„Vy máte nějaké přednostní právo na tento stůl?" dotázal se nevinně Myril s výrazem jasně vyjadřujícím neochotu opustit své místo. Skutečně nehodlal těmto rabiátům stůl jen tak přenechat - na podobné ústrky byl za deset let žaláře zvyklý až příliš často, rozhodně proto nemínil ustupovat nadále i nyní, když už byl opět svobodným občanem. Muži na něj opět chvíli nehnutě zírali. V očích některých jakoby byl spatřitelný výraz mírného překvapení. Náhle však, jako jeden muž, všichni uhodili pěstmi do stolu. Těžký dubový stůl nadskočil, Myrilův korbel se vznesl do vzduchu a s hlukem dopadl na kamennou podlahu sálu. Sympatická servírka v předtuše nadcházejících událostí počala hosty od nejbližších stolů přesazovat do bezpečnější vzdálenosti.
„Ale notak, pánové," pokusil se až překvapivě klidným tónem Myril pokračovat, „přeci si nechcete rozmlátit svůj oblíbený stůl."
„Stůl my nerozmlátíme. My tebe rozmlátíme," procedil úsečně jediný mluvící z této party. Ostatní mu za souhlasného přikyvování uvolnili cestu k Myrilovi. V tuto chvíli končila veškerá legrace a naneštěstí i Myrilův plán mírného a neútočného přístupu. Za pomalého rabiátova přibližování začal proto švec, který rozhodně nebyl žádným rváčem, zvažovat, jak rychle by se dokázal ukrýt před prvním úderemu pod stůl.
„Tak ty nezmizíš?" prokřupl si svalovec prsty, „budeš tedy zmizen!". Rozmáchl se. Myril stačil pouze zavřít oči a zakrýt si dlaněmi obličej.
„Vargu!" zahřmělo náhle strachem ztichlým sálem. Po otevření očí Myril s překvapením a úlevou shledal svou hlavu bez újmy. Násilník urychleně stáhl paži k pasu a v pozoru se otočil k místu, odkud hřmění přícházelo. Do sálu vstupovala postava v těsném obleku, shodném s obleky všech svalovců kolem stolu. Tento muž měl však pásek z ryzího zlata, vykládaný blyštivými drahokamy. Vzrůstem byl ostatním svalovcům sotva po prsa (což však stále znemaná, že byl chválabohu normálního lidského vzrůstu), svalovou hmotou se jim však minimálně rovnal. Co mu však chybělo na svalech, to bylo dohnáno na vlasech - měl dlouhé rezivé vlasy, vzadu sepnuté zlatou sponou do culíku. Působil tedy oproti lysým hromotlukům velmi vznešeně. Blížil se k Myrilovu stolu.
„Sednout!" zavelel. Myril by dal ruku do ohně za to, že v celém sále nezůstala jediná stojící bytost. Hlas měl ten příchozí skutečně hromový. Usečný, tvrdý a nekompromisně přísný. Pohledem přejel všechny své kumpány, kteří se poslušně usadili na lavice kolem poněkud nesvého Myrila. Výrazy tváří se však ani nyní v nejmenším detailu nezměnily, pouze Vargovi ještě vztekem docukávalo víčko levého oka.
„Zabral nám stůl, mistře!" žaloval rozhořčeně Varg. Myril opět počal promýšlet svůj plán úniku pod stůl.
„Mlč! Copak nevidíte, jaký hadry má na sobě? Nepamatujete se, že jste v nich taky začínali, než sem vás ze špíny ulice vytáh tam, kde ste teď?" odsekl zlatopásník. Rabiáti nepřítomným pohledem přejeli Myrilův potrhaný erární oblek od hlavy až k pasu.
„Po kolika letech venku?" dotázal se Myrila.
„Po deseti."
„Uuh, takže za ty svině gorgonský?"
„Ano," povzdchl si Myril. To se s ním nikdo nedokáže bavit o ničem jiném, než o gorgonech? Minulost na něj vyskakuje prostě všude!
„Hej hospodo!" zahřměl zlatopásník směrem k výčepu, „jako vždycky! A pro tohohle novýho taky!"
Máchl paží a svalovci nejblíže Myrilovi si odsedli, aby mohl zlatopásník zaujmout jejich místo. Myril byl překvapen a zmaten. Ještě před chvílí mu hrozilo seznámení se silou paží rozzuřených násilníků, a nyní se mu jeden po druhém ti samí obří svalovci představovali jmény. Varg, Bruk, Zmirs, Ftron a mnoho dalších krátkých, hlavně však tvrdě znějících jmen. Delší by si asi nezapamatovali, pomyslel si Myril. O nízké inteligenci osazenstva stolu nebylo pochyb, vzhledem k tomu že nejvýřečnější z party byl očividně Varg se svými až trojslovnými (!) větami. O jejich vůdci, který se představil jako Mistr Zahradník, však Myril postupně získával lepší mínění.
„...ale říkej mi klidně jenom mistře," dodal po prvním přípitku Mistr.
Na stole se před nimi postupně objevovaly a rychle mizely nejrůznější vybrané lahůdky z leklokaperské kuchyně a korbely se nestíhaly doplňovat. Mistr se o Myrila a jeho příběh velmi zajímal. Myril byl sice již mírně podnapilý, ne však úplně neostražitý. Vůdce někoho, kdo se ti před chvílí chystal rozbít obličej, nebude asi až tak úplný svatoušek, opakoval si. Proto chybně uvedl, že pochází z Hluchého žlebu, zapadlého provinčního města daleko na jihu říše. Poté, co dodal, že býval královským ševcem, se Mistr s neskrývanou fascinací vyptával na všechny podrobnosti náplně jeho bývalé práce. Nejvíce se zajímal o obuv pro královské vojsko. Myrilovi to přišlo neobvyklé, avšak posilněn mnoha pivy a také polichocen Mistrovým zájmem, ochotně odpovídal na všechny jeho dotazy. Čas ubíhal, řeč plynula. O Mistrově životě a náplni činnosti jeho party se však Myril mnoho nedozvěděl. Bohužel či naštěstí?
„A co bys řek, kdyby ses tam k vám na jih vrátil o nějakej ten zlaťák bohatší?" zeptal se ho náhle Mistr.
„No jistě by mne žena pochválila?" odvětil nejistě Myril.
„Víš, shodou náhod se mé... řekněme... společnosti, podařilo... získat jisté množství niti obohacené o karmium. Vzory pro správný účinek karmia na nositele obuvi však neznáme. Přemluvit k dobrovolné spolupráci některého z nemnoha královských ševců se nám jaksi... ehm... nedaří. Ty bys nám však jistě byl rád nápomocen, nemýlím se? Odměna by byla více než bohatá. Co ty na to, příteli?!" zpříma a ostře pohlédl Myrilovi do očí.

