Pes agresivně štěkal, jak jsem šel kolem plotu, lezlo mi to na nervy. Starý vlčák, už měl šediny na čumáku, ale štěkal v jednom kuse nepochybně na kohokoliv, kdo se objevil na druhé straně plotu. Monika už seděla na lavičce v parčíku, kde jsme měli sraz, a kreslila si rychlou skicu barokního kostelíku, který stál po levé straně, samotný park tvořilo pár laviček a malé prostranství s prořídlou trávou, co tak často sloužilo jako psí záchod, že už se majitelé psů ani neobtěžovali výkaly sbírat. Bokem vedle kostela stála socha nějakého svatého. Když se pes konečně smířil s tím, že na lavičce zůstaneme sedět i přes jeho výhružky, lehl si k brance a čekal na další oběť. Monika mě vytáhla z práce před polední pauzou, protože měla, jak říkala, takový „problém s jednim profesůrkem“. V rychlosti ho na mě vysypala.
„Tak mi řekni, co mám jako dělat…já nevim.“
„To moc řešíš, dyť o nic nejde,“ uklidňoval jsem ji.
„O nic nejde? Jako promiň?“
„No tak co se stalo? Políbili jste se. Bum. A co?“
„No já vim. A co. A nic.“
„No tak copak s nim chceš chodit?“
„Nechci s nim chodit,“ odpověděla pevně.
„Tak to prostě nech bejt.“
„Nemůžu to nechat bejt, musim se k tomu nějak postavit.“
„Nemusíš se stavět vůbec k ničemu.“
„Von mi napsal takovou smsku, jak se mu to líbilo.“
„A?“
„No co ‚a‘, odpověděla jsem, že se mi to taky líbilo.“
„Pane na nebi, Mončičáku!“ žasnul jsem.
„Co?“
„Tak si musíš ujasnit, co chceš. Když mu budeš psát takový smsky, tak je jasný, že mu sypeš další ty, jako… že se s nim chceš vidět a zopakovat to. Nesmíš psát buď nic, a nebo jasně vymezit pole, kde je tvůj taneční prostor a kde jeho taneční prostor,“ parafrázoval jsem její oblíbený film.
„Tak já vim, že jo. Ale jako ono to bylo dobrý. Jen prostě nevim, co s nim teď dělat.“
Pes za plotem se líně zvednul, přešel ke schodům do domu, kde měl misku s vodou. Slunce neúprosně hřálo už teď v půl dvanácté.
„Ach jo.“
„Tak si s nim dej ještě jedno rande a ujasníš si to,“ ustoupil jsem.
„Když …co když to zase skončí takhle?“
„Když to zase skončí takhle, tak zjistíš, že buď chceš, aby to tak končilo častějc, nebo nechceš.“
„Nechci! Jako je to můj profesor, nemůžu si s nim začít.“
„No já mám dojem, že sis s nim maličko už začala, já nevim, oprav mě, já žádnou profesorku nelíbal, tak nevim.“
„Ty jsi pitomej, Tomy.“
„Probůh, neříkej mi tak.“ Monika po vzoru amerických seriálů ráda zkracovala jména do poangličtělých zkratek. Já jí říkal Mony, ale když jsem jí chtěl zlobit, tak Mončičák.
„Já nevim, co mám dělat.“
„Já bych řek, že bys to měla utnout. A nebo s ním jdi ještě na to jedno rande a uvidíš, to vycejtíš, jak se to tváří.“
„Ty jo, vycejtila jsem různý věci hned, měl ho jak šutr.“
„Proboha, Mony, von ho měl venku?“
„Nééé! Ale tak jako jsme se k sobě přitiskli, že jo, tak to cejtíš.“
„Kolik mu je?“
„Tak nějak jako tobě asi, třicet, možná víc.“
„Děkuju pěkně,“ řekl jsem, bylo mi osmadvacet, jí o šest méně. „Ale no tak dobrý, to je konec konců jasný, že mu stál, to by snad bylo divný, kdyby ne, když už se s nim líbá taková kočka, ne?“ lichotil jsem jí. Zasmála se.
„No viď, to bych mu dala, kdyby se mu nepostavil.“
„To bys mu právě nedala,“ zlehčoval jsem.
„Ty jsi blbej,“ smála se. „Mám tě ráda,“ objala mě. Ach ty seriály, ve všech seriálech se všichni kamarádi v jednom kuse objímaj.
