Ano, dokonalá rezonance! Vzala mě za srdce, omlouvám se za to klišé, ale nic výstižnějšího mě nenapadá. Troufám si říct, že to je báseň přímo generační. Za naším domem byla stejná louka, zase ji díky tobě vidím: všechny ty kytky a navíc šťovík, který jsme navzdory jeho pusukřivící chuti vytrvale žmoulali. 

Asi už děti nehrají na sochy nebo Krvavýho dědka, na schovku a třeba ani netuší, jak se skáče guma:)

Midi, poetický psaní? :-) nazývej si to jak chceš, já myslím, že je to spíš opravdu volný verš a potvrdil mi to i člověk, který češtinu nejen vystudoval, ale učil mě i psát...

 

Já venkovskej tvor jsem od dětství...sice žiju celý život v malém městě, ale je opravdu malé - jen něco málo přes 9 tisíc obyvatel...ale dětství, každé prázdniny jsem prožívala v maličké vesničce na moravě u babičky.

Velkoměsto mě nikdy nelákalo, když vidím tramvaj, je mi divně a lidi na ulicích v Praze mi "překážejí" :-)

Díky za zastavení , škoda, že už nepíšeš - ráda jsem Tě četla. Nechceš to zase zkusit?

Spíš takový poetický psaní, než  poezie (to říká ten  pravej - taky jsem takhle psal, dokud mi to šlo). Ale je to napsaný dobře.

 

Nejsem venkovskej tvor, narodil jsem se a celej život prožil ve městě, ale čím jsem starší, tím častěji a raději utíkám na venkov - protože je tam úplně jiný rytmus života a ten styk s půdou a zahradničení - to neuvěřitelně zklidňuje duši a dává to životu správný rozměr času - jaro, léto, podzim, zima a tak dál... kdo se rejpá v zemi, ví, o čem mluvím.

 

 

Každý máme své vzpomínky, ale někdy staší brnknout a  na jednu strunu...líbí se mi, když mé psaní v někom takto rezonuje :-) Díky za vaše milé komentáře.

...a proto, že jsem vesnickej vidlák, mám to skoro na chlup stejně. Moc pěkná exkurze do tenkrát...

I já mám podobnou vzpomínku. Asi každý z nás má. Město je jiné než venkov, pořád tam žije dobrodružství a děti se prohání po venku. Znaj kytky a ptactvo a vůbec...když se jim ukáže svět...moc hezky jsi to napsala, Marcelo.

Hřbitov, kde byli pohřbeni prarodiče, zmizel pod betonovou deskou paneláku. Ještě do mokrého betonu někdo napsal "Spi sladce".

:-) tak tak...dík za zveřejnění.

Mám podobnou vzpomínku. U mě to zase byly žluté kvítky mochny husí, které jediné vytrvale přežívaly ve škvárovém povrchu našeho dvoře. Dnes tam je parkoviště a po mochně ani památky. Co se taky dá čekat ve věku rozumu, asfaltu a virtuální reality, že?