Sedím nad prázdným papírem a myšlenky se toulají kolem, nestálé a spoutané, houpají se, kolébají, jak lodičky na Vltavě, chtějí se rozlétnout, ale lano je drží u hladiny, drží je na místě, kde zakotvily, chtěly by pryč, ale lano je pevné a upoutané do studeného kamene nábřeží. Nábřeží…Drž mě ještě chvíli za ruku a slunce za chvíli zajde…

Jak příjemně horký čaj zalily teplé podzimní paprsky pražské panorama z jedné strany orámované Hradčany a z druhé chrámem svatého Petra a Pavla, který díky dominantním novogotickým věžím i většina Pražanů mylně považuje za celý Vyšehrad. Seběhl jsem z hradeb, minul školní hřiště a šel kolem zadních dvorů k hlavní silnici. U popelnice sotva pětadvacetiletý kluk probíral vyhozené krabice a z jedné právě vytáhl oranžovou plovací vestu. Štěkotem ho provokoval nepříjemný jezevčík, kterého zde venčily dvě malé dívenky. Minul jsem celou skupinku, podešel most, když se od železničního náspu křovím prodírala žena. Zprvu jsem se jí lekl, předpokládal jsem, že je zpitá a nemůže najít cestu, a že se musí každou chvíli z náspu zřítit na chodník. Opilá ale nebyla, nebo alespoň ne moc, asi ji jen zaskočila náhlá potřeba a teď nevěděla, jak seskočit z metrového náspu. Všimla si, že se na ni dívám.
„Snad jsem vás nevyděsila,“ zasmála se příjemným hlasem bez romského přízvuku, ačkoliv měla tmavší pleť.
„Ale vůbec ne,“ zalhal jsem a podal jí ruku, aby mohla dolů. Chytla se a seskočila na chodník, bylo jí asi čtyřicet let a výškou mi sahala sotva ke krku. Až jsem se divil, jak tam mohla vylézt.
„Tak a jste dole.“
„Díky!“ zasmála se znovu. „Jen si to představte, dneska se mi zdálo, že můj syn vylezl na úplně nejvyšší horu na celém světě, jsem na něj pyšná!“ dodala a už pospíchala směrem k Nuslím.

Já sešel k Vltavě, posadil se na lavičku na nábřeží, zvědavá labuť, důstojná jak zasněžená boží muka, hned připlula a svým pohledem povzneseným nad lidské strasti sledovala, jestli jí nehodím kousek staré housky. Z dáli začala vyšehradská zvonkohra hrát úryvky z Mé vlasti a z různých českých lidovek i křesťanských písní.
Housku jsem neměl, a tak labuť brzy odplavala, z bezpečné vzdálenosti ji následovaly dvě malé kachny, jedna s hnědou a druhá s černozelenou hlavičkou. Kachna vás nechá podrbat ji jemně pod zobákem, ale bude vás to stát alespoň tři housky. To je dobrá cena. Drsným zobáčkem si opatrně bere další a další housku z ruky a občas přetrpí, že jí prstem přejedete po krku nebo po křídle. Ale ne moc a jen dokud stejná ruka nabízí i housku. Nikdy jsem nezjistil, jestli je jim to pohlazení příjemné nebo není. Řekl bych, že asi ano, ale že se i ona podvědomě bojí, jestli už v druhé ruce nesvíráte ostrý nůž. Snad viděly kachny i ten v mé ruce, že tak rychle odplavaly. Ale já bych jim neublížil, jen do staré lavičky jsem ze smutku a snad z dětinskosti vyřezal srdíčko. Nepovedlo se úplně nejlíp, trochu padalo na jednu stranu a jeden oblouček byl moc široký. Ale jaké srdce je dokonalé? Každé napadá na nějakou stranu a každé má nějaký ten oblouček tenčí nebo širší. Dokonalé tvary v lásce nemají místo, jen zpočátku se to tak občas lidem zdává.
Láska je svět fantazie, nepřítel pondělní ranní mizérie, dojemná jak…snad jak kniha pohozená vedle popelnice, jak dívka spící v řecké rozvalině, dojemná i důstojná, usměvavá, smutná, sladká zprvu, slaná na rubu…Kolika slovy by šla popisovat … Láska je svět fantazie, jak jen to bylo…tančila kolem mne oblečená jenom do závoje, co odhaloval krásně ladné křivky a já v červeně hříšném světle hledal znamínko krásy …a možná to bylo ještě jindy, neměla šaty ani závoj, jenom černé kombiné a čelenku ve vlasech, znamínko schované pro zvědavé oči, a možná že jsme měli jen tričko a džíny a pili jsme jen víno, a možná že i pivo, či snad podivné Martini, co asi míchal nějaký Rus kdesi ve sklepě, hráli nám Beatles, ostříhaní ale nějak moc na krátko, a kdosi šeptal – … to je telátko.

