I. Bouřlivá noc
Bouřlivá noc na vlnách Severního moře. To nejsou ideální podmínky pro plavbu malou plachetnicí se dvěma pasažéry. Ano, jsme tu jen sami dva, já a moje žena. Odvaha? Ztřeštěnost? Útěk! Brázda na hladině za naší lodí je sledována obludami dluhů, jejichž zpěněné tlamy se nás pokoušejí dostihnout a potopit. Kolik je to už dní, co jsme tajně opustili Rigu, přešli ruské hranice a nastoupili tuto riskantní plavbu, jejímž cílem je Londýn. O sebe se nebojím, je mi teprve šestadvacet let, ale prošel jsem už tolika zvraty a údery osudu, že si vůbec nepřipouštím blízkost tragedie. Tíhou mého svědomí je moje žena. Kam jsem ji přivedl! O čtyři roky starší, úspěšná herečka, která vyměnila výhodné angažmá v dalekém Sasku za život se mnou, muzikantem bez stálého místa, bez stálého domova, bez existence. Královec, Riga… dluhy, útěk.
 
Bouře se utišuje, svítá. Snad svítá i nad naší budoucností. V dohledu je země, Anglie! Jak asi vypadá londýnský přístav v polovině devatenáctého století? Ale ta bouře, tu mám zapsanou do paměti jako na notový papír.
*

II. Bouřlivý rok
Na hladině řeky Ilm plují labutě. Bez zájmu o okolní svět a okolní svět bez zájmu o ně. Pro mě ale živá připomínka legendy, kterou  právě hudebně zpracovávám.  Hudba a slova. Ano, někdy se cítím být více básníkem než hudebníkem. Dědictví po mém nevlastním (nebo snad i biologickém) otci, který byl hercem a básníkem?
Přátelství s různými podivnými lidmi mě přivedlo i ke studiu moderní teorie anarchismu a ateistické filozofie. Erupce myšlenkových proudů nového věku vymrštila základní kameny
mé fascinace činy a postavami dávných předků našeho národa, což současná doba považuje za pouhé báje. Je čas připomenutí. Cítím se být povolán monumentální hudbou a vznešeným jazykem povznést hrdinství a ušlechtilost, čehož se nyní nachází tak pramálo, nejen na prkna operních scén, ale i do povědomí lidu.
 
Je rok 1848, bouřlivý rok, hýbající celou Evropou. Mě zastihl tady, ve Výmaru na návštěvě u přítele Liszta.  Ostatní kolem mně připravují občanskou revoluci  a já revoluci v umění operní skladby. Následovalo však neúspěšné květnové povstání a zatykač mě vyhnal do exilu.
* 

III. Bouřlivá léta
Rok 1862, doznívající skandál při pařížské premiéře mé opery je překryt významnými událostmi, které ovlivnily můj další život.  Saský král vyhlásil amnestii! Jsem volný a mohu cestovat po celé Evropě i se svou budoucí druhou ženou, nevlastní dcerou přítele Liszta.
A v Bavorsku nastupuje na trůn mladý král, milující umění a zvláště hudbu. Při všech svých projektech se setkávám s jeho podporou a otevírají se mi dveře do nejvyšších uměleckých i politických kruhů. Přichází i pozvání kancléře Bismarcka do Berlína.
 
Měl bych být šťastný a spokojený. Mohl bych, ale úspěch budí i nevoli. Je mi vyčítán rasismus a antisemitismus. Právem? No, poslechněte si moje díla, v nichž vedle heroických postav vystupují i prostí norimberští měšťané. Třeba se i zeptejte mých židovských přátel Karla Tausiga nebo Josepha Rubinsteina. A že na judaismus v hudbě mám vlastní názor? Mám a netajím se jím. Bohužel, toto stigma bude moje jméno pronásledovat i dlouho po mé smrti. A historikové budou na mé osobnosti i na mém díle hledat jak přitažlivost tak i odpudivost. To je už ale úděl všech geniů.

*