Tma.
Víko bedny, do které mě ta strašná ženská položila, nahého, pomazaného jakýmisi oleji a ochromeného hrůzou, zaklaplo. Volal bych o pomoc, ale nemůžu, a ona to dobře ví. Určitě se směje. Protože tohle možná není bedna, ale rakev, a ta čarodějnice se mě chystá pohřbít zaživa. Možná se s ní babička spikla, aby se beze stop zbavila neužitečného němého spratka… Už blázním. To je tou tmou. Babička by nikdy nic podobného neudělala, je laskavá a obětavá, když se stará nejen o mě, ale i další sourozence.

 

 

 

Roky, následující po tomto zážitku (který mne mimochodem přivedl k zájmu o okultní vědy), byly úžasné.
Můj mozek nasával vědomosti jako houba a můj náhle rozvázaný jazyk denně dokazoval učitelům, že nejsem zaostalý blbeček, na kterého je zbytečné plýtvat vzděláním. Bavilo mě všechno – matematika, latina, řečtina i další jazyky, filosofie. A to všechno jsem také v pozdějším věku využil, i když ne tak, jak by si asi páni učenci představovali.
Opustil jsem rodné město a nechal se zapsat na starobylou universitu (kde svého času působil i jeden slavný astronom), abych tu studoval církevní právo. Člověk z mé společenské třídy moc na výběr neměl a kněžské povolání patřilo k těm několika málo, jež jsem mohl vykonávat.
Když mi bylo sedmnáct, studia jsem ukončil, ale velebníčkem jsem se nikdy nestal. Postarala se o to moje dobrodružná povaha a touha dostat se výš, než mi předurčoval původ.

 

                                     -----------------------------

Tma.
Měla by být vlídná a smysly konejšící, ale je stísňující a nepřátelská. Je vězením uvnitř vězení.
Ó ano, dostal jsem se vskutku vysoko. Jsem ubytován v paláci a ne ledajakém. Má to jen jednu drobnou vadu na kráse – můj pokoj se nachází až pod střechou a chybí mu luxus nižších pater. Je to spíš taková komora, kam se ovšem neodkládají smetáky, ale lidé. Na hodně dlouho.
Hluboko pod miniaturním okénkem, jimž sem přes den pronikne sotva pár slunečních paprsků, leží moje město, hlučné ve dnech všedních, rozjásané ve dnech karnevalu, ale vždy krásné. Vlastně krásnější než kdy předtím, protože si je mohu jen představovat, ale nemohu se ho dotknout, projít se po jeho ulicích, projet po jeho kanálech.
A přitom jsem nic zas tak hrozného neprovedl.
Prý jsem četl zakázané knihy! Pche! Ve své knihovně přechovává podobné svazky každý druhý šlechtic, ale mě budou vinit!
Prý jsem se neuctivě vyjadřoval o církvi, rouhal se a věnoval se čarodějnictví! Najděte mi někoho, kdo nikdy neutrousil poznámku na adresu vypasených prelátů, kdo nikdy od plic nezaklel či nehledal pomoc u astrologů, a já vám dám za každého zlaťák! Hladem byste umřeli, tak je to, ale mě budou vinit!
Prý jsem se dopouštěl zhýralosti na vdaných ženách a nejen na nich! Kdybyste se jich zeptali, řekly by vám, že jsem k nim byl galantní, že jsem jim naslouchal tak, jak jim muži nikdy nenaslouchali, že jsem je dokázal potěšit a ony zase mne, aniž bychom měli pocit, že děláme něco nemravného. Vždycky jsme u toho byli dva (dobře - připouštím někdy i tři), ale jen mě budou vinit!
Prý jsem oklamal urozeného muže a podvodem se zmocnil jeho majetku! Jenže já mu předtím zachránil život (hlavně před zdejšími mastičkáři) a on sám se rozhodl mě adoptovat. Jen hlupák by tohle nepřijal. A hlupákem jsem já nikdy nebyl.
Prý jsem špeh a nebezpečný živel, neboť jsem byl v neustálém kontaktu s francouzským velvyslancem! Ale to přece ani jinak nešlo, když jsme se dělili o přízeň téže ženy!
Kdyby si milí inkvizitoři všechny tyhle žvásty ušetřili a zavřeli mě za to, že jsem byl úspěšný a oblíbený v aristokratických kruzích, kam jsem se vyškrábal ze dna, ušetřili by hromadu času a papíru. A hlavně by to byla pravda, i když trestný čin nikoliv.

 

Když se chcete dostat tam, kde vás nechtějí, musíte být lepší než oni. Chytřejší, důvtipnější, světaznalejší.
Neboť v téhle společnosti není většího hříchu než být nudný. A věřte mi nebo ne, tohoto hříchu se já nikdy nedopustil. Byl jsem vším, čím mě chtěli mít – lékařem, právníkem, astrologem. Cestoval jsem po Evropě a moje pověst mě všude předcházela, potkával slavné lidi i ty, co se slavnými teprve stanou. Peníze nebyly problém, i když – pravda – rychleji odtékaly než naopak.

 

A teď sedím v téhle špeluňce a slunce mi zakrývají olověné tašky na střeše. Měl bych se odsud rychle dostat, a je mi fuk, že je to nejtěžší známé vězení. Musím se odsud dostat. A já se dostanu.

                               ---------------------------------------
 

Tma.
Od té venku mě oddělují bytelné okenice, jimiž v zimě lomcuje vítr, a které stejně nezabrání chladu zvenčí, aby vnikl dovnitř a spojil se s tím, jenž vystupuje ze stěn a z lidí v domě. Většina z nich mě považuje za cizáka, který se sem vetřel, za služebníka nižšího než jsou kuchařky a čeledíni. Knihy, o které se starám, jim nic neříkají, stejně jako má práce, kterou považují za pouhé příživnictví.
I slunce, které u nás na jihu tak hřeje, tady nemá sílu. Stýská se mi po něm, po vůni moře, ruchu přístavu i temperamentu tamních lidí. Stýská se mi o to víc, že vím, že se tam už nikdy nevrátím. Jsem příliš starý a nemocný.
 

Proti tmě v pokoji drží stráž dvě svíce, víc mi nedají, prý plýtvám. Co se dá dělat, píšu i tak. Příběh svého života, ne v mateřštině, ale v jazyce vzdělanců, aby tu po mě zůstal navěky a četli jej ti, jejichž duševní obzor sahá dál než jen k hrncům, košťatům a koňským koblihám.
Píšu, protože se tak mohu vrátit do dřívějších let. Pravda, bouřlivých, naplněných harcováním po kontinentu, kdy se mi postupně jedna po druhé uzavíraly všechny země, neboť má pověst nabyla časem temných odstínů a „persona non grata“ stalo se mým druhým jménem. Po útěku z vězení jsem už nemohl ani pomyslet na setrvání v rodných Benátkách, a tak jsem se cestováním snažil unikat prodlouženým pažím inkvizice, které se po mě natahovaly i v zahraničí, a zároveň přes naše vyslance v oněch zemích žádal o milost a možnost vrátit domů.
 

 

Nakonec jsem vytouženou milost získal a vrátil se domů. Nějakou chvíli jsem (jaká ironie!) pracoval pro ty, kteří mě celé roky naháněli, pak se pokoušel vydávat knihy, což se nesetkalo tak docela s úspěchem. Dík bouřlivé letoře jsem si však nadělal řadu nepřátel a byl donucen k novému exilu.

 

Skončil jsem tady, ve společnosti knih, které miluji, a bez společnosti někoho, kdo by miloval mě.
Za zdmi zámku začíná léto, ale já to necítím. Je mi zima a zároveň mne spaluje horečka. Mám bolesti, že bych křičel, ale i když křičím, nikdo mě neslyší, nikdo nepřijde. Jedině snad – a doufám, že už brzy – tma.