Svezla se ve vaně na záda tak, aby jí z vody zůstala trčet jen odřená kolena. Otevřela oči a pozorovala, jak se její vlasy rozprostřely po hladině. Jako hnědé chaluhy, napadlo ji. Medově hnědé, řekla by maminka. Zavrtěla hlavou a medový závoj se dal do pohybu. Dlouhé prameny se vlnily sem a tam jako tlustí vodní hadi. Ruce i trup nechala bezvládně nadnášet teplou vodou, pomalu vydechovala v malých bublinkách vzduch z plic a sledovala, jak její hrudník těžkne a klesá ke dnu.
K jejím uším dolehl tlumený zvuk: „Vando, co tam děláš? Pusť mě!“ Následovalo netrpělivé ťukání na umakartové dveře koupelny. Posadila se tak prudce, až voda z vany vyšplíchla rovnou do bačkor. Mokré vlasy se jí přilepily na obličej. Ukazováčky je uprostřed čela rozčísla a shrnula za uši. Postavila se ve vaně a natáhla se ke dveřím. Ty povolily hned, jakmile otočila kličku do svislé polohy.
„Prosím tě, proč se zamykáš? Někdo tě snad ukradne?“ Maminka vyndala z umyvadla kytici růží a odnesla ji do kuchyně. Než se vrátila, zahnal Vandu chladný vzduch zpátky do hřejivé náruče vody. Zamykala se v koupelně od té doby, co se Karel několikrát spletl a vešel, zrovna když se koupala nebo sprchovala. Hlasitě protestovala, halila svou nahotu do malých dlaní, ale on se nijak nerozpakoval: „Prosím tě, ty s tím naděláš. Takovejch jsem viděl… Dyť já si jen umeju ruce a jdu!“

„Mamí,“ protáhla kňouravě. „Já chci jít s tebou.“
„Ne. Už jsem řekla. My si máme s tetou co povídat.“
„Já vás nebudu rušit. Vezmu si knížku a budu si číst.“
„To můžeš i doma.“ Stála před zrcadlem a tupírovala si vlasy na temeni. „A vůbec! Nemáš náhodou zaracha, slečinko?“ Obkroužila rty vínově červenou rtěnkou a zároveň zamumlala: „Ať tě ani nenapadne někde courat!“
Vanda se ušklíbla. No jasně, mám přeci zaracha. Nakrčila nos a zvedla levou polovinu horního rtu. Výraz nejvyššího znechucení. Ksicht, za který vždycky spolehlivě obdržela pohlavek.
„Já to viděla! Abych ti jednu nepřišila,“ zahrozila maminka, hlavu v dusivém oblaku Lybaru. Pak si všimla odřenin na kolenou své dcery: „Cos dělala?“
„Nic. Spadla jsem.“
„Ty jsi pometlo! Šestnáctiletá holka a nohy máš otlučený jak uličník.“ Smířlivě dodala: „Zasyp si to pak, ať ti to nemokvá.“ Vyndala z poličky jedovatě žlutý antiseptický prášek a postavila ho do umyvadla. Dlaněmi lehce uhladila účes, naklonila se k dceři a políbila ji na čelo: „Karel jel Budějovice, tak přijde pozdě. Ohřej mu guláš. Já pádím.“ A pak ještě z chodby: „A žádný návštěvy! Rozumělas?“ Na odpověď nečekala. Zvednutý horní ret vydržel na Vandině tváři, až dokud neuslyšela zvuk odjíždějícího výtahu.

