Do Španělska


Vystoupil o několik zastávek autobusu dřív, protože se chtěl projít, aby z něj po večeru v hospodě trochu vyprchal alkohol a kouř z oblečení, byla jasná měsíční noc a měl příjemně otupělou náladu z alkoholu. Asi padesát metrů před ním vyšli z hospody dva lidé, hádali se, v nočním tichu byl slyšet jejich stručný rozhovor i na takovou dálku.
„Tak táhni za nim, děvko, když je ti tak dobrej, já s tebou končim.“
„Seš totálně nalitej, uklidni se.“
„Já se nebudu uklidňovat, ty svině, děvku doma nechci, víš ty co, jdi do hajzlu…“ vrazil holce facku, až upadla.
A sakra, řekl si muž, který se k dvojici blížil rychleji, než mu rázem bylo milé. Uvažoval, jak se zachovat. Vychování mu jasně říkalo se dívky zastat, ačkoliv nevěděl, o co jde. Zdravý rozum rychle poměřil jeho fyzické možnosti proti druhému muži, který sice vypadal o dost opilejší než on, ale silou měl jistě navrch, bál se, že ho asi nezvládne. Nebyl hrdina, nikdy nebyl hrdina, a nikdy se s nikým doopravdy nepopral, ale došel k rozhodnutí, že bude muset zasáhnout. Zatraceně, řekl si, měl bych raději jít po svých, a zamířil k dvojici. Než k hospodě došel, jeho pozice se ovšem změnila, muž nechal holku svému osudu a vrátil se do hospody, ona teď s brekem šla naproti jemu.
„V pořádku?“ zeptal se. „Promiňte, nešlo si nevšimnout…“
Utřela si slzy a překvapivě pevným hlasem odpověděla.
„Jo v pořádku, je to hajzl. Já končím s nim, a ne von se mnou, mlátit mě nebude.“
„Moje řeč, máte pravdu, takovej za nic nestojí.“
„To teda ne, idiot svinská.“
„To vám teda řeknu, dobře jste se rozhodla.“
„Ať táhne,“ dodala, otřela si oči a naučeným grifem si ve vteřině upravila vlasy. „Kam jdete, jestli se můžu zeptat?“
„Tady nahoru, bydlím tam na kopci u hlavní silnice…“
„Tam jezdí autobus, viďte? Můžu ten kousek s váma, nevadilo by to?“
„Jasně, že ne, pojďte,“ byl naopak rád, rozhodně nechtěl čekat, až se opilý muž rozmyslí a půjde se podívat, co holka dělá.
„Von normálně není takovej…“
„Nemusíte ho omlouvat, přede mnou rozhodně ne.“
„Já vim, že ne…on jen, když se napije, já vim, takovejch už jste slyšel, ale von normálně není to…“
„Jak říkám, nic mi do toho není, ale měla byste ho nechat, myslim. Chlap, co praští svojí holku, to není chlap.“
„Už jsem s ním rok a půl. Teda rok, tři měsíce a 21 dní.“
„To si pamatujete tak přesně?“ podivil se.
„No jo, nevim, proč si to pamatuju… Byli jsme tehdy na plese. Teda,“ usmála se, „ne že by Lexa tancoval na plese, má jen jedno sako a v tom by ho tam snad ani nepustili, on tam čepoval pivo v jednom z barů. A nemyslete, já nejsem nějaká hej tam počkej, já bych s nim nešla, ale líbil se mi a hrozně se mi dvořil. A fakt nic nezkusil, přísahám, vůbec nic, jen mě doprovodil domu. A nic neudělal, to já musela nakonec, fakt, přísahám,“ během řeči vytáhla mobil a vypnula ho. „Co vy? Máte někoho, asi máte, viďte a určitě jí nemlátíte, že jo? Teda on mě nemlátí, to jen, že se napil a myslel si…no to je fuk, co si myslel. Máte?“
„No já přesně nevim…“ odpověděl vyhýbavě.
„Jak to? To se nedá nevědět, ne?“
„No a vidíte, jde to.“
„Je to mrcha?“
„Ne to ne, to vůbec, ona je… skvělá, jen nevim, prostě nevim, nějak tomu nevěřim,“ nechtělo se mu cizí dívce svěřovat. Minulo je policejní auto, nejdřív myslel, že někdo zavolal policii a že je snad hledají. Ale auto jelo dál, ani nepřibrzdilo.
„A milujete nějakou jinou?“ překvapila ho další otázkou.
„No…možná.“ V kapse si začal hrát s kaštany, které tam nosil od podzimu.
„Já Lexu milovala, víte, on když se napije, tak je pruďas a hajzl, ale jinak je úplně jinej. On prostě nesmí pít, nebo aspoň ne rum, to je pak blbý. Ale kdybyste ho znal, on na mě nedá dopustit, pořád mi něco nosí, kytky, čokolády, jednou mi koupil zlatej řetízek s přívěškem, fakt, přísahám. On mě má rád, jen nesmí pít. Ale to je jedno, seru na něj, mlátit mě nebude.“
„Máte recht, mlátit vás nesmí. Co s takovym…“
„Poslat ho rovnou do prdele, přesně, vykašlat se na něj. Víte, já jsem docela hezká holka, kluci o mě stojej, není problém najít si jinýho.“
„To je mi jasný, jste moc hezká.“
„Děkuju. Fakt, jste hodnej.“
„To jen tak vypadá,“ zasmál se.
„Ne, to já poznám, opravdu, Lexa taky není zlej, já to poznám, fakt. Teda já ho nechci hájit, hajzla jednoho, jen bych nechtěla, abyste si třeba myslel, že já jsem nějaká kráva, co každýmu sedne na lep. To ne, to já nejsem, já lidi poznám a vy jste hodnej, to je poznat.“
„I hodnej člověk je občas trochu hajzlik.“
„To jo, ale hodnej člověk to ví a pozná a je mu to třeba líto. Nebo nad tim aspoň přemejšlí. To někdy taky neni málo. A každej občas kapku kličkuje, no.“
„Na tom možná něco je. Kličkujem…kličkujem jak ti vojáci u Little Bighornu.“
„Jaký vojáci?“
„V tý bitvě u Little Bighornu.“
„To je nějaká hra? “
„Ne ne, opravdová bitva, v Americe, indiáni proti vojákům.“
„Aha, no dějepis a války, tomu já moc nerozumim…“
„Já taky ne, jen koukám rád na dokumenty, včera dávali právě o tomhle v televizi, proto mě to asi napadlo. O poslední bitvě, kterou vyhráli indiáni nad bílejma. Byl to takovej zvláštní dokument, vědci tam hledali nábojnice a podle nich pak poznali, odkud který voják střílel a kam utíkal, kam se chtěl schovat i kde vystřelil poslední kulku, než mu došly náboje nebo než ho indiáni zabili. Šel z toho mráz po zádech, sice to pořád bylo hodně anonymní, ale víte, když vám řeknou, že v nějaký bitvě padlo pár stovek lidí, tak vám to dneska už ani nepřijde, už jsme moc zvyklý. Ale když najednou vidíte skutečný lidi, teda skutečnýho jednoho člověka, kterej kličkuje a utíká a doufá, že se zachrání, z toho najednou jde na jednoho mráz. I když tam ani nebyl vidět, stejně si ho představujete. Ale nechci vás nudit, to vás asi vůbec nezajímá.“
„Ne, to ne, je to zajímavý, opravdu. Lidi furt tak kličkujou a utíkaj,“ řekla.
„Ale občas utečou, ti vojáci už předem neměli šanci, ale v životě to občas vyjde.“
„To ne, nikdy neutečete, to je jen na oko. Nedá se utýct.“
„Jen nemyslete, vy od toho opilce, co vás zbil, taky utečete a bude to šťastnej konec, protože najdete lepšího.“
„No tak leda, že bysme utekli spolu, co řikáte? Vezmem taxika a pojedeme na Ruzyň, tam vezmem první letenku, co bude, a poletíme pryč.“
„Tak jo,“ odpověděl, „třeba do Španělska, já bych chtěl do Španělska, utečem do nějaký malý vesničky, někde u moře, vezmem pokoj v tom nejmenším hotelu, co tam bude…“
„V tom jediném, co tam bude, bude to jen úplně malá vesnička s jediným hotelem.“
„Máte pravdu, jedinej hotel a bude úplně prázdnej, protože tam nikdo nejezdí, nebude špinavej, ale bude chudej, jen maličkej bar vedle recepce, kde budem pít portský.“
„Já myslim, že bude mít malinkej balkónek, že bysme mohli pít portský tam, budem tam líp cítit vůni moře a třeba bude na něj i trochu vidět, ne moc, jen tak trochu mezi střechami.“
„Máte pravdu, určitě tam bude malej balkón, ale na něm budem sedět až v podvečer, přes den tam bude moc vedro.“
„Pravda, to jsem si neuvědomila, jasně, že bude vedro. Budeme se chodit koupat?“ zeptala se.
