Ve vlastní hlavě jsem jednou v noci seděl,
v bazénu myšlenek, kde nohy jsem si smočil.
Z té divné hladiny, on náhle na mě hleděl, 
ten odraz podivný a potom po mě skočil.

V nastalém zmatku, jsem uslyšel své srdce,
jak bije o život a rychle ztrácí šanci! 
Jak bije o život tak neskutečně prudce, 
v posledním tažení a smutném smrti tanci. 

Potom mě zatáhl tam pod hladinu dolů, 
než jsem se nadál tak změnil jsem své místo! 
Za plochou zrcadla v tom hororovém domu 
bez šance návratu v tom jediném mám jisto. 

Teď jsem to já, kdo z té hladiny hledí 
a on má v moci vše, to co já jsem dříve vlastnil.
Šklebí se, posmívá, jak na břehu tam sedí 
a všechno proto jen, že trochu jsem se zasnil!