***

Postavila se před velké zrcadlo ve svém pokoji a nechala osušku sklouznout na zem. Přísahala by, že boky byly zaoblenější a ňadra kulatější než včera. Bude ze mě kozatka! Copak nemůžu vypadat jako Machačná? Dlouhá, hubená, prsa sotva do dlaní? Věnovala své bezmála již ženské postavě nenávistný pohled. Z prádelníku vytáhla staré, rozpadající se pyžamo s barevnými králíčky. Při sobotním velkém prádle ho zachránila před popelnicí.
„Jsi v tom pyžamu jako trhan. A kolik ti je let? Osm?“ Maminka plnila pračku a brblala: „Můžeš mi říct, proč nenosíš noční košile? Na co to kupuju?“ Vanda seděla na válendě přímo proti otevřeným dveřím do předsíně, na kolenou knížku, rafinovaně zabalenou do obalu z biologie, a dělala, že se učí. Neposlouchala. Znala to nazpaměť. „Vem si taky jednou sukni, ať ve škole vidí, že jsi děvče!“ Nebo: „Proč furt taháš ten neforemnej svetr?“ Neměla na to co říct, tak mlčela.
Nohavice pyžama končily u kolen a rukávy sotva pokryly lokty. Zabalila se do obrovského pánského županu z hrubé bavlny. Zkonfiskovala ho Karlovi asi před rokem a půl. V dobách před … před čím vlastně? Před válkou? Před tím, než se z ní stala nesnesitelná puberťačka? Znovu na sebe mrkla do zrcadla a zašklebila se. Levý koutek sám od sebe vyjel nahoru. To je fakt hrozný, musela uznat. Dřív ani netušila, že ten obličej dělá. Nechápala, čím lidi kolem sebe prudí. Časem tu grimasu propracovala až k dokonalosti a začala ji používat vědomě. A pohlavek? Satisfakce.
Otevřela balkónové dveře a pustila listopad do pokoje. U vchodu do protějšího domu stál hlouček chlapců. Zachvěla se chladem, ale zůstala stát u zábradlí. Čekala, až její siluetu, ozářenou světlem z pokoje, zahlédnou. Ve tmě vchodu jen občas zasvítily žhnoucí konce cigaret. Je tam? Je mezi nimi?
Od skupinky se oddělila vysoká, hubená postava a vstoupila do kuželu světla pouliční lampy. Milan jí gestem naznačil, ať jde dolů. Zavrtěla hlavou, ale pochybovala, že to viděl. Zamávala a vrátila se do pokoje. Nohy měla úplně zmrzlé.
Na chvilku zaváhala, jestli se nemá obléct a přeci jenom jít ven. Nemáš náhodou zaracha, slečinko? A co? Byl by to jen další drobný hříšek na dlouhém seznamu provinění posledních dnů. Byla drzá, dostala pětku z matiky, byla drzá, přišla pozdě z diskotéky, byla drzá, porušila zákaz vycházek, byla drzá… Při sobotní hádce s mamkou špatně odhadla její odchod z pokojíku a nenávistné: „Krávo!“ jí vmetla rovnou do očí. Mrzelo ji to ještě dřív, než k její tváři doletěla mámina dlaň. Nedokázala se omluvit, přestože si byla jistá tím, že to tak nemyslela. To vztek na sebe samu z ní vyhřezl spolu s tou nadávkou.
„Jsi stejná jako tvůj táta. Sobecká, sebestředná a zlá!“ Tím obvykle hádky končily. Tím také obvykle začínalo promlouvání do duše: „Copak mě vůbec nemáš ráda? To mi ten kousek štěstí nepřeješ? To mám zůstat už nadosmrti sama? Karel je hodnej chlap. Má mě rád. A tebe taky. To se k němu nemůžeš chovat slušně? Já to nechápu. Copak jste nebyli kamarádi?“
Zazvonil zvonek. Zvedla sluchátko domácího telefonu a zároveň stiskla tlačítko s klíčem. A znovu před zrcadlo. Vlasy sčesané dozadu už pomalu usychaly a začínaly se na Vandiných ramenou vlnit. Narychlo zvýraznila oči černou tužkou a upravila neforemný župan. Když otevírala dveře, Milan už stál za nimi.

***

Seděli v otevřených dveřích, opření každý o jedno futro, pokrčené nohy propletené.
„Promiň,“ dotkl se Milan Vandiných kolenou.
„Stálo to za to.“
„Už to vaši viděli?“
„Ne.“ Vanda si v duchu představila, jak budou rodiče reagovat na přestěhovaný pokojík. Válendu schovala pod okno a zpola ji zakryla peřiňákem a poličkou na knížky. Vytvořila tak malý, útulný koutek, do kterého se dalo vlézt jen po kolenou přes úzkou stranu postele. Odpoledne s Milanem postavili knihovnu ke stěně proti dveřím. Když přenášeli těžký nástavec, vyklouzla Milanovi jeho polovina z rukou. Vanda tu svou pustila jen o chvilku později a dřevěná hrana police jí sedřela kůži na kolenou.
„Budeš muset jít.“
„Já vím.“ Milanovi stačilo se jen malinko předklonit a jeho rty se mohly dotýkat Vandiných. Blízkost jeho sedmnáctileté, dosud neholené tváře byla opojná. Nechala oči otevřené, aby ji nedostihla pachuť toho druhého polibku, toho nechtěného, vynuceného a vtíravého.

„Už tě takhle někdo líbal?“ Přišla jen dát dobrou noc. Tak jako mnoho dní, týdnů a měsíců před tím. Máma byla v koupelně a Karel se koukal na televizi. Nejdřív myslela, že je to omyl, když jeho jazyk vklouzl mezi její rty a páčil si cestu dál. „Už tě takhle někdo líbal?“

***

Hrnec s gulášem postavila na sporák. Na linku připravila talíř s příborem a opřela o něj papír se vzkazem: „Máma šla k Olině. Ohřej si guláš.“ Na skleněnou výplň dveří od pokojíku přilepila další vzkaz: „Nerušit!“ Věděla, že to nebude mít žádný efekt. Otočit klíčem v zámku by bylo pádnější, ale klíč jí Karel sebral, když se po jedné z hádek zamkla a celý den trucovala. „Dostaneš ho zpátky, až se budeš chovat slušně!“
Zalezla pod peřinu a prochladlá chodidla opřela o žebra topení. Celá se schoulila, aby od volné strany lůžka byla co nejdál. Prsty se dotkla rtů tam, kde se jí dotýkal Milan, jakoby ten polibek chtěla chránit. Když uslyšela vrznutí dveří od výtahu a rachot klíče v zámku, pevně semkla víčka. Když budu spát, nic se nestane. Spát ... jako Šípková Růženka.
„Nerušit!“, přetržené na půl, leží na peřiňáku a ledová ruka, ještě zvlhlá listopadovou mlhou, tápe tmou k jejím nohám.