Mladík měl ztuhlé ruce, červené uši, na zimu poměrně lehkou bundu a ponožky sesunuté někam do nízkých bot, byla mu zima, ale i tak měl skvělou náladu. Mávl na taxík, který jej právě míjel, a už ani nečekal, že zastaví, když po několika metrech vůz ostře zabrzdil, rozsvítila se bílá světla a tmavě zelená Octavia s logem taxislužby zacouvala zpátky.
„Dobrý večer, vezmete mě do Morseovy ulice?“
„Jo,“ odpověděl stručně řidič, zatímco si už mladík sedal na místo spolujezdce.
„Máte tu teploučko, venku je hrozná zima,“ usmíval se.
„To jo, zima.“
„Ale tady máte příjemně…“
„No jo, tady je hezky,“ odpověděl taxikář a koukl krátce po mladíkovi, který si zapínal bezpečnostní pás. Octavia se pomalu rozjížděla Legerovou ulicí, řidič nespěchal, pár metrů před nimi svítila červená světla semaforu.
„Morseova, to bude někde v Petrovicích, viďte, tam jsou tihle vědátoři…“
„Přesně tak, přesně tak,“ odpovídal kluk. „kousek od Petrovického zámečku.“
„Vidíte, to ani nevím, že tam je zámek.“ Na semaforu padla zelená, motor zabral a Octavia se rozjela směrem k Petrovicím.
„No, je to už spíš jen ruina, ale musel být pěkný, dřív. Teda ale teplo tu máte, já málem zmrznul venku.“
„To je fakt, venku je zima, ale to znamená, že budou vonět houby,“ rozpovídal se taxikář, „víte, jak začne být zima, tak já Janince, to je moje žena, tak já jí vždycky povídám, ty Jani, začíná zima, je čas na houby. A ona mi je hnedle udělá, víte, já jak cítím krásnou houbovou vůni, tak mám hned pocit, že je ještě podzim a že zima ještě není. Hnedle mi je musí udělat a nikdo nedělá líp houby než moje Janinka. Ona je z Krkonoš, víte, sbírá je už od mala a vyzná se, umí je skvěle, kdepak Janinka a houby, to je prostě ono, úplná pohádka.“
„To vám závidím,“ řekl mladík, já mám houby taky moc rád. Nám je dělá máma, ale taky dobře.“
„No moje máma neuměla tak dobře jako Janinka, uměla toho moc, ale nerada vařila a moc to neuměla, ale Jani, to je jiná, jak začne zima, povídám, že je čas, a už voní bramboračka a maso na houbách a hubovec, znáte hubovec?“
„Hubovec?“ zeptal se mladík, „to nevím…“
„To je špecialita z těch Krkonoš, ona je tam odsud, víte, tam roste hub,“ vyprávěl už dál taxikář, ale zarazil se, když musel zostra přibrzdit, kvůli bílému mercedesu, který vyjel z boční ulice. „No tak himl, koukej, kam jedeš, chlape! Takže hubovec, to vám je dobrota, Janinka dělá úplně nejlepší, houby, houska, uzený masíčko, takovej jako koláč to je, já bych ho snědl celý pekáč na posezení! Jak začne zima, povídám, Jani, je zima, bude hubovec, a už se peče. To je vám dobrota a hned máte pocit, že je ještě teplý podzim a žádná zima.“
Mladíkovi zavrněl potichu mobil, zvonění měl vypnuté, neměl rád, když mu zvonil na veřejnosti, tak měl zapnuté jen mechanické vrnění.

