Tiše se rozloučila. Její ‚sbohem‘ téměř nedolehlo k mým uším, odcházela a já věděl, že se nevrátí, tak jsem se raději otočil, abych neviděl menší a menší siluetu měnící se ve vzpomínku. Už by nepomohlo zapálit svíčku, aby spálila smrt.

A tak jsem zastavil všechny hodiny. Malé hodinky v kapsách elegantních vest, tikající hodiny na barevných stěnách, kyvadlové hodiny v dřevěných obkladech, vzal jsem zvučné tóny zvonům ve věžích, které proti plujícím mrakům vypadají odspodu šikmé. Z mých hodin s kukačkou, která počítá půlhodiny, jsem sundal kámen a zastavil jejich dřevěné kyvadlo. Tikot se zastavil, čas se ztišil. Tikající čas jsem schoval do truhly, která voněla sušenými jablky. Měl jsem ji hned vedle postele, ale spát jsem nemohl, protože jsem čekal vzácného hosta. Vždyť musel přijít právě ke mně, tikot ho vedl lépe než krajina vymalovaná na skládacím papíře.

Bylo ráno, venku svítilo slunce, v mlžném oparu však byly jeho barvy bledé. Zvláštní, vždyť mělo za sebou celou noc odpočinku, mělo by zářit největší silou, mělo by mít nejvíce energie. Bylo ovšem bledé, snad bledě modré, přes ranní opar jsem jej špatně viděl. Čekal jsem svého hosta, když potichu přišel maličký pavouk. Nezaklepal, ale odpustil jsem mu to. Asi se mu líbilo teplo mých kamen, možná ho lákala vůně sušených jablek, všiml jsem si, že se na chvíli zaposlouchal do tikotu v mé truhle. Potom šel stavět svou síť, postavil ji až úplně u stropu, aby dobře viděl po celé místnosti. Pracoval rychle, potřeboval mít svou krajku hotovou ještě před prvním sněhem. Chtěl jsem mu říci, že u mě doma sníh nepadá, ale asi to věděl sám, a proto si stavěl síť v mé vyhřáté chatě, nad mou tikající truhlou, ve vůni sušených jablek.

Několik malých vteřin uteklo z truhly a chytilo se v jeho síti. Ostatní se pavouka bály, asi nevěděly, že pavouci čas neloví. Jenže co já vím o pavoucích, já jsem čekal návštěvu, čekal jsem na muže, který prodává čas. Věděl jsem, že přijde, a proto jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem, co dělají lidé, kteří nemají čas, ale nemohl jsem se jít podívat, však víte proč.

Když přišel, sedl si k mému stolu. Byl starší než jsem myslel, proto mohl prodávat čas. Měl dlouhé vousy, které v ranním oparu vypadaly šedivé, kdyby slunce svítilo více, měly by možná jinou, tmavší barvu. Nabídl jsem mu jablka, řekl, že krásně voní, a dvě snědl. Jádra vybral a pečlivě schoval do kapsy svého kabátu, asi chtěl na své zahradě také zasadit vonící stromy. Byl u mě celý den, hodně jsme si povídali, jen o čase vůbec, nerad mluvil o své práci, neměla pro něj kouzlo, které by v ní mohl vidět člověk prodávající digitální přístroje.

Když už slunce bylo zase sytě barevné, prozradil mi, že čas si od něj koupit nemůžu, protože by mi už nikdy nestačil a chtěl bych si přikupovat stále nový a nový a starší a starší, až bych už nevěděl, který je ten správný. Myslel jsem si, že by se mi právě takový nepořádek mohl líbit, ale nahlas jsem to raději neřekl. Otevřel jsem truhlu a muž si schoval tikající čas do jiné kapsy než jádra z jablek. Poděkoval a já jsem mu dal košík s jablky na cestu domů, až někdy půjde kolem, může mi jej vrátit.

Odešel, truhla už netikala. Přivázal jsem na příliš lehké závaží mých hodin opět malý kámen a kyvadlo znovu začalo počítat vteřiny, aby kukačka věděla, kdy má ohlašovat půlhodiny. Pavouk u stropu si zatím uklízel ve své síti. Propustil několik vteřin, které se na jeho vlákna přilepily a které mi tu muž nechal. Určitě si jich všiml, myslím, že se mi chtěl odvděčit za pohoštění a košík jablek. Pečlivě jsem si je schoval, dobře vím, jak je použít, jenom počkám, až má chata přestane vonět sušenými jablky.