* * *

 

Slunce, které v poledne spalovalo tržní náměstí, již pomalu zacházelo za střechy vysokých měšťanských domů a ze stinných ulic vedoucích k tomuto náměstí začal profukovat mírný chladivý vánek. Blížil se teplý letní večer, přesně takový na který se obyvatelé Regie těšili každý letní den. Vycházeli proto odpočinuti po odpoledním nicnedělání a volným krokem bloumali mezi stovkami stánků, která tvořili z hlavního tržního náměstí pestrou paletu barev, zvuků a vůní. Nezaměnitelná vůně se šířila ze stánku umístěného přímo uprostřed tržní plochy. Byla to vůně dozlatova vypečené šunky - takové jakou dělal jeden jediný člověk v království, dost možná že i na celém světě. Uzenář byl oblíbeným veselým a přátelským člověkem, u jeho stánku se proto vždy tísnil dav hladovců a halasně jeden přes druhého pokřikovali slova chvály na další a další sousta zlaté šunky. Dnes však bylo u stánku ticho, ač vůně nasvědčovala, že šunka se obzvláště povedla. Uzenář byl totiž zamlklý, úsečně obsluhoval hosty a stále zamyšleně hleděl ke vstupu do budovy s leklým kaprem ve znaku. Před mnoha hodinami do této budovy totiž vstoupil muž, který uzenáři, ač si to nedovedl vysvětlit, během několika vět velmi přirostl k srdci. „Tak už to prostě Velký Kriep zařídil, aby člověk vnitřně poznal, když se setká s někym pro něj důležitym. Ale proč zrovna tenhle švec?", opakoval si pro sebe uzenář často během nekonečných hodin čekání. „A na co čekáte?", ptali se ho zákazníci. Na tuto otázku nedokázal odpovědět. Věděl však, že čeká. Musí. Chvíli poté, co U Leklýho kapra zmizel onen švec Myril, viděl totiž uzenář do stejného podniku zacházet i nechvalně známého Mistra Zahradníka. Stejná nepopsatelná síla, která mu sdělovala Myrilovu důležitost, mu od té doby svírala hrdlo úzkostí. Cítil, že je bezpodnímečně nutné střežit pohledem jediný vstup a zároveň východ z tohoto vyhlášeného hostince.
Rozhovor v hostinci poté, co dal Mistr Myrilovi nabídku, pokračoval pouze několika větami. Myril se počal vyptávat, proč Společnost boty s karmiem potřebuje. Mistrova odpověď „Čím víc se budeš ptát, tím míň si viděláš.", byla odpovědí skutečného obchodníka. Myrilovi však i tato odpověď stačila, aby se utvrdil v názoru, že boty rozhodně nebudou sloužit k poctivému a neškodnému nahánění ztracených ovcí na pláních Rudých hor. Tvářil se, že přemýšlí. Skutečně přemýšlel, avšak nikoliv zda nabídku přijmout či odmítnout, ale jak se dostat co nejdále od této podivné společnosti. A hlavně, jak takový únik provést pro něho co možná nejméně bolestivě. Obklopen svalovci s kamenými pěstmi i mozky však tušil, že nemá příliš na výběr. Proto se ke slovu dostalo i jeho obchodní uvažování. Kdyby se domů vrátil o nějaký ten zlaťák bohatší, mohl by rodině vynahradit dlouhých deset let strádání. A je-li pravda, co uzenář říkal o Zgrebu, bude potřebovat hodně zlaťáků, aby nějakého vozku přiměl touto trasou jet. Práce by se hodila. Velmi by se mu nyní hodila. Možná, že Mistr jeho tok myšlenek vycítil, možná byl jen netrpělivý a chtěl jen ševce v jeho rozhodování více motivovat a popohnat, každopádně pronesl ve správnou chvíli správnou větu:
