|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
Konec
neštěstí
je smutek zašitý
hluboko
do košile
být sám
a řvát
jsou tvoje?
vzpomínky
ty oku milé
chvíle
a moje?
kéž jednou
postrádám
Léta Páně 2015, dne 6.11. věnováno autorem
Vivi
|
|
|
|
|
|

|
|
Spal košili na ohni z klestí...
I když asi sotva ti zajistí ten čin štěstí :(
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
A co je opravdová velká tragédie? Smrt? To snad si ani nemyslím. Obecně není dobré zapomínat na cokoli. Je to jen momentka, moc s tím naděláte. :) Není potřeba nad vším pitvat, co tím kdo chtěl říci, buď prostě osloví, nebo ne.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
" v šedou veteš vzpomínek
srdce mý se dívá
jako dítě v plamínek
kterej dohořívá "
takový docela drsný, viď? to ne já, to Gellner 
Tvý verše jsou uvěřitelný, ale pokud bych si dřív nepřečet tvůj komentář, že se jedná "jen o tragediii vztahu" a ne o opravdovou velkou tragedii, