Pět týdnů před naším rozchodem její noha prudce narazila na dno Egejského moře, jak se jí vlna snažila vzít stabilitu, a ačkoliv pro člověka nad hladinou šlo o neslyšitelný zvuk, na mořském dně zaduněl jak výbuch. Malý krab zatáhl klepeta rychle do ulity, ale vzápětí se rozhodl jinak, zdánlivě mrtvá ulita ožila droboučkými nožičkami a prchala dál od nohou dívky.
„Aaa, to studí,“ vykřikla Aneta. „Proč je to tak studený!“
„Protože je podzim,“ zasmál jsem se.
„To byla řečnická otázka.“
Zářijové slunce už nehřálo tak, jak by mohlo, ale koupat se stále ještě dalo. I přesto zhýčkaní komáři zatím odpočívali ve stínu a čekali na okamžik, kdy slunce zmizí za nedalekou siluetou pohoří Olymp, aby se vydali hledat opozdilce na pláži. Po malém přímořském městečku Leptokárie běhali všudypřítomní toulaví psi a zabíjeli čas honěním toulavých koček, na jižním obzoru se slunce opíralo o pevnost Platamonas. Aneta měla husí kůži po celém těle a postavila se na špičky pokaždé, když vlna zvedla hladinu nad její pas. Na pláži ale bylo ještě teplo.
„Namoč si vlasy,“ zavolal jsem na ni ze břehu a díval se hledáčkem fotoaparátu. „Chci tě vyfotit, jak máš mokrý vlasy.“
„Íííí, tyrane, nemáš kousek citu!“
„Chtěl bych tě vlastně spíš fotit jen tak.“
„To bych toho divnýho ouza musela vypít nejdřív litr.“
Konečně se s výkřikem osmělila a za chvíli už se potápěla s vodními brýlemi.

„Je to studený,“ řekla, když vylezla z vody, a já jsem odložil knihu. „Měli jsme jet dřív, škoda, že nevyšlo to Španělsko v červenci, tam muselo být vedro, tohle je hrozně studený.“
Měli jsme jet do Španělska, naším cílem byla Tossa de Mar, ale cestovní kancelář nám špatně sdělila datum odjezdu a nakonec odjeli bez nás. Po pláži se teď protáhl mírný vítr, který jí znovu po celém těle vytáhl husí kůži.
„No podívej se na to, ááá, já umřu,“ zabalila se do bílého ručníku a lehla si na nafukovací matraci plnou písku. „Září, to jsme mohli jet v prosinci,“ rozčilovala se dál, ale věděl jsem, že je ráda, že jsme jeli, pohladil jsem ji přes ručník, usmála se a dodala: „Jsme jediný exoti na celý týhle pláži.“
„Co budeme dělat zítra?“ zeptal jsem se.
„Nevim, mohli bysme na výlet, nebo zase k moři. Když bude víc teplo.“
„Ta holčina z cestovky říkala, že je hezkej výlet po pobřeží k tý pevnosti.“
„Jo to říkala.“
„Mohli bysme teda tam, kdybys chtěla.“
„Tak jo.“
„Třes se pevnosti, zítra tě dobyjem!“ pohrozil jsem s hereckým gestem vzdálené siluetě hradu.
„Pokud dřív nezmrznem,“ zasmála se.
Šli jsme zpátky do apartmánu, užívali si volna a s chutí se pouštěli i do zcela dětinských legrací. Nastražil jsem na Anetu za dveře nafukovací matraci, ona mi potom na oplátku zhasla a vyskočila na mě zabalená do prostěradla. Vypili jsme dvě láhve vína, povídali si o jejím přání mít jednou malou nekuřáckou kavárničku, milovali se, a nakonec dokonce zkoušeli i fotit odvážné fotky.