Rychle se stmívalo, na nábřeží sjelo auto, ze kterého vystoupil pár mladých lidí a začali krmit celé hejno labutí jen kousek ode mě. K lavičce zatím na kole přijel i mladík, kterého jsem předtím zahlédl u popelnic. Kolo pečlivě připnul zámkem ke stojanu na nábřeží. Dvojice zatím z tašek vysypala labutím staré pečivo, nasedla do zaparkované Octavie a zase odjela směrem k pražskému centru. Mladík zamával na labutě rohlíkem, byl sice na nejisté podzimní počasí oblečený jen v mikině, ale bez domova jistě nebyl, kolo měl i s lankovým zámkem, oblečení neměl špinavé a tvář oholenou.
„Tak pojďte, pojďte,“ volal na pár metrů vzdálené labutě a s úsměvem se otočil na mě. „Asi jsou přežraný, holky.“
„Tyhle nejsou nikdy přežraný,“ navázal jsem s pocitem, že musím něco říct. Rušil mě tu a obával jsem se, že si bude chtít povídat. Rozlomil rohlík a asi třetinu hodil daleko do Vltavy směrem k labutím a kachnám, které ale byly tak zaujaté zbytky od předešlé dvojice, že si toho nevšimly.
„Tumáte, pojďte holky, večeře!“ volal na ně.
„Ony přijdou, když vydržíte,“ řekl jsem a všiml si, že na druhém konci mé lavičky leží igelitový pytlík se čtyřmi rohlíky. „Tady máte,“ podával jsem mu ho, „ty tu asi někdo nechal…“
„Jo jo, lidi vyhodí leccos,“ odpověděl. Představil jsem si, jak před chvílí probíral popelnice. „Jen si to představte,“ pokračoval, „našel jsem vyhozenou celou bednu úplně nových vest, tady kousek, takových těch plovoucích, jak jsou vycpané tím…no…“
„Polystyrenem?“ napověděl jsem.
„Přesně, úplně nové, ale nevím, co s nimi, nechcete plovací vestu?“
„To tedy opravdu ne.“
„Je jak nová…“
„Co bych dělal s vestou,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Taky pravda,“ konstatoval a znovu hodil do Vltavy třetinu rohlíku. „Tak holky, pojďte na rohlíčky!“ volal. Tentokrát si jedna labuť všimla a odpoutala se od skupiny. Jako na povel se za ní okamžitě vydalo možná na patnáct dalších labutí a snad jednou tolik kachen.
„A už jedou,“ smál se, „už jdou na to! Nate,“ vracel mi rohlíky, „já ještě mám,“ řekl, vytáhl z kapsy mikiny další dva a už je po kouscích házel labutím. Přestal jsem myslet na samotu a nechal se svést jeho radostí. Nalezené rohlíky jsem po kouscích házel do vody a labutě i kachny je polykaly bez jediného zaváhání.
„Taky jsem tuhle našel vyhozený porcelánový servis, velké talíře, talířky, hrnečky, Míšeň, no to jsem nemohl u popelnice nechat, co říkáte?“
„No to ne,“ souhlasil jsem, „to bych taky nenechal, i když taky nevím, co bych s nimi popravdě dělal…“
„Přesně, přesně tak,“ přikyvoval, „lidi vyhodí všechno.“ Trhal rohlíky na kusy a házel hladovým krkům do studené Vltavy. „Nemohl jsem to tam nechat, to by byla škoda. Nevíte, kdo by třeba nějaké chtěl?“
„To nevím, opravdu ne.“
Moje pečivo jsem postupně všechno labutím naházel a ani jsem si nechtěl s popelnicovým prodavačem moc dále povídat. Čtrnáct vyšehradských zvonů už dohrálo, po Vltavě plul rozsvícený parník s jakousi firemní párty, bylo z něj slyšet dunění diskotéky a ženský smích z horní paluby, a já jsem se rychle rozloučil.
„Doufám, že se vám to podaří udat, mějte se hezky,“ ani jsem nečekal na odpověď, pokynul rukou a pomalu šel podél řeky k centru.
„I vy se mějte hezky, snad to udám, to víte potřeboval bych nějaké peníze na pivo…“ spíše za mnou významně řekl, než zavolal. Čekal jsem podobnou prosbu, ale byl jsem od mladíka možná deset metrů, tak jsem předstíral, že jsem přeslechl. Už po pár metrech jsem toho ale trochu zalitoval, byl to docela slušný kluk, nebyl vlastně ani nepříjemně dotěrný, krmil hladové labutě, asi měl dobré srdce. Najednou jsem se zastyděl, že jsem mu alespoň nějaké peníze nedal, sám jsem měl dost. Ale přišlo mi nějak hloupé se kvůli tomu k němu vracet…