„Občas jo, ale žádná pláž plná turistů, jsme v zapadlé vesničce, kde nic není, ani žádný Tesco ani Billa, potraviny jsou jen v jednom krámku, co otevírá ráno a pak večer, přes den je zavřeno.“
„To já si ráno od majitele hotelu půjčím kolo a zajedu do vedlejší větší vesnice, kde jsou trhy, a přivezu čerstvé ovoce a zeleninu, taky pečivo a třeba i nějakou rybu, kterou nám udělám k večeři.“
„A já vám povím, jak jste úžasná, protože to mě vůbec nenapadlo. K rybě si dáme lehčí víno, spíš bílý.“
„A vodu,“ doplnila. „Nechceme se úplně zbourat, je horko.“
„A vodu,“ přikývnul, „a pak už bude večer a půjdeme spát do pokoje…“ znejistěl, kam může fantazii pustit, ale dívka pokračovala bez ostychu za něj.
„A budeme se milovat, jednou, dvakrát, možná třikrát, protože zezačátku je to vždycky nejvíc vzrušující. Usneme úplně vyčerpaní, ale krásně vyčerpaní.“
„Možná teda aspoň první ráno se vyspěte a nejezděte pro zeleninu.“
„Ale kdepak, to ne,“ zavrtěla hlavou, „to ne. Já budu šťastná a nebudu moct vůbec spát, budu zpátky se vším dřív, než se probudíte a už na vás budu čekat se snídaní, s krásně voňavým kafem a čerstvým pečivem, který je výborný i bez nějaký sladký náplně. A taky s hroznovým vínem a možná s pomeranči.“
„A tak to bude každý den, budeme jen v té vesničce, nebudeme skoro nic dělat, občas pojedeme snad na výlet nebo k moři, ale nebudeme muset dělat vůbec nic a bude nám krásně…“
„Ano, bude to nádhera. Jen budeme vědět, že pak jednoho rána na nás bude v recepci čekat dopis od nich, od těch našich. A že se budem muset vrátit, ničemu nejde utýct.“
„Asi máte pravdu, ničemu nejde utýct,“ řekl a hrál si v kapse zase s kaštany, dívka se odmlčela a chvíli jen šli ulicí, zpod stojícího auta je ostražitě pozorovala kočka připravená vyrazit k díře v nejbližším plotu, kdyby ji spatřili.
„Ta vaše holka, proč s ní nechcete být?“
„Nejsem si vůbec jistej proč, ona je opravdu skvělá, já jen nejsem úplně zamilovanej, víte, asi je to, jako kdybysme rovnou skočili do toho vztahu po pár letech, kdy je to skvělý přátelství, ale už ne zamilovanost. Tak mi rozum říká, ať s ní jsem, protože ta romantická láska stejně vždycky vyprchá. Ale zároveň mi v tom asi nějak chybí.“
„Měla by tam být, určitě by tam měla být, aspoň chvíli. Bez ní by to bylo smutný. Ale tak třeba se zamilujete ještě pozdějc.“
„Nějak vím, že ne, že už je pozdě.“
„To nikdy nemůžete vědět.“
„Možná už jsem na lásku prostě asi starej.“
„To je nesmysl, naprostej nesmysl. Kolik vám je? Takových třicet? A neříkal jste předtím, že někoho možná milujete…někoho jiného?“
„No když ta… to jsou už spíš vzpomínky…“
„Milujete vzpomínky?“
„Vlastně jo,“ usmál se, „to je vlastně asi přesný. Miluju vzpomínky, už je to pryč. Radši bych jel do té španělské vesničky.“
„To bych ráda jela s váma. Opravdu. Vzal byste mě?“
„Vzal bych vás hned.“
„To je krásný, děkuju.“
„Neděkujte, jste prima.“
„Jo, ale budu mít asi zítra opuchlou půlku hlavy, pořád to trochu bolí. Nenávidím ho.“
„Asi ho taky pořád milujete, že jo?“
„Hm. Asi jo,“ odpověděla.
„Žádnej voják neuteče z Little Bighornu.“
„Kdepak, žádnej…“
Došli společně na hlavní silnici, ze zastávky právě odjížděl noční autobus.
„Tak tady já bydlím. Vzal bych vás nahoru, ale víte…nejde to.“
„Já vím. Já bych nemohla, ani kdyby to šlo, musím se vrátit, bude mě hledat.“
„Měla byste ho opustit. Chlap by neměl holku bít.“
„A holka by neměla milovat chlapa, co jí bije. Já vím. Budu myslet na tu španělskou vesničku. Radši než na tu bitvu, o které jste povídal. Mějte se krásně.“
Odcházela stejnou ulicí zpátky k nedaleké hospodě, chvíli se za ní ještě díval, vyndala znovu z kapsy mobil a zapnula ho. Pak už ale zmizela ve tmě a po ulici přeběhla jen nějaká kočka.