Odškrtat týdny a s nimi jara bez alergií
na budík v sedm
a pořád stejně dobré víno 
co nezná vášeň, než praští do zad
na první nádech ze dna března
v panice, že nemá otevříno
z pondělí do pátku, pak vyspat, dohnat
omezit den na vládu těla, proplejtvat slova
co nedopíjí
zašmoudlý ideje bez nápadu
hodit je do plánu a zavřít slunka
před tlupou černejch kravat vzadu
co vidí nejvíc poezie na vyfocené selfie-tyči
pak lovit stopy,  že přes to Uteč!
dokola žije
svou rudou rtěnkou v metru křičí
na odraz šedi, co chce čas topit
a chová černou labuť v kapse
aby s ní jednou uletěla.
 
Smát se bez filtrů, jako tehdy!
Když měl vzduch úsměv opilého
hrála na sprchu stovkám duchů
a ne znala
Kolikátého?
 
chytne za struny bez záchvějí
lahve, co nenechaj flek na duši
a nohy složené do komínků
které se bojí rozeběhnout
pouštět si lodě po kolejích
a do podpalubí hodit verše
z nichž zbyly mejly
co znaj jen rušit
výhledy bez touhy k posbírání
do sbírky milých nesmyslnců
než začnou zvonit telefony
co upoceným hlasem shání
jestli dva týdny mrtvá vrána
odešla pěšky, jela vlakem
tramvaje stvořené k dobíhání
předem prázdného kusu listu
jako ta báseň roztrhaná
ulicí, místním podvraťákem,
co slintá za rohy, ale nemá
potřebu o tom dlouze žvanit.