Kocourku muj nejmilejsi, miluju te jako nikdy nikoho driv a nikdy nikoho nebudu jinak, dneska jsi mi udelal tak hroznou radost :-* :-*

Mladík se usmíval, už mu nebyla zima ve vyhřátém autě a měl pocit, že dnešní noc patří k nejlepším v jeho životě, přichystal své dívce narozeninové překvapení, všechno klaplo, jak si přál a byl na sebe hrdý. Hrou náhod se i jeho dívka jmenovala Jana.
„Kdepak houby,“ pokračoval taxikář, „houby v zimě, to je nejlepší, zaženou zimu, zaženou špatnou náladu, víte, když je vám zima, každý by měl mít někoho jako je moje Jani, hned je vám prostě dobře.“
„Moje holka se taky jmenuje Jana, taky je skvělá, i když vařit teda neumí.“
„Tak vidíte, no ona se naučí, ta moje vaří skvěle. A je krásná, bože ta je vám nejkrásnější z celý Prahy, však jsem si ji taky vybojoval, tehdy ji chtěl Pepik Julišů, toho nemůžete znát, ale taky jezdil, chudák to pak narval jednou pod tramvaj a přišel o nohu, pech, to vám povim, ale tehdy chtěl taky Janinku, a tak jsme si o tom dali chlapskou řeč, jen on a já, víte, žádný jako dneska, mladý si nevážej toho, co maj, a zahybaj si a přebíraj si holky, bez urážky, vy máte svou Janu, to je něco jinýho, ale mladý to dneska berou jinak. My jsme si s Pepikem jasně řekli, ať ji vyhraje ten pravej, a dali jsme si prostě po chlapsku souboj. Víte, ne nějak ve zlym, my se měli rádi, ale prostě muselo v tom bejt jasno. A říkám vám, Pepik, než přišel vo tu nohu, to byl chlap jak hora, myslel jsem, že bude po mně, když mi dal první ránu, já šel málem do limbu, ale ustál jsem to. A povídám vám, byl to zatraceně tvrdej souboj. Ale vyhrál jsem, Pepik byl tehdy ještě kus chlapa, ale já ho nakonec dostal na lopatky a on mi šel z cesty, štvalo ho to, myslel, že ji má v kapse, ale byl fér a šel z cesty. Mladej pane, to je, ježišmarja, to je dvaatřicet let, protože já jezdím šestatřicátej rok letos. A tehdy v osmasedmdesátým jsme se s Janinkou dali dokupy, to bylo ještě za hlubokýho bolševika.“

Taky te miluju hvezdicko moje, nejvic, jako nikdy driv nikoho.

Odpovídal zatím mladík na smsku a vyprávění řidiče poslouchal spíš na půl ucha. Měl skvělou náladu a myslel na svou Janu a na to, jak to dneska všechno pěkně vyšlo. Zelená Octavia míjela ulici za ulicí, projížděla Ruskou a už mířila ke strašnickému nádraží. Rozbředlý sníh začínal rychle namrzat, i když ještě občas odletěl od kol, ale řidič měl auto dokonale pod kontrolou, bylo znát, že svému řemeslu rozumí.
„Osmasedmdesátej, to je let, brali jsme se o rok později, no hromada let, už jsme spolu jedenatřicet let, to je šňůra, viďte, dneska se mladý rozváděj po dvou letech, protože honěj kariéru, ale to my ne, já už jezdil a Jani vařila, víte, no však jsem vám říkal, jak ona uměla vařit, nejlíp ze všech, ona byla prostě nejlepší ze všech. Jedenatřicet let, to je něco, a vyhrál jsem ji poctivě, porazil jsem Pepika Julišů a to byl nějakej chlap. Před tou bouračkou.“
Mobil tiše zavibroval.

A uz jsi doma? Ja jsem v pelisku a je mi teploucko, ale chybis mi tu.

„Tak jsme spolu jedenatřicátej rok, a to vám povídám, my dva spolu budem vždycky, až za hrob, my jsme si prostě souzený, jak začne zima, Janinka mi udělá ty moje milovaný houby a já pak jedu na noc do práce, v noci jezdím radši, nejsou fronty, pěkně to odsejpá a člověk má čas přemýšlet a z kaslíku mi tady voní hubovec, on je i studenej dobrej, víte?“
Mladík nic necítil, ale nevěnoval tomu pozornost, protože už psal odpověď své dívce zpátky.

