a rozcupují nás na kusy. Ovšem, pokud budeš v té chvíli už integrován do kmene, nic se ti nestane. Takže?“
Ucítila jsem bolest v zátylku a pak se moje tělo sesunulo bezvládně k zemi. Loki je sice opustil, ale mě nechal zamčenou ve vlastním mozku. Nemohla jsem hnout ani prstem.
 Zlatočerný hádek už měřil skoro čtvrt metru. Vztyčil se jako miniaturní kobra. „Pospěš sssi!“
„Hned,“ zamumlal Doktor. 
Nato ze soniku vyšlehlo fialové světlo a zachytilo hada těsně za hlavou do smyčky, od níž se táhlo vlákno zpátky do šroubováku. Doktor držel Lokiho jako psa na vodítku.
„Řekni, co mi teď zabrání, abych tě zabil?“zeptal se.
„Maličkost,“ sykl had. „Mám pořád všecky Sářiny vzpomínky, vlastně mám celou její osobnost. Co zbylo, nestojí za řeč – pamatuje si jen, kdo je, kdo jsi ty, a kde se právě nacházíte.  Pro normální život trochu málo, ne? Ale i to jsem navázal na svou vitální energii. Zabij mě a vyprázdníš jí hlavu dočista. Jak dlouho bude trvat, než se zblázní, tak jako posádka kosmické lodi Heró? Pamatuješ si přece na ni, tam jsi mě potkal, bohužel přemohl a uvěznil v nekonečném paměťovém okruhu v TARDIS. Ne, jasně, že nepamatuješ, tu vzpomínku jsem ti těsně předtím stihl uzmout. Byla to chyba, takhle jsem zůstal trčet v té tvé zatracené lodi celou věčnost. Kdyby nebyla zkolabovala a paměťový okruh se nevypnul, byl bych tam doteď. Myslíš, že to hodlám podstoupit znova?“
„Nemáš na výběr,“ pravil Doktor laskavým tónem, který jsem u něj nikdy neslyšela a který mi zježil chloupky na kůži. „Pořád ještě zbývá minuta. Vrať jí všechno, cos vzal, a já tě dostanu do Stromu poznání.“
Z trhliny začali vyletovat okřídlení tvorové a rychle se blížili.

„Dáš mi svoje slovo? Slovo Doktora?“
„Máš ho mít.“
„Dobře…“ Loki se zarazil. „Záleží ti na ní hodně?“
Doktor po mě střelil rychlým pohledem. „Dá se to tak říct. Ano, záleží.“
„Víc než na Gallifrey?“
„Co ty víš o Gallifrey?“
„Skoro všecko. Hlavně, jak a kde skončila.“ Čas se krátil, ale Loki si neodpustil vyložit svůj trumf. „Já totiž vím, cos udělal poslední den Časové války. Mám tvou vzpomínku. Kompletní. Prokážu ti laskavost. Já ti na výběr dám - buď ta tvoje  nebo ty Sářiny...“
Strážci stromu už byli na dohled.  Napůl ještěři, napůl ptáci, přilétali v hejnu podobném bouřkovému mraku.
Doktorův obličej zbělal. Sklouzl znovu očima ke mně, pak zaťal zuby a lícní svaly se mu napjaly.
„Chci zpátky Sáru,“ řekl nezvučně, ale na očích jsem mu viděla, kolik úsilí ho ta tři slova stojí.
„Jak je libo,“ zachechtal se Loki.

V hlavě mi luplo a zaplavila ji tsunami ukradených emocí, myšlenek a vzpomínek. Malátně jsem se zvedla ze země.
„Jsi v pořádku, Sáro?“
Přikývla jsem. „Myslím, že ano.“
„Já svou část dohody splnil,“ řekl Loki. „teď je řada na tobě.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Doktor. „Teď je řada na nich.“
„To nesmíš!!“ zaječel Loki. „Dals mi slovo!“
„Moje slovo už není, co bývalo. A krom toho – nikdy nedávám druhou šanci.“

Zobany Strážců už prořezávaly vzduch nad našimi hlavami, když první z nich narazil do TARDIS, která se kolem nás začala zhmotňovat. Ostatní se budce obratně vyhnuli a slétli k Lokimu, který se, puštěn ze smyčky, snažil odplazit pryč.
I přes kvílivé zvuky, které TARDIS vydávala, jsme zaslechli jeho poslední slova:
„Stejně jsem vyhrál já! Moje smrt rozběhne odpočet. Bude vymazaná… navěky… zbývá…“
„Kolik?“zařval Doktor. „Kolik času jí zbývá?“
Ale odpovědi se už nedočkal.