Pes znovu vyskočil, podél plotu šel pomalým krokem nějaký opilec a vlčák z něj mohl dostat amok. Jestli bude ještě chvíli takhle vyvádět, dostane infarkt, napadlo mě a tak trošku proti mé vůli mi hlavou projelo, že by to vlastně nebylo špatné.
Problém Moniky byl, že koketovala skoro s každým, a myslím, k její škodě, že si to snad ani neuvědomovala. Nebo spíš nemyslela na to, kam jí to může dovézt. Byla ve věcech vztahů dost nepraktická, ačkoliv nebyla hloupá, měla úžasný rozhled v historii a uměla skvěle malovat, hlavně budovy, kostely, sochy, měla dokonalý cit pro detail kresby, až jsem nechápal, jak člověk, s takovým citem pro maličkost dokáže tak nemít cit pro věci mezi dvěma lidmi.
„Tak myslíš, že mu mám odepsat?“
„Vždyť už jsi mu odepsala, ne?“
„No na tu první smsku, pak ještě psal, že bychom se mohli zase vidět. Mimo školu.“
„Teda ten je chycenej na plný koule.“
„Tomy!“
„Co?“
„No nebuď sprostej.“
„Cože? Ale tak jsem to nemyslel. To nebylo sprostý.“
„Hm… Myslíš, že je?“ ujišťovala se.
„Nemyslim, to je přeci evidentní.“
„Asi je, já vim.“
Pes štěkal, opilec nás minul, na vteřinku jsem se mu podíval do tváře, měl nepřítomný výraz a díval se skrze nás kamsi.
„Hele, to je o hubu, s profesorem, já bych se na to přece jen spíš vykašlal, být tebou.“
„Já vim, no. Ale jako zase mě to láká. Víš co, je to takový zakázaný ovoce trochu.“
„To je mi jasný,“ byl jsem rád, že to řekla nahlas.
Ten obličej přeci znám, proletělo mi najednou hlavou, znovu jsem se na muže podíval. Samozřejmě! Byl to můj profesor literatury z vysoký, kde jsem pár let studoval, ale nakonec jsem tam odsud odešel ještě před koncem. Školné bylo na soukromé škole drahé, ačkoliv začínala a mnoho předmětů nemělo velkou úroveň. Bezkonkurenčně nejlepší ale byly literární semináře právě s tímhle profesorem. Měl jsem okno se jménem, ani za nic jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje. Prohlédl jsem si ho pořádně, jasně že to nebyl nějaký vagabund, dělal to jen první dojem, pomalá chůze, oblek ošuntělý, sepraný, ale ne špinavý, podtrhoval to ten podivně prázdný pohled, vypadal opile, ale možná jen působil, možná jsem se pletl, byl to hrozně smutný pohled.
„Spát s ním nebudu, nejsem blázen, ale to flirtování mě baví, je takovej sladkej. A fakt pěkně líbá.“
„Já ti rozumim, ale aby se ti to nevymklo. Jemu se to evidentně už vymklo.“
„No krapet asi jo,“ zahihňala se.
„Ty jsi éro, Mončičáku.“
Strčila do mě a na oko uraženě řekla, ať jí tak neříkám, nebo začne s mým oblíbeným Tomym.
Odpovídal jsem spíš automaticky, musel jsem myslet na profesora. Kamarád Jirka, se kterým jsem chodil právě na jeho literární semináře, mi jednou říkal, že ze školy odešel. Tehdy mě to překvapilo, já už na škole nebyl, ale Jirka ji nakonec dodělal. ‚Říká se, že chlastá první ligu,‘ povídal tehdy, ale nevěřil jsem mu. Profesor byl elegantní, nosil decentní, ale prvotřídní obleky, pozlacené hodinky na řetízku jak za první republiky, vždy stoprocentně upravený, připravený na hodinu, mluvil rozvážně, pomalu, ale psali jsme si každé slovo. On byl tím typem profesora, na jehož semináře jsme se připravovali sami od sebe už jen proto, že jsme před ním nechtěli vypadat jako blbci. Byl zkrátka třída. Že by pil, to mi nešlo na rozum a Jirkovi jsem to nevěřil. ‚To budou kecy,‘ říkal jsem, ‚spíš ho vyšachoval z místa nějaký kamarádšoft. Známe to.‘
Monika zatím prožívala své téma. „Taky byl roztomilej, jak byl hrozně nesmělej, víš co, ve třídě je prostě samej fórek a hrozně sebevědomej, ale jak jsme se tam líbali, tak se mi bál šáhnout i na kozy.“
„Probůh Mony, ty mě zabiješ jednou.“
„Já vim,“ zase se smála. „Tebe jsem na mý prsa upozorňovat nemusela,“ koketovala i se mnou, což byla naše stálá hra. Záchvěv její deprese byl pryč, prostě si zase hrála s dalším mužským, někdy jsem ji podezříval, že tu naivitu prostě jen dokonale hraje.