Jeste jedu taxikem, mam hrozne upovidanyho taxikare, ale je fajn, pusinku :-*

„Pepik Julišů, to byl kus chlapa, lidi řikali, jako chlapi vod nás, že to prej pod tu tramvaj narval schválně, že ho nechala holka a že chtěl skončit. Jako ne Janina, to se mu stalo až dlouho potom ta bouračka, ony na Pepika vždycky letěly ženský, dokud měl obě nohy, ale tehdy, že mu prý nějaká zlomila srdce. Ale já nevim, že by to narval pod tramvaj, on byl hora chlap, takovej by to dal kolmo do stěny v plný, rozumíte, prostě naplno a rovnou do zdi, to je hotový.“
„A to neměl airbag?“ zeptal se mladík, který vnímal až poslední taxikářova slova.
„Ale kdeže, tehdy airbag, to se nedělalo, a stejně by o tu nohu přišel, airbag neairbag. Podle mě to byla prostě nehoda, i dyž Pepik jezdil jak Lauda, hodně rychle a hodně dobře. Nikdo jsme na něj neměl, ale Janinka si stejně vybrala mě. Teda dali jsme ten souboj, ale stejně mě mohla poslat do háje, kdyby chtěla, já bych se nevnucoval. Víte, já jsem obyčejnej kluk z Proseka, nic moc neumim, snad jen to řízení, ale stejně si vybrala mě a teď to máme jedenatřicet let.“

Chichi, tak ze mu posilam pusu (ale tobe vetsi :-*), protoze jsem tak stastna, ze by vsichni meli byt taky :-*

„Tak vám Jani posílá pusu,“ zasmál se mladík, řidič nejprve nereagoval, ale pak se na něj překvapeně otočil.
„Co jste povídal?“
„Posílá vám pusu, no, já taky koukal, ale píše mi, že vám ji posílá.“
„Janinka…? Mi posílá…“
„No jo. Teda jako ne ta vaše, ta moje Jana,“ smál se kluk.
„Jo takhle,“ řekl řidič. Minuli nádraží a auto potichu mířilo k Zahradnímu městu, na chodníku podle auta chvíli běžel nějaký oříšek a štěkal na ně, jeho majitel za ním jen bezmocně křičel, ale nebylo slyšet jakým jménem.
„Jasně, že vaše Jana, jak jinak, vaše Jana, že teda moc děkuju, jí tam napište,“ dodal po chvíli řidič, ale už víc nic neříkal.
„Já už myslel,“ řekl po chvíli. „Myslel jsem, no to je divný. Jana a Jana, zajímavý, viďte, nikdy jsme se neviděli a naše ženský se stejně jmenujou.“
„No to jo, to je vtipný,“ řekl mladík, ale myslel už zase na krásný večer se svojí láskou.
„Jak jste to řekl, úplně mi to přišlo takový divný, však víte, moje Janinka, že by mi poslala pusu. No… a takhle, i když jeden neví, no. Ona je skvělá, víte, nejkrásnější ženská na světě a taky nejlepší, prostě nejlepší na celým světě.“
„Tak to asi všechny Jany, jak to tak vypadá,“ snažil se vtipkovat mladík.
„To ne, to neříkejte, žádnou nenahradíte, tu vaši, ani tu mojí, to nejde, ta moje dělá nejlepší hubovec a nejlepší bramboračku a vaše zase umí něco jinýho.“

Tak za ni dekuje, ale asi myslel, ze jsi jeho zena Jana a ze ho podvadime, hehe.

