Z nebe se sneslo několik vloček sněhu promíchaných s drobnými kapkami deště, byla zima, ale na prosincové počasí relativně teplo, nebe bylo pokryté souvislou vrstvou bílošedých mraků. Vítr nefoukal, ale natáhl jsem si rukavice a kabát měl zapnutý až ke krku. Mířil jsme se dvěma přáteli k Betlémskému náměstí, cestou od metra se přidávalo hodně lidí a proud se uzavřel už na křižovatce Liliové a Karlovy ulice, kde policisté udržovali volný průjezd. Průjezd pro vůz s rakví, kterou povezou z Anenského náměstí na Hrad k poctám, šli jsme složit svou vlastní poctu do smutečního průvodu. Černý Mercedes přijel chviličku po osmé hodině a rychlostí lidské chůze projížděl mezi davy lidí, kteří postupně uctivě tleskali a přidávali se do průvodu, kde na prvém místě kráčela vdova Dagmar se svou dcerou. Nějaký menší člověk vylezl na patník, aby lépe viděl a nataženou rukou vzhůru naslepo fotil vůz a průvod bezprostředně za ním.


Stejný den večer jsme seděli s Danou nad lahví ryzlinku u mě doma, každý na jedné straně baru, který odděloval kuchyňský kout od zbytku místnosti..
„Pohřby jsou špatně pochopený,“ říkala Dana.
„On to nebyl ještě pohřeb.“
„Já vím, myslím obecně, pohřeb by neměl být smutný, když to byl veselý člověk.To pak máš pocit, že se loučíš s někým, koho jsi ani neznal.“
„To jo no, on si asi nikdo moc netrumfne dělat legraci na pohřbu, i když měl ten zesnulej třeba srandu rád. To ještě tak Pythoni, ale to je speciální škatulka.“
„Jinak je to pěkně šedá škatulka, a navíc taky pěkně studená. A to černý oblečení, hrůza, lidi by měli vzpomínat na to hezký, a ne to ještě pohřbít celý do černa. Když jsem byla na pohřbu svojí babičky, měla jsem pocit, že to vůbec není věnované jí. Tohle s ní prostě nemělo vůbec nic společnýho.“
„No…možná aspoň zas odcizení pomáhá lidem líp překonat tu chvíli, ale… no jasně, je to konina. A ještě si to fotit, některý lidi si fotěj pohřeb jak svatbu, sto padesát fotek, ať maj památku, rozumíš, památku. Nedovedu si představit, že bych si chtěl někdy prohlížet fotky z pohřbu.“
„Myslíš jako: podívej, tady na té mi to sluší?“
„Přesně!“ usmál jsem se. „A co vůbec tvoje fotky. Ty je máš pěkný, máš pěknej cit pro detail, jak to děláš, že ti to tak jde?“ odvedl jsem raději už téma jinam.
„Nevim, jak to dělám,“ odpověděla, „prostě to jen dělám a ono mi to do toho leze.“ Připomněla mi tím Boba Dylana, který podobným způsobem ve svých začátcích sypal jednu písničku za druhou, a když se ho pak ptali, co chtěl tou kterou říct, jen krčil rameny, protože ani sám nevěděl, nebo možná věděl, ale Dylan jel vždycky sám za sebe a neměl chuť nikomu nic vysvětlovat. Dana momentálně nejvíc malovala a fotila, na zdi mi visela její abstraktní představa poslední desky Katie Melua. Obraz byl vynikající, olej, jen jsem ho měl pověšený na špatné zdi, kam barevně úplně neseděl. Zvedl jsem se od baru a do přehrávače v druhém pokoji dal Dylanovu Highway 61 Revisited. Pustil jsem desku nahlas, abychom ji ve vedlejší místnosti dobře slyšeli a neseděli potichu, i když s Danou chvilky ticha nebývaly.
„Nevím, já přitom fotim jenom, co už tu je, nechám to přes sebe přejít a vůbec nad tím nepřemýšlim, asi dar.“
„Tak to jo, vidět krásu v obyčejnu a vytáhnout ji na světlo, to je základ umění, a to umíš,“ lichotil jsem jí.
„Já hlavně vždycky potřebovala nějak dokázat, že jsem tady, lidi mě neviděli, to asi že jsem tak malá,“ zlehčila to.