Profesor stejně pomalými kroky jako míjel nás, nyní vyšel po schodech ke kostelu a vešel dovnitř. Že by byl věřící? Další věc, která mi k němu neseděla. V seminářích křesťanství spíše kritizoval, alespoň jsem tehdy měl onen dojem. Že by teď objevil víru? ‚Ona mu umřela žena‘, říkal tehdy Jirka, ‚vzalo ho to, možná odešel kvůli tomu. A možná i pije kvůli tomu,‘ upřesňoval. ‚Byli spolu hroznejch let, občas nám o ní vyprávěl, ona dělala sochy, umělkyně, a taky dost pila.‘ ‚Neblbni‘, žasl jsem tehdy, ‚fakt? A to vám vypráví v seminářích?‘ ‚Tak víš co, znáš ho, on to podá tak, že máš pocit, že i tak je to ta nejúžasnější bytost na světě, že by bez toho Ferneta nikdy neudělala tu sochu tak lidskou jako s tím Fernetem, že je chlast hnusnej démon, co tě zabíjí, ale než tě zabije, že se dá i využívat, když na něj umíš jít, přirovnával to k Faustovi, on prostě umí mluvit, měl by psát, byl by dobrej. Jenže jsme mysleli, že on nepije.‘

„Tvoje prsa jsou na jedničku, akorát do ruky, to je ideální,“ zlobil jsem Moniku, i když myšlenkami jsem byl jinde.
„Ježiš, tenhle výraz fakt nesnášim.“
„No je takovej výstižnej,“ dal jsem jí z legrace ruku na prso, hned mě odstrčila.
„Tomy, ty nadržený zvíře,“ smála se.
„Kašli na profesůrka, já se vykašlu na práci a půjdem se milovat támhle do křoví.“
„To víš, a s kým pak budu řešit svoje průsery.“
„To nevim, ale já bud mít svatej pokoj.“
„Ty jsi takovej vůl, ale stejně tě mám ráda.“
Vtipkoval jsem s Monikou, ale cítil jsem se divně, že jsem profesora ani neoslovil. Možná mě poznal, sice se naše oči přímo nesetkaly, ale jestli mě poznal, mohl si myslet, že se stydím ho pozdravit. Vypadal tak sešle. Přibylo mu i vrásek za dobu, co jsem ho neviděl. Jak to mohlo být dlouho, pět, šest let naposledy. Vypadal starý, sešle starý, ztrhaný, psychicky i fyzicky. Působil dojmem trosky, nebylo mi z toho dobře. A vlastně jsem se ve skutečnosti opravdu styděl ho oslovit.
„Já ho znám,“ řekl jsem teď Monice.
„Koho?“
„Toho chlápka, co nás teď minul.“
„To bédéčko?“
„Nebyl to bezdomáč, jen vypadá sešle, byl třída, učil nás na vejšce.“
„Fakt? Vypadal jak bezdomáč.“
„No trochu jo, ale nebyl.“
„Třeba už je, dyť už na škole nejsi léta.“
„To ne, to je blbost, vypadal sešle, ale bezdomáč to nebude.“
Otevřela kabelku, zkontrolovala mobil, žádná zpráva. „Tak třeba ne, co vás učil?“
„Literaturu, byl fakt dobrej. Jeho semináře byly skoro jediný, co tam za něco stálo.“
„Jo vidíš, už jsem přečetla toho Klímu, je super, půjčíš mi ještě něco od něj?“
„Líbil se? To je bezva, jasně půjčim.“
„Tak díky. Je to bezva ze života.“
„No to je, on je dobrej,“ vzpomněl jsem si, že Klíma nám taky jednou na školu přijel přednášet o Čapkovi, to byla jeho specialitka.
„Já pořád nevim, co mu napíšu,“ vrátila se Monika zpátky do svého světa.
„Nic mu nepiš, pusť ho k vodě.“
„Když on je tak sladkej.“
„Tak jedno rande, ale pak ho pusť k vodě.“
Pes věděl, že muž z kostela zase vyjde, takže nespouštěl oči ze schodů, co vedly ke kostelním vratům a třásl se vzrušením.
„Pojď, půjdem odsud,“ řekl jsem Monice. „Ten pes je otravnej, za chvíli zase spustí.“