„A to jedete zrovna od té slečny?“ zeptal se řidič.
„Jo, jo,“ odpověděl mladík a na okamžik měl skutečně nesmyslný pocit, jestli taxikář nemá ono podezření.
„Tak schválně, co umí nejlíp ta vaše Jana, copak?“ vyzvídal řidič
„Ta moje…“ zamyslel se mladík, „no je úplně úžasná v tom… no… však víte.“
Řidič se zasmál. „Stejně jako moje Janinka! Přísahámbůh, to mi Pepik Julišů taky záviděl, že on nemůže mít to, co mám já, protože o Janince se vědělo, že je prostě nejlepší, to víte, to se neutají a ono to ženskejm dělá dobře, když se to ví. To zas ne, že ne. Musí to být na úrovni, rozumíte, čistá hra, jako vůbec nic o kurvách, jak by o Janince někdo něco takovýho řek, věděla, že bysme ho hned srovnali tak, že by ho doma nepoznali. Ale to ona nebyla, abyste nemyslel, to já jen, že se vědělo, jak je šikovná, nebyla nějak jako do větru, nemyslel jste si to, že ne?“
„Ne, to vůbec, to mě ani nenapadlo,“ řekl rychle chlapec, auto minulo zářící hostivařské centrum s multikinem a uhánělo směrem k hostivařskému nádraží.
„To je dobře, taková ona nebyla, jen neměla štěstí na chlapy. Až na mě a to já nebyl žádnej McQueen, já byl vobyčejnej kluk, ale šel jsem se srdcem na dlani a nakonec jsem ji získal. A to za ty modřiny vod Pepika stálo, to mi věřte, mladej pane.“
„Já vám to věřím.“
„Kdepak, prostě nejlepší. Nejlepší ze všech. A vždycky bude. Žádná jiná…“
Řidič se odmlčel a mladík sice poslouchal, ale nevěděl, co říct, na vteřinku se ho zmocnil tísnivý pocit, ale byl příliš ponořený do své lásky a své Jany.
„Poslala mi pusu, říkáte.“
„No jo, pusu vám poslala, ta moje, pusu.“
„Tak jo.“
Auto zpomalilo a z Měcholup zahnulo do Petrovic k Morseově ulici.

Chichi, nejakej taxikar by mi nesmel domu, leda bys zacal taxikarit ty, to pak jo :-* Uz mi padaj oci, dobrou noc milacku :-* :-*

„Kde to tady máte,“ ptal se taxikář, když vjel do cílové ulice.
„Támhleten světlý dům, díky.“
„Ale neděláte dobře, že jezdíte od ní, měl byste být s ní.“
„To já ji v neděli zas uvidím.“
„V neděli může být všechno jinak, to mi věřte, v týhle zatracený zimě. Měl byste být se svojí holkou. A měla by vám udělat tu bramboračku.“
„Tak já jí hned povím, aby se jí naučila, to máte pravdu. Co dlužím?“
Taxikář chvíli na mladíka koukal, pak jeho pohled sjel na taxametr.
„Vidíte, já ho zapomněl zapnout…“
A jeje, teď mě bude chtít natáhnout, řekl si v duchu kluk. „Tak to nějak odhadněte, už máte naježděno, tak určitě víte.“
„Zvláštní. To se mi ještě nestalo, skutečně. Tak to vidíte, jezdím šestatřicátej rok a to je poprvé, co jsem zapomněl zapnout taxametr. Asi, že už jsem vlastně myslel, že nikoho nepovezu. Víte, já myslel, že už vlastně nikdy nikoho nepovezu, než jste mávnul, mladej pane, já vám myslel, že už je to tak nějak prostě poslední…no víte…“ mávl rukou. „Budu na něj prostě muset myslet. Ale každopádně, to by prostě nebylo profesionální, dneska to máte zadarmo.“
„Jéé opravdu?“
„Opravdu. A ať se naučí Janinka tu bramboračku, bude vám v zimě připomínat, že není ještě tak zle.“
„Tak moc dík, pane!“ řekl mladík a vystoupil. Do otevřených dveří ještě jednou poděkoval a pak je zabouchl. Taxikář ho chvíli pozoroval, jak po namrzlém chodníku klouže k domu.
„Janinka mi poslala pusu,“ řekl si polohlasně pro sebe, zatímco motor v mrazu tiše předl. Po tváři mu stekla slza. Byla to první slza od jejího pohřbu.