The Beauty goes on je sbírkou básní o lidském nitru, specielně tom ženském. Na počátku byly kresby grafika Jiřího Staňka, jež mě inspirovaly. Na základě těchto kreseb vznikly básně, a to jak ve volném, tak ve vázaném verši. Jednotlivé básně vyjadřují pocity, sny, představy a touhy, jak jsem je z Jirkových obrázků vnímal. Jak na mě působily.
 Zde je pak malá ukázka z knížky, kterou Jirka Staněk vydal:

 

V očích pohrdání i výzva
na prstech paroháč
to aby chlapi věděli
že
prach jsi
a  v prach…
 Obrátila se na bok
aspoň v myšlenkách
Z vlasů se jí sypou saze
bouchají v ní
často
 Zvyklá přecházet
zásadně na červenou
 na bradavkách jinovatka

 Říkali jí
že klín se nevyráží klínem
nemůže si pomoci

 Chtěla by z hlíny splácat boha
nebo aspoň
z kousku sebe hada
aby měl kdo našeptávat
 Myslí na vlaštovky
jen zamávat křídly
a odlepit se z drátů
dlouhého vedení

 

*******

Zavřela oči
svět jí leží u nohou
na nanosekundu
 Vdechuje mraky
ze záklonu

 Cítí ohromnou sílu
je sluncem s milióny erupcí
netouží však spalovat
 Nemá potřebu drtit, ničit, zahazovat
touží se jen opřít
o duši

 

 

*******

 

Hejno vran kolem hlavy krouží
ona ji trochu zakloní
pod okap přešla z mělkých louží
dávno již není na koni

 Jako když trofej v ruce svírá
opřena o sny v domnění
že v nebi občas páchne síra
a v pekle pravdu nemění

 

 Má ostré rysy, otupělá
neví, kam jít a kam kdy spěla
prostě se jenom rozhlíží

 

Když bídu s nouzí v srdci třela
předčasně zralá, nedospělá
SOS ťuká za mříží

 

*******

 

Co je to touha? Nedostatek
jenž jak hlad v břiše zakručí?
Je to bol osiřelých matek
jimž chybí dítě v náručí?

 

 Tak se ptá, vlasy po ramena
tak se ptá, osud přijímá
ví, že ji nutně poznamená
a sníží její minima

 

 Nechce být ještě odepsaná
vzpomíná, tehdy ještě panna
jak měla hlavně na mysli

 

 Že může vše a vše že spraví
vzdychne si, člověk na bezpráví
začne být zřejmě závislý