Celou noc foukal silný vítr. Díky tomu se nebe do rána úplně vyčistilo a následující den bylo krásně. Jediné, co připomínalo noční bouři, byla spousta mrtvých modrých medúz, kterými vlny monotónně smýkaly o písčitou pláž. Vlastně jsme teprve nyní zjistili, že jsou tu medúzy, o kterých jsme do té doby vůbec nevěděli.
Pevnost Platamonas se rýsovala proti modrému nebi nad mořským útesem, který byl provrtaný strašidelně prázdným tunelem s betonovou bránou, působícím jak z futuristického filmu o zničené civilizaci. Než jsme se pustili do strmého kopce k pevnosti, rozhodli jsme se ještě chvíli potápět, byl nejteplejší den naší dovolené, oba jsme si vzali brýle pod vodu. Trochu nás děsily všudypřítomné medúzy, které se vznášely pod hladinou.
Já si po koupání nechal mokré plavky, bylo v nich příjemně a suché vypadaly později stejně spíš jako kraťasy. Aneta si ale mokré svlékla, podržel jsem jí ručník, aby na ni nebylo vidět, a vyrazili jsme nahoru.
„Já bych chtěla kočku, stýská se mi po ní.“
„Tý je škoda, byla roztomilá.“
„Byla úžasná a roztomilá, chce se mi někdy až brečet, když si na ní vzpomenu, ach jo. Jenže matka jí holt nesnášela.“
„Tak si jednou koupíme kočku, až budem bydlet spolu.“
„Tak jo.“
„Nebo psa…“
„To je jedno, nejlíp obojí, koupíme si psa i kočku, hlavně ne papouška.“
„Ne, papouška ne,“ souhlasil jsem. „Žádného papouška, jeden mi stačil.“
„Tak jo, až budem starý, budem mít kočku a psa a budou se mít rádi. Jako my.“
„Jasně, tak je koupíme hodně malý a to se pak budou mít rádi.“
„A já ti koupim teplý bačkory a budem mít chaloupku a tam budem sedět na zápraží a budem pít kafe, na klíně budem mít kočku, která bude příst a bude svítit sluníčko, to bude roztomilý.“
Zasmál jsem se. „Tak jo, budem dědeček a babička jak z pohádky.“
„Jo. A všude budem mít papyrusy, to je taková krásně přátelská kytka. A budem si prohlížet milion fotek z míst, kde jsme všude byli a smát se tomu a některý budem mít po zdech zarámovaný a budem pořád hrozně šťastný.“
„Tak jo, beru!“
Výstup k pevnosti nakonec nebyl tak těžký, jak jsem se bál, vylezli jsme k ní během půl hodiny a zaplatili 2 eura za vstup, v celém areálu bylo sotva šest dalších turistů. I samotná pevnost postavená už někdy v 10. století byla oázou klidu a ticha, zbytky malých kostelíků jí dodávaly vznešenosti a starobylosti, kolem rostly granátovníky obsypané přezrálými plody, které pukaly a svá semena obalená sladkokyselou dužninou sypaly všude kolem sebe. Mezi listím se líně pohybovala velká kudlanka, pod stromy pobíhalo stádo koz všech možných barev a komáři se začínali rojit v podvečerním hladovém tanci. Paradoxně i místní dělo, nástroj určený k destrukci, působilo v podvečerním teplém slunce mile a lákalo se na něj posadit. Ale zpátky do Leptokárie ještě zbýval veliký kus cesty, proto jsme se na místě nezdržovali příliš dlouho, v malém obchůdku pod hradem si koupili studené pivo a hroznové víno a vydali se pomalu nazpět do hotelu.
„Necejtim nohy,“ říkala po chvíli Aneta
„Až přijdem do hotelu, koupíme si pár lahví recíny, nějakej sejra a olivy a bude dobře,“ povzbuzoval jsem ji. „Můžeš si dát teplou sprchu, když budeš chtít.“
„Jo, jo, jo sprchu, já chci sprchu,“ usmála se. „Budu hodinu ve sprše!“
„Myslím, že si taky dám…“
„Ale to mě budeš muset násilím vyhnat, protože já dobrovolně nevylezu.“
„To já tě tam odsud nějak už dostanu!“
„Leda bys mi vypnul vodu a pustil studenou, ale to bych ti pak udělala něco strašnýho,“ vrtěla hlavou.
„Zkusim spíš působit na tvý sexuchtivý myšlenky.“
„No to nevim, to se budu ještě muset rozmyslet…“
Věděl jsem, že je to hra, že se rozmýšlet nebude, a těšil se proto do hotelu o to více.
Míjeli jsme veliký ořešák a nasbírali si pod ním pár vlašských ořechů, ale plody už měly lehce hořkou příchuť. O pár metrů dál rostly kaštanovníky s dozrávajícími jedlými kaštany, které se v pichlavých slupkách povalovaly všude po zemi. Nasbírali jsme i tam několik plodů, abychom si je později v Praze mohli upéct, netušili jsme, že už staří Římané znali účinky těchto plodů, které léčí stres a pocit beznaděje. Možná jsme si je měli upéct už na místě.

Ráno jsem chvíli psal do notebooku, než Aneta vstala, a upíjel k tomu kafe tři v jednom, kterých jsem si na dovolenou nakoupil plné balení. Aneta se zatím probouzela, ale potřebovala na to víc času, po výletě jsme se ještě dlouho milovali, což nám trochu kazila neuvěřitelně nahlas skřípající postel.
„Jak ti jde psaní,“ zeptala se rozespale.
„Ale jo, celkem jo.“
„A píšeš vesele nebo smutně?“
Zasmál jsem se té otázce. „Teď zrovna spíš smutně, na hlavní postavu se to nějak valí, neni šťastná.“
„Jo? Chudák. Tak jí nějak pomoc. Proč je nešťastná?“
„Přesně ještě nevim, neni spokojená s tím, co má, chtěla by něco víc, má pocit, že jí něco utiká a že to ten její nevidí.“
„Napiš někdy o mně,“ řekla.
„No…já už jsem to zkoušel, ale nějak mi to nejde…“
„Proč?“
„Nevim, nejde mi to.“
„Zajímalo by mě, co bys napsal.“
„Jo?“
„No víš, o tom…co si myslíš, že si myslim já.“
„Ale povídky a tak, to je vždycky pravda jen napůl, i když píšeš podle skutečnosti, stejně to stylizuješ podle fantazie a za chvíli ti to utiká někam jinam.“
„To nevadí, zajímalo by mě, co bys o mně napsal.“
„Jednou napíšu.“
„Tak jo.“¨
„Ale nejde mi to.“
„To nevadí.“
„Dobře, někdy později napíšu.“
„Jééé, já mám hlad!“ protáhla se a prostěradlo, které se tu používalo namísto peřin, jí sklouzlo a odhalilo nahá ňadra.
„Chceš abych ti skočil pro čerstvou snídani?“
„To bys udělal?“
„To bych udělal. Ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Zůstaneš tak krásně nahá, jako jsi teď.“
„Hmm…nech mě přemýšlet…hmm…dobře, to bych se myslim mohla obětovat.“
Zavřel jsem notebook a políbil ji. Usmála se a odstrčila mě. „Až po snídani, mám slíbenou snídani. Nic nebude.“
„Potvoro jedna!“ smál jsem se. „Špatně jsem to načasoval!“
„Na tos měl myslet dřív, je mi líto,“ pokrčila rameny a hrála hru dál.
„Máš ji mít, ale počkej potom, sousedi se z toho skřípání zblázněj, to ti garantuju.“