Přeji, ať jste spolu všichni rádi...

aha... :-D... mne se asi nelibil pro malou holcicku ten pojem "zivocich"... asi je to tim, ze vam ty vnoucatka vsem tak nejak zavidim

j@newe, ale o tom já přece píšu.

To je to "jiskření", ten neustálý kontakt verbální (i když kojenec slovům nerozumí) i nonverbální, co z tvora, který zná na počátku jediný pud - a to pud sebezáchovy, udělá člověka. Vyvstal mi před očima obrázek starý rok, spící novorozenec - tabula rasa, a když jsem ho srovnala s přítomností, znovu mě ohromil ten pokrok ( u svých dětí jsem nějak neměla moc čas to vnímat, vnučku nevidím denně, tak to můžu líp pozorovat). Dcera se jí maximálně věnuje a odměnou je nejen poměrně bohatý "slovník" malé, ale i celá škála emocí, kterou ona už dokáže projevovat vůči různým lidem, zvídavost, rozvíjení sociálních kontaktů. Nikdy později už nebude ten kontrast tak markatní, třebaže ještě následující 4 roky budou stěžejní. Jak říká Robert Fulghum: Všecko, co potřebuju pro život, jsem se naučil v mateřské škole ( a za mateřskou já považuju tutéž co Komenský - tedy školu matčinu).

Dík za obsáhlý komentář

ja tu knihu dodnes mam... moc jsem obdivovala vnimani tohoto muze a jeho pristup k novorozencum... a proto se snazila i spoustu veci aplikovat... koukam, ze je jeste mozna k dostani... http://www.databazeknih.cz/knihy/vychova-kojence-v-rodine-208045

vnucku nemam, jen dceru... a dva syny... ale myslim, ze deti uz po narozeni svym zpusobem komunikuji a nikdy by me nenapadlo, ze jeste nejsou "lidi".. spis si myslim, ze tuto rannou fazi vetsinou podcenujeme... prave kdyz se dite nejvice uci.... pred ca. 30 lety vysla kniha "Vychova kojence v rodine" od Jaroslava Kocha ... pan doktor, zamestnany v detskem ustavu, popsal vysledky svych experimentu s kojenci... v jedne skupine pouze uspokojovali jejich potreby a druhe se denne navic venovali... muzes hadat, zda nebo jaky to melo na vyvoj techto deti vliv... :-)... ale nic ve zlem

Díky, livebete, klidně přepošli...jojo, čas cválá, mně to teda neva, ale chudáci ty děti...na nich je vidět, jak strašně rychle stárnou
 

přepošlu to svý ségře, je na tom podobně jako ty, před měsícem jsme slavili rok jejího vnuka (a mýho prasynovce vlastně, že jó ? No ten čas cválá) Moc hezky jsi popsala ty chvíle s těma pidičlovíčkama.

Pokud si tohle přečte, pak už to nebude pouhé "to", ale gramotný člověk. A pokud navíc dodá: Je to krásné, pak bude jen chtít pravděpoobně babičce udělat radost

Díky, motýlku, za návštěvu...

...a teraz si predstav, že raz "To" príde za tebou a prečíta ti to a povie, "ďakujeeem, je to krásne"

Díky za vpuštění. Ona to ani není opravdická poezie, jako spíš taková povídánka, ale nemohla jsem jinak. Pořád mám tu malou před očima - jak tři hodiny neúnavně pendluje mezi dvanácti dospělými. Jak s nimi komunikuje (pravda - většinou nonverbálně), jak zkouší uplatňovat svoji vůli a požadavky, aby nakonec, když se jí začínají plést nožky, skončila tam, kde se cítí nejlíp - v náruči svých rodičů. Je úžasné pozorovat, jak se všemi těmi sociálními interakcemi z tvora, který na začátku jen jedl, spal, řval a vyměšoval, pomalu stává člověk.

...moc blahopřeju Tess. Tobě k vnučce a vnučce k Tobě. Tohle je a bude jedna z nejhezčích inspirací. Mám radost, že jsem ji mohla doprovodit na boží světlo :)