A tak mi najednou přišlo na mysl, že jsem své srdíčko vyryl na špatné místo. Na lavičku si každou chvíli někdo sedne, ale kdo? Pejskař se tu zastaví jen na skok, v ruce bude netrpělivě mačkat papírový pytlík a v duchu prosit psa, ať už ho naplní, protože pospíchá ke Kalendům na pár piv. Stará bludička, ta co se tu stavila už včera v noci, když přišla po tisící najít důvod, proč je nejstarší řemeslo světa právě tím nejlepším pro ni (nikdo neví, jak dobře umí scatovat Pochod svatých). Mladý sprejer bez příčiny, toy s tmavě modrou mikinou s kapucí, se tu v noci zastaví, jen aby si ucpaný sprej pročistil zahozeným drátem, a na lavičku zkusmo nastříkal svůj podpis. A bezdomovec, co už zapomněl na sny, které měl jako malý kluk, teď křičí na svět: „Ježíš, Ježíš byl o hlavu vyšší než já! O hlavu vyšší byl! Rozumíš? O celou zatraceně lidskou hlavu vyšší!“ A tišeji dodává: „Jak potom mám já bejt tak silnej…“ a vedle něj žena, které vodka vypálila hlas dohruba, rukou jezdí nahoru a dolů v jeho poklopci a říká: „Ale Ježíšek je menší než ty a plní přání každýmu, kdo byl hodnej. A já jsem byla hodná…“

Nemá moc pěkné vyhlídky, to moje kulhavé srdce vyryté do lavičky ze dřeva, z akátového dřeva možná, ale ne, spíš asi z křehké borovice, dřevo není moc tvrdé, měl jsem si najít tvrdší lavici, kde by vydrželo déle. Lidé si na něj budou sedat, odkládat své šály a rukavice, občas do něj klovne bílý racek, snad na něm i usne věčně hladová kachna, možná si na něj lehne toulavá kočka, aby zachytila teplo posledních teplých paprsků, budou na něj padat studené kapky podzimního deště, rychle tát první sněhové vločky a pomalu bude mizet z toho měkkého povrchu lavičky, den po dni, týden po týdnu, bude vidět slaběji a s ním se bude ztrácet i pocit, který ho sem vyřezával. Proč jen jsem ho nevyřezal do tvrdého bukového nebo třešňového dřeva?
Neplačte pro rozlité víno, neplačte pro pondělní ráno, pro krásné, vášnivé tělo, pro granátová jablka, pro kaštan, co tě popíchá … pro podzimní listí, pro oči plné slzí, pro neposlušné vlasy, pro znamínko krásy, ani pro mrtvé holuby, ani pro lásku naruby…

Vrátil jsem se přeci jen zpátky k lavičce, rozhodnutý, že jestli tam mladíka ještě najdu, dám mu nějaké peníze, ale už byl pryč i se svým kolem. Znovu jsem si sedl na lavičku a ještě jednou nožem obtáhl vyryté srdce. Další labuť zatím pozorovala, jestli nedostane kousek chleba nebo housky od toho člověka, kolem kterého krouží neviditelná smuténka, která opustila pustá pole, kam ji kdysi posílal Jan Skácel, a teď bloudila městem a hledala sudy vína, na které by zaťukala. Jedno labutí oko pozorovalo nejistě můj nůž, druhé hladově hledalo nažloutlé pečivo, které by snad mohlo být ukryté v mé ruce. Srdíčko bylo hotové a nůž jsem schoval do kapsy. Labuť si snad i proto potěšeně protáhla křídla a zobákem si začala probírat bílé peří, hledala asi to jedno peříčko, které už odrostlo a teď ji lechtalo tak, jak jen odrostlé peříčko dokáže lechtat, víte jak… jako…básník by řekl, jako když zlatoočko nedává pozor a zavadí křídlem milující se dívce o nahá ňadra, tak podobně to lechtá. Trvalo jí jen chvilinku ho najít, lechtající peříčko, a už ho vzal pomalý proud Vltavy a unášel kamsi k dalekému Hamburku.

Přejel jsem prstem po vyrytém srdci a tu mě napadlo, že se sem občas posadí i nějaké dívky, možná šťastné, možná nešťastné a představa už to byla o něco teplejší. Možná k němu tak někdy přisedne nějaké podobně nešikovně vyryté srdce a na chvilku k sobě třeba najdou tu pravou cestu. A stejně jako smuténka ťuká na sudy vína, aby zjistila, jestli je víno dneska doma, tak bude ťukat jedno srdce na druhé a bude pokukovat po tom, kde má ten silnější kousek a kde ten slabší a kdo ví, třeba se k němu na chviličku i přitulí. A kolem budou plavat labutě a kachny, které nikdo nepodrbe na sametově hladkém peří.