Jelikož strašně špatně maluju, tak zkouším ilustrovat život s pomocí slov.

Zdání a klam, očekávání a zklamání. Prostě život jaký bývá. Moc se mi líbí jednoduchá a o to výstižnější pointa. 

Rád bych, ale zatím to venku na čerstvý příděl moc nevypadá. :-)
 

Abych se přiznal, tak původní verze vypadala takhle:

 

…taješ mi pod rukama
 aby mi z tebe nakonec zbyla…

jenže mi přišlo hrozně protivný to opakující se zájmeno. Rozhodnul jsem se tedy jedno z nich zrušit, ale stejně s tím nejsem moc spokojen. Ve finále jsem tu původní ich formu taky změnil, přišla mi falešná, když to nemám poctivě odžitý… Někdy nad tím asi moc špekuluju, možná by bylo lepší, se do následných „vylepšení“ nepouštět.  
 

Líbila se mi ta paralela, napadla mě při časně jarním brouzdání vysočinou, když mi v ruce tály poslední zbytky loňského sněhu…  Asi by bylo přirozenější na takovém místě napsat něco hezkýho, protože tam hezky bylo, ale co se dá dělat, myšlenkám neporučím.
 

naber si cisteho snehu :-)

hezké odhození. Z mého pohlebu by tam "mi" místo "mu" nadělalo víc brikulí :-D Hezky se to čte několikrát po sobě. Nemyslím mantricky, ale svévolně to evokuje vždy něco dalšího.

Vločka nebo žena. Úmysly a činy. Vina a trest. Duše a cesta. Příjemně alegorická.

Já se domnívám, že jde o primitivní přírodní zákon, sněhové krystaly přeci také rostou do předem daných šablon.
 

...mate mě ta pravidelnost, když po ní zbývá špína za nehtama, proč do toho jde znovu? Možná s nadějí, že to tentokrát bude jiné? A proč by mělo.