„Co je malý, to je hezký, se říká.“
„A když ne, tak toho aspoň není moc, viď?“ dodala se smíchem.
„Přesně!“ Navzdory rannímu smutku jsem měl docela prima náladu. Hrál jsem si se špuntem od lahve ryzlinku, kterou jsem dostal jako pozornost od známé z Roudnice, pozdní sběr, ale na severu je na víno zima. „No jo, každej chce bejt vidět.“
„Rozhodně každej, kdo vidět není.“
„I když některý myšky možná nechtěj…“ dopil jsem sklenku a dolil oběma.
„Já spíš myslím, že každej má někoho, před kým chce být vidět víc než před ostatníma. Kdysi jsem to tak měla s tátou, úplně zoufale jsem chtěla, aby mě viděl. A on mě furt neviděl.“ Možná nejen kdysi, takové věci lidé špatně zapomínají, napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekl.
„To asi proto, že jsi prostě umělkyně duší,“ řekl jsem, ale přišlo mi, že slovo umělkyně zní nějak přihlouple. „Každý umělec musí mít trochu nabouranej život, aby měl v sobě tu chuť tvořit něco dokonalýho. Nebo aspoň v jeho očích dokonalýho.“
„Myslíš, že musí bejt umělec zoufalej?“
„Ne to ne, zoufalej…on spíš trpí nutností dokazovat okolí, že je tady a je jiný, a nedej bože, když mu to nevychází…“
„Ještě víc se propadá do svých mindráků.“
„Přesně. Vlastně máš štěstí, že jsi tak nadaná, teď už jsi vidět.“
Dana prodávala obrazy, její ručně dělaný šperk nosila dcera Micka Jaggera, pracovala jako grafička ve známém časopise.
„Ale taky žádnej umělec není nikdy spokojenej úplně a chce umět víc,“ pokračovala ještě vážně.
„Ne každej, ale každej dobrej,“ zvedl jsem sklenku.
„Ale já jsem přece holčička…“ smála se.
„Tak dobře, i každá dobrá,“ hrál jsem hru s ní a ťukli jsme si. Odkud jsme se vlastně znali. Vzpomínal jsem, kdy jsem ji viděl poprvé, už jsem nevěděl. Snad tehdy na zkoušce. Hráli jsme s kapelou písničky Beatles, velmi špatně, ale velmi rádi, čtyři nadšení mladí kluci, co si připadali rovnou už jak Beatles, alespoň na ty tři hodiny zavření ve zkušebně, někdo ji tam tehdy přivedl a my se cítili, že máme už i fanynky. Ale tehdy patřila k jinému klukovi. Snad deset let zpátky, jestli by mne tehdy napadlo, že budem jednou sedět v tomhle pokoji, který byl zároveň obývákem i kuchyní a jídelnou s barem, a poslouchat k tomu Dylana, který z vedlejší místnosti zpíval, jak ti je, jak ti je, když jsi sama a na ulici, bez domova, bez ničeho, neznámá jako ten tulák… Ale byla tu se mnou a bylo mi fajn.
„Víš, jak jsem to řešila dřív?“
„Co?“
„Když jsem nebyla vidět…“
„Vysoké podpatky,“ vtipkoval jsem.
„Spíš jsem byla promiskuitní, tak nějak jsem myslela, že tím budu vidět. A byla, ale ne tak, jak bych chtěla. Byl to pěkně hloupej krok vedle, ale tehdy mi to přišlo jako jediná cesta.“
„Sex je fajn.“
„Ale ne když ho děláš ze zoufalství.“
„Hmm, to asi ne.“
„To bylo fakt období na hovno.“
„Tak hlavně, že teď je to už v pohodě.“
Uvědomil jsem si, že je Dana single. Všichni jsme byli single. Ale nejvíc singl je ten Dylan vedle v místnosti, shodil jsem raději tu myšlenku pod stůl sám ve své hlavě.
„Táta mě furt jen kritizoval, nic nebylo dost dobrý, a já tak chtěla, aby mě někdy pochválil, ale nic nebylo dost dobrý. I když se mi něco povedlo, on to přešel a vytknul ni na tom něco, co třeba úplně nesedělo, takže jsem si stejně odnesla pocit, že je to na nic. Nic nebylo dost dobrý. Tak jsem chtěla být vidět aspoň nějak a kluci na to brali. A ty ostatní ze mě udělali děvku.“
Napadlo mě, jestli se tehdy chtěla zviditelnit i přede mnou. Ani nemusela, měla v sobě už tehdy obrovský sexuální náboj, vzpomněl jsem si, jak jsem kolikrát vedle ní seděl a nedokázal myslet na nic jinýho než sex s ní. Nemusela dělat ani říkat nic, jen seděla a já se cítil jak pes před hárající fenkou. Nevěděl jsem, jak to měla s ostatníma, říkalo se leccos, ale uražená ješitnost je horší než stará baba na pavlači. Ale už tehdy jsem toužil s ní spát.


Ráno jsme procházeli Karlovou ulicí a černý Mercedes s rakví před sebou už po chvíli neviděli, stále se přidávali další a další lidé do průvodu. Podle občasného potlesku zpředu jsme poznali, že auto míjelo opět větší skupinu lidí.Všude v domech podél ulic se lidé vykláněli z oken a svými mobilními telefony si fotili a natáčeli průvod. Z piety se moc nemluvilo, bylo slyšet spíš jen tichý šum bot na dláždění, ale občas se přeci jen ozýval hovor a ojediněle i smích. Došli jsme pomalu na Karlův most, který vypadal s průvodem majestátně, a proto právě jeho fotky později nejvíce plnily noviny. Nad našimi hlavami kroužila helikoptéra.
„Hele, támhle letí ještě malá,“ ukazoval nad Vltavu asi čtyřicetiletý muž po mé levici svým kamarádům, měl kostkovaný kabát a čepici kterou jsem měl spojenou spíš s dělníky ze starých filmů V+W. Podíval jsem se směrem, kterým ukazoval.
„No jo, co to je?“ odpověděla mladší žena z jeho skupinky.
„To bude na vysílačku,“ odpověděl.
„Na vysílačku?“ odpověděla, „ty myslíš, že si tu teď hrajou s letadýlkem na vysílačku?“
„Ale houby, ty náno, letadýlko na vysílačku, co nese kameru a natáčí.“
Nad Vltavou skutečně s monotónním vrčením letěl malý stroj, muž měl asi pravdu.
„Jiný štáby než tamty,“ ukázal k helikoptéře, „do leteckého prostoru prej nesměj, tak to určitě nějaká redakce vyřešila takhle koumácky.To je jasný.“ Nad Vltavou zároveň poletovali racci a bylo jim zcela lhostejné, co se na mostě děje. Ale létali kolem ve větších hejnech, protože množství lidí jim dávalo větší šanci, že někdo hodí kus staré housky. Jejich skřehotavé zvuky zněly do zimy zatraceně depresivně.


Večer jsem ale seděl s Danou v pokoji, kde nebylo po bílých raccích ani památky, kde jsem měl jen bílou sedačku, bílou skříň i bílé zdi, jen jednu stěnu sytě červenou, aby to nebylo moc studené. A bylo mi fajn. I když z vedlejšího pokoje útočil Dylan …něco se tu děje, ale vy nevíte, o co jde, že ne, pane Jonesi?
„A tak se musím vyjadřovat, pořád, já to vlastně miluju, je to taková moje droga, miluju vyjadřování se, tvoření, už bych bez toho nemohla být. A je úplně jedno jak, jestli fotit, zpívat, psát texty, malovat nebo háčkovat…“ seděla u mého baru a měla chuť na cigaretu, ale respektovala, že tu nekouřím.
„Ty háčkuješ?“
„No jasně, taky korálky mě bavily, mně je úplně jedno, čím se vyjadřuju, mám radost z toho tvoření. A jak mě něco chytne, tak nemůžu přestat, jsem pak hrozně produktivní,“ smála se.
„I v sexu?“ zasmál jsem se taky.
„To si nepamatuješ?“ vrátila mi repliku, ale nechtěně mi připomněla větu, kterou jsem jí nezapomněl, když kdysi před kamarády řekla, že bylo znát, že jsem před ní sex dlouho neměl. Občas lidi rozebírala jak lehce popsané stránky, které si ona dobře přečetla, snad to byla sebeobrana, ale uměla s ní pěkně nepříjemně říznout. Ale konec konců vždycky se snažila jít rovnou k jádru věci, nekompromisnost svých názorů maskovala úsměvem a zjemňovala zdrobnělinami.