„Padesát zlaťáků za pár. A sto navrch až boty odzkoušíme a ty svojí práci uděláš poctivě."
„A kolik párů by si vaše společnost přála," odpověděl Myril rozvážným tónem rozeného obchodníka.
„Řek bych, že tam toho bude tak na deset párů. Uvidíš, jak ti to vyjde," zněla Mistrova odpověď.
„Mistře, ty mi opravdu nabízíš šest set zlatých?" vyprskl nevěřícně Myril. Nyní již ne tónem rozumného obchodníka, ale člověka, který v životě držel v měšci nanejvýš desetinu nabízené odměny.
„Za tu částku si snad koupíš skvělého koně i s povozem a kočím a taky se solidně vohákneš. Nebo chceš víc?" nadhodil ledabyle Mistr, když pochopil, že zvítězil. Myrila v tu chvíli však ani nenapadlo žádat více. Věděl, že za šest set regijských zlatých by si mohl koupit nejen koně s vozem a kočím, ale rovnou celou stáj s několika koňmi, s domem a slušnými pozemky k tomu. Umlčel proto své svědomí, ne však svůj rozum. Rozhodl se nabídku Společnosti přijmout, ovšem naplnit ji způsobem "Nažraného vlka a celé kozy". Okrást zloděje, chcete-li.
„Dobrá Mistře, plácneme si," pronesl již opět vážným tónem. Mistrovi se zablesklo v očích.
„Tak můžeme vyrazit," zavelel hromovým hlasem a svalovci se jako jeden muž prudce zdvihli a seřadili se do formace, která ve svém středu Myrila ukryla.
„Ale chci tu smlouvu písemně," zavolal Myril na Mistra, který vedl tuto formaci ven ze sálu. Mistr se usmál. Škoda, že Myril tento děsivý úsměv přes rabiáty neviděl...
Slunce již nadobro opustilo oblohu a na město padly první stíny večera. Lidí na tržním náměstí s přibývajícími závany chladného vzduchu přibývalo a pro uzenáře bylo stále náročnější je obsluhovat a přitom hledat mezi davy kupujících skulinu, kterou by viděl k Leklýmu kaprovi. Byl nervozní, že přijde o důležitou chvíli. Když tu se náhle dočkal. Nevěděl, zda je šťastný, či smutný ze spatřeného. Hrdlo se mu začalo svírat mnohem silněji - jakoby chtěl i nechtěl vykřiknout a varovat Myrila, který ve společnosti Mistra a jeho kumpánů právě bez jediného slova rázným krokem opouštěl hostinec. Celá ta skupinka se snažila vypadat nenápadně, avšak formace v podobě Mistr, hlouček rabiátů a mezi nimi skoro nepostřehnutelný Myril dávala tušit, že se snaží ukrýt především onu osobu ve svém středu. Uzenář teď už nerozumněl vůbec ničemu. V hlavě mu začalo hučet a tupě bodat do spánků. Náhle dostal spásný nápad. Zapískal krátkou melodii a poté, co se k němu skrze dav přihnala shrbená postava, pošeptal jí do ucha několik vět. Maf chvíli zpracovával přijaté příkazy a poté se s nadšením naivního dítěte vydal plnit dosud nejtěžší úkol, před který byl postaven.

* * *
 
Nejaktuálnější pokračování a více informací na vaspribeh.wz.cz