Nepodlehnout ohni.
Hranice vzplanula. Kolem ozbrojenci, několik významných církevních hodnostářů a nezbytný kat. Hlučící dav zvědavých měšťanů snad ani netuší, kdo je ta postava nahoře na hranici, ten muž s potupným znamením kacíře. Zdánlivě, nebo snad skutečně  klidným hlasem  požádal kata, aby oheň zapálil před jeho tváří, nikoli, jak bylo zvykem, za zády odsouzence.
 
Na co asi v tuto chvíli myslel tento vysoce vzdělaný, zbožný mistr evropských univerzit. Promítly se v posledních vteřinách jeho života obrazy z pouti k Božímu hrobu?  Napadlo jej snad, že prvním krokem na cestě, která končí zde, na hranici, byly opisy traktátů Jana Viklefa, přivezené z Oxfordu? Vzpomněl na své nepřátele z univerzity, nekonečné spory a disputace o víře, o církvi stižené úpadkem morálky ve zmatcích schizmatu? Možná vzpomněl i na hrad Točník, na setkání s královským párem, kdy směl přednést požadavky univerzitní delegace. Nevíme. Ale zcela jistě na něj znovu a znovu doléhaly události poslední doby. Církevní koncil, vězení, soud. Litoval snad v tuto chvíli svého nerozvážně ušlechtilého rozhodnutí vydat se do Kostnice?
 
Lidé se rozcházeli, hranice dohořela. Ale oheň nezhasl, jen doutnal, aby znovu vzplanul nad hrady a kláštery země, kde lid povstal ve jménu učení, které měl navždy pohltit plamen. 

*   
 
O čtyři roky dříve.
Královna Žofie se vrátila z bohoslužby na Starém Městě. Krátce po příchodu jí komorná oznámila, že pan  Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí, žádá aby se dostavila ke králi.
Jako obvykle, pomyslela si královna, jako obvykle, když se od někud vrací, volá ji manžel „k výslechu“. Pokud nebude střízlivý, což asi nebude, dojde k další ze žárlivých scén, na které si už zvykla a nevzbuzují valnou pozornost ani u nejbližšího Václavova okolí. Kolik už bylo mužů, kteří upadli v nemilost jen pro pro neodůvodněné královo podezření? Pokud by snad stín podezření přece jen měl padnout na královu tvář, jiskra, která jej mohla způsobit, by přicházela ze zcela jiných končin.
 
Na hradě Točníku, kde tehdy pobývala společně s manželem, je zastihla nejen lednová zima, ale i delegace mistrů reformního křídla pražské univerzity, vedená Janem z Jesenice. A mezi členy delegace byl i on. Štíhlý, vysoký muž neobyčejně pohledné tváře a elegantního vystupování, které dávalo tušit jeho ne bezvýznamný původ. Zjev zcela odlišný od strohosti  asketických, přísně vyhlížejících postav ostatních mistrů, kněží a kazatelů. Nezapomenutelná chvíle, nezapomenutelná pro ni i pro celé království. O několik dnů později král Václav IV. vydal Dekret zvaný kutnohorský.
 
To ovšem bylo již před třemi lety, dnes zřejmě bude Václav rozčileně hrozit potrestáním podněcovatelů lidového odporu proti odpustkům, který vyvrcholil posměšným průvodem v Praze a veřejným spálením papežské buly. Nejspíš i jí, královně,  bude zakazovat další účast na kázáních v Betlémské kapli.
*

Mraky před bouří.
Pohnuté události v těch dobách hýbaly Českým královstvím i celou Evropou. Ze dvou papežů byli tři, klatba stíhala klatbu. Viklefovo učení bylo zavrženo jako kacířství a opisy jeho knih nechal pražský arcibiskup Zbyněk z Hazemburku spálit. A Betlémská kaple?
V únoru 1413 zde kázal Jan Hus naposled a pro královnu Žofii to bylo poslední setkání s mistrem z univerzitní delegace na hradě Točníku. Jako vždy pozorně naslouchal, přesto ji pohledem vyhledával a z výrazu jeho tváře byl i patrný nesouhlas s kazatelovými výzvami, burcujícími lid proti světskému řádu a světské moci. Snad tušil předzvět násilí a útrap, které v nedaleké budoucnosti vyvolají fanatičtí kněží typu Jana Želivského. Kázání skončlo, a nejen kázání …
 
Pod církevním i světským tlakem opustil Jan Hus Prahu a po kazatelské odysei v Čechách stanul před koncilem v Kostnici. Známé události, známý tragický konec. Marně se tomuto konci pokusil zabránit Husův pražský přítel,  mistr několika evropských univerzit,  výřečný vzdělanec a bojovník za čistotu evangelia. Čtyři měsíce po Husově zatčení se objevuje v Kostnici. Zbytečně jej Hus varoval.  Nelze nikoho, ani sebe hájit před soudci, kteří nenaslouchají. Z obhájce je obžalovaný, z obžalovaného odsouzený. Zbytečně hořela hranice za kostnickou branou. Druhá, necelý rok po Husově smrti.

Ignibus non cedere! Nepodlehnout ohni. Nejvýznamnější část životního kréda člověka, kterého si vzdělanci vážili, prostí lidé uctívali a snad jej milovala i královna.
**