Dylan byl vedle sám a zpíval o osamělosti, ale nám bylo fajn. Nebo…nebo nebylo?
Asi bylo.
Asi…
Asi jsme moc přemýšleli. Byla taková doba, před listopadem se přemýšlet moc nemělo, spíš nevyplatilo, tak doba přinesla chuť přemýšlet až moc. Vzdělání se stalo znakem mladé generace, ze sekretářek se staly office manažerky s bakalářským titulem. Přemýšleli jsme i tam, kde měl člověk snad používat instinkt. Vytýkal se nám kariérismus, ale to byla jen zástěrka, neřešili jsme, kde budeme za deset let, řešili jsme nanejvýš příští měsíc, a ten kariéru nestavěl. Škola se stala osou našich životů, ačkoliv nám dávala spíš abstraktní znalosti v oborech, o které jsme ve skutečnosti neměli zájem, zájem byl podřízený výsledku, řeklo by se. Musíš mít papír s razítkem univerzity, abys byl někdo. Ale o škole jsme nepřemýšleli, to ne, spíš ji zatahovali a uzavřeli se každý ve svém přemýšlení. Tam někde je zakopaná pravda o singles naší doby. Zatracený nadčasový Dylan si vedle v pokoji pořád zpíval …něco se tu děje, ale vy nevíte, o co jde, že ne, pane Jonesi? A toho Jonese jsme si nesli do své dospělosti všichni. Přemýšlení, které nás přivedlo ke strachu a uzavřenosti. Je to pradox, protože myšlení je základ rozvoje, nemyslící člověk je jednoduchý, prostý a nezajímavý, primitivní, ač snad možná šťastnější. Byli jsme singles, protože dobu tvoří lidi a doba to tak chtěla. Chtěli jsme to tak?
Jistě nechtěli a ve smutečním průvodu za rakví prvního českého prezidenta jsem si to uvědomoval víc než dřív. Václav Havel byl po dlouhé době první politický humanista na teď už pomyslném českém trůně. Právě to mu mnozí vytýkali, když se během prvních dvou desetiletí svobody politika snažila postavit na své nohy. Postavila se, ale kulhavým krokem ihned zapadla do bláta vleklých žabomyších sporů, ve kterých se politici více pomlouvali navzájem, než cokoliv jiného. Politické kampaně stály na heslech, které už nikdo nebral vážně, korupce se stala slovem číslo jedna, ideály padaly jak přezrálé švestky a hnily pod stromy, na kterých vyrostly. Nový prezident byl sice silný a přímý politik, ale chyběl mu nadhled, smysl pro humor a Havlova snad idealistická, ale tolik sympatická víra v obyčejného chytrého člověka. Havel věřil ve spojení lidí, Evropy, nevěřil v singles. My jsme také nechtěli věřit, ale byli jsme jimi, ať se nám to líbilo nebo ne. Konec konců náš současný prezident se vůči Evropě, i vůči celému světu stavěl jako single a byl na to navíc hrdý, asi i proto jsme měli radši toho předešlého.
Jednodušší lidi to snad měli…jednodušší. Jako ten řidič. Jel jsem autobusem z Davle do Prahy, vůz byl tak plný, že jsem musel stát na schůdkách vedle řidiče a vyslechnout jeho monolog.
„To je kretén,“ ulevil si. „Skutečnej kretén, no podivej se na to,“ obrátil se neurčitě k nejbližším lidem, kteří stáli v plném vozu zcela vpředu. Před autobusem podjíždějícím obrovskou křižovatku silnic u Radotínského mostu šlapal cyklista, autobus musel zpomalit, protože ho nemohl předjet. Řidičovi mohlo být zlehka přes padesát let a sedavé zaměstnání už na něm bylo vidět.
„To tuhle jedu po dálnici, chápeš,“ tykal stále obecně nejbližším posluchačům, „jedu a z rádia se ozve varování, že po jedničce jede cyklista a že jako normálně v pruhu. Tak si řikám, co je to za hovadinu, a mrknu na hodinky na datum, kolikátýho je, že jako asi apríl, že jo. A neujedu ani kilometr a ten magor je přede mnou. No pochopíš to? Já čuměl jak votočenej. Na dálnici v pravým pruhu šlape na tom kole, debil. Jako kdyby jel aspoň v odstavným, že jo, furt debil, ale jako budiž. No ale von ne, von jede normálně mezi autama v pravým pruhu, to by ses zjevil. Přitom ten tlak, když ho bere kamion, to ho vtáhne a je v tu ránu v prdeli, prostě magor, ten nemoh dojet.“
Silnice se uvolnila a autobus cyklistu předjel. Radotínský most se systémem sjezdů a nájezdů vypadal jako majestátní betonové dílo, děsivé, ale zároveň i krásné svou monumentálností.
„To máš dneska všechno, jako zrovna v novinách,“ pokračoval řidič proslovem svým posluchačům. „Tam čtu, že prej ženský chtěj bejt teď mingle. Tak na to čumim, jaký mingle, co to zas je za novou kravinu. A že prej jako chtěj randit s chlapama, teda jako klidně s jednim, jako normální vztah, rozumíš, jsou prostě pár, ale že s nim nechtěj bydlet, že chtěj mít svůj byt a chodit spát domu. A tam že ten její chlap může jen na návštěvu, to že je jako mingle. Prej něco vod angličtiny že to je, já nevim, já anglicky neumim, tak si to nepamatuju. To mi řekni, co to jako je,“ otočil se ke mně.
„To já opravdu nevím.“


Napadlo mě, jestli nejsem taky mingle, když si zvu Danu k sobě domu. Může být single taky trochu mingle? Daně to pořád slušelo, možná už jsem se necítil, jak před hárající fenkou, ale pořád mě zatraceně přitahovala. Ale ona zatím u mého baru popíjela suchý ryzlink, vyprávěla o umění a od vedle zpíval Dylan pořád ve své osamělosti…až budeš unavená ze svých myšlenek a ze všech svých zvířátek, nechtěla by ses radši zastavit za mnou, královno Jane?
„Teď spíš, než maluju, vyrábím svícny.“
„Svícny? Ty mě nepřestaneš překvapovat!“
„Ráda překvapuju.“
„No to asi každá holka.“
„Zatím poslední je jin jang svícínek a na ten se fakt těším, dělala jsem ho docela dlouho.“
„Jin jang, jo? To bude dělat teplo i zimu zároveň?“
„Neee, je to ze dvou barev hlíny a s dírama tam, kde mají být místa na čajovku. A je to oddělitelný, každá půlka může být zvlášť.“
„To je docela výstižný pro tuhle éru,“ přemýšlel jsem nahlas. „Už i svícnový jin jang je každý zvlášť. A spolu jen občas, symbol doby?“
„Každé umění je symbol doby.“
„No jo, to je vlastně fakt. Takže singles svícen, to vlastně sedí. A určitě hoří vždycky jen jedna svíčka.“
„To je na tobě, kolik jich zapálíš,“ smála se.
„Hmm…By mě nenapadlo, že někdo dělá svícny…teda jako jasně, někdo je dělat musí, ale vždycky máš pocit, že to je něco, co někdo někde dělá, ale ty ho nikdy neuvidíš.“
„Je to spíš úlet, zrovna továrnu na ně nechystám. Ale tenhle jinjangový zabral fakt dlouho, jsem ho dělala pět hodin!“
„No to neumím posoudit, kolik zabere času.“
„Tak já myslela, že bude hned, ale jak jsou ty tvary jednoduchý, tak musí být přesný, takže jsem ho furt hladila a furt a furt a najednou bylo pár hodin pryč.“
„Hladila a hladila, jo? Ten ryzlink na mě působí nějak erotogeně.“
„Erotogeně?“ smála se. „Tak to mě nenapadlo, ale vlastně…no musim přiznat, že jsem při tom chvíli myslela i na sex, tak hlína…dyť to znáš.“
Usmál jsem se taky. „Tak tohle fakt neznám, já jsem v tom hrozně tupej.“
„V sexu?“ vtipkovala.
„V hlíně, Dano! V hlíně! Teda aspoň doufám.“
„Hmm, no vidíš…to ta mokrá hlína, no… fakt krásně klouže. Jo, bylo to fakt docela sexy, mokrý prsty po tom tvaru kapičky… docela ladně kloužou a sem tam jsem zajela i do těch otvorů na svíčku…“
„Danielo Housková!“
Zatvářila se naoko nevinně. „Jen počkej, já ti pak pošlu mailem fotku, to pochopíš, ty tvary a že to klouzalo prostě přirozeně…“ rozesmála se, pili jsme víno a Dylan vedle v místnosti zrovna jako kdyby glosoval …pozvala tě k sobě a ty seš ten hodnej, co se bojí, že na ni půjde moc rychle.

Přirozenost, na ni jsme zapomínali v době přemýšlení. Co až… a co kdyby… a co potom… a co tak vůbec, radši nic. Přirozenost v nás vzdělání potlačovalo. Snad paradox doby, vzdělání je dobré, ale všechno dobré je pro něco zlé. Paradox? Ztráta přirozenosti je další znak singles, vyšlechtěný individualismus svobodného myšlení. Tak dlouho jsme čekali na svobodu až nás zasypali tolika příměry svobody, že jsme to slovo samé začali nenávidět. Když byl americký prezident Clinton v Praze, vzal jej Havel k Tygrovi, potom šli na jazz do Reduty a Clinton si zahrál na saxofon. Takovou politiku uměl dělat jen Václav Havel. Když byl v Praze v jiné době další americký prezident Bush, měl proslov ze kterého si pamatuju jedinou věc, trval třicet jedna minut a Bush v něm řekl slovo svoboda šestašedesátkrát. Dal jsem si práci a spočítal to. Svoboda dvakrát za minutu, zní to jak reklamní slogan. Ne, to je vlastně šedesát dva, tak ještě čtyři svobody navíc, jako bonus zdarma v rámci dobrých česko-amerických vztahů. Nebyl to vlastně skutečně reklamní slogan? A zatímco bývalý prezident Bush na Havlův pohřeb nepřijel, bývalý prezident Clinton i se ženou do Prahy přiletěl. Ale to už jsme měli tolik svobody, že jsme ji nedokázali docenit. Heslo o pravdě a lásce už znělo směšně, tak se zase začalo pokukovat po něčem jiném. Zapomínalo se a začalo říkat: ‚Jo to dřív…‘ Paradox? Ale kde že, historická rutina. Vždycky se bude kroutit hlavou a říkat, to za komunismu nebylo. To za protektorátu nebylo. Za první republiky, za Rakouska, za Karla IV., za Přemyslovců, za… Jestlipak byli za Přemyslovců singles? Historický paradox je, že za těch více jak pět set let vlády mezi Karlem IV. a Masarykem šlo spočítat opravdu české panovníky na prstech jedné ruky a hrdí jsme byli navíc jen na jediného z nich. I proto dávalo smysl zmiňovat Havla vedle nich.
„Podívej, támhle nesou vlajku s Masarykem,“ řekla žena, co stála vedle pána v kostkovaném kabátě ve smutečním průvodu za rakví a ukazovala na skupinku lidí, kteří pár metrů před námi nesli žluté vlajky.
Průvod pomalu došel Nerudovou ulicí až k Hradu. Na tvářích lidí byly všechny emoce od únavy až po radost, snad ze sdílení smutku s tolika lidmi, které je vytrhlo z jejich ulit. Někteří novináři už ten den burcovali proti rychlému mytizování Havlovy osoby. Lidé k tomu mají odjakživa sklony a přemýšlel jsem, jestli je to v tomhle případě špatně. Možná, že lidé potřebovali symbol lidské politiky už víc než kdykoliv jindy v posledních dvaceti letech. A nejen politiky. Havel se symbolem stal, což spontánní smutek a semknutí lidí po jeho smrti ukázaly. V okamžiku, kdy jsme se zastavili na Hradě, protože už bylo zcela zaplněné Hradčanské náměstí, protrhla se obloha a na Prahu i shromážděné lidi začalo na pár vteřin svítit slunce.
Symbol, byl to zatraceně laciný symbol, snad trapný symbol, na jaké kdysi poukazoval už Josef Škvorecký, který zemřel jen několik dnů po Václavu Havlovi. Několikavteřinový moment zářícího slunce ze zatažené oblohy. Symbol. Ale lidé potřebují symboly. A my je potřebovali jako sůl.
„Podívej, támhle nesou vlajku s Masarykem,“ řekla žena a můj pohled se svezl na místo, kam ukazovala, kde skupina lidí nesla žluté vlajky s podobiznou císaře Františka Josefa I.


A ještě se mi na okamžik zatoulaly myšlenky k řidičovi autobusu, které se rozehříval sám ve svém vlastním nepochopení.
„No ne, rozumíš, dneska jakmile je někdo divnej, tak mu nesmíš nic říct, páč je to vomezování svobody. A jakmile se tyhle divný lidi začnou nějak menovat, tak už na ně nesmíš šáhnout tuplem. Rozumíš, vona není magor, vona je mingle, takže má svý práva, protože mingle, to je životní menšina, nebo co. Prostě jak něco pojmenuješ, už pod to můžeš patřit a máš práva a běda tomu, kdo se vo tebe votře, páč ho můžeš dát k soudu. A pak maj mít soudci čas na vrahouny, když musej řešit, že támhle ňáký babě někdo řek, že není žádná mingle, ale normální kráva.“ Muž za řidičem se zasmál, mladá holka sedící vedle přes uličku jen zakroutila hlavou, ale nic neřekla.
„To máš jako s těma buzerantama,“ pokračoval rozjetý řidič na jinou kolej. „Dřív je prostě hodili do basy a tam je třeba pověsili za koule, to už je fuk. A mohli to bejt i vzdělaný lidi, jako já jim to neberu, voni za to asi nemůžou a neřikám, že jsou nějaký tohleto, ale teď? Hele teď už to nejsou buzeranti, rozumíš, teď jsou to registrovaný partneři a chtěj mít děti. No to mě votoč, co je tohle za svět, dva buzeranti budou mít dítě. Jako tenhle… ten anglickej, ten séér, Elton John. Von jako zpívá hezky, to jo, pěkný písničky, ale má mít dítě s dalším řiťopichem? To je konec. Jako já nejsem rasista, rozumíš, ale tohle je prostě na hlavu. Dyť to je proti přírodě. No nemám pravdu, řekni?“

…něco se tu děje, ale vy nevíte, o co jde, že ne, pane Jonesi?


„Teda ono to možná vypadá, že tě svádím,“ smála se Dana, „kluci si to občas myslí, i když tím já nic nemyslím, já se jen ráda bavim, i v tomhle duchu, baví mě to. Vlastně je to docela i sexy..“
„Zatraceně, takže nesvádíš?“ zahrál jsem zklamání, které vlastně ani tak zahrané ve skutečnosti nebylo. „Holky obecně kluky hrozně málo sváděj, to je potřeba si říct! Teda...Vy nás svádíte samozřejmě pořád, stejně jako my vás, ale málokdy tak, jako že nám dojde, že jsme sváděný.“
„To je ovšem Téma,“ odpověděla a na vteřinku se zamyslela. „Jo, kdyby to šlo bez emocí, tak se to pozná hned, ale vzhledem k tomu, že je to emotivní záležitost a emoce kalí zdravý úsudek, je to taková slepá ulička. Nebo zkrátka…neni jak to udělat líp. Já zase mám teď období egomanů. Svádí mě teď chlapi způsobem, že mi daj najevo, jak moc si sami sebe vážej. Tak si dycky řikám, co je to za vola, a pak se od někoho dozvim, že by mě chtěl. Asi jsem nějak na špatný ženský koleji, nebo co…“
„No nevim, jestli jsem egoman, ale když mi dáš ruku mezi nohy, budu po tobě toužit v tu ránu.“
„Teprve až pak, jo? Ukaž…“ smála se a flirtovala se mnou, ale takové hry jsme hráli pořád. S jasnou diagnózou. Nešlo se jí zbavit jen tak, s někým chodit, někoho si vzít, proto jste nepřestali být singles, to byla vnitřní diagnóza, se kterou vyrostla naše generace.
Dopíjeli jsme víno a Dylan vedle v místnosti zpíval poslední písničku desky …už i měsíc pomalu zašel a věštkyně si složila svůj stánek…všichni se šli milovat a nebo aspoň čekat na déšť.
Věděl jsem, že tuhle holku už mít nemůžu, už jsem ji prošvihnul kdysi, ale nakonec mi ho, snad pro radost, přeci vykouřila.

Byli jsme singles a byli jsme na to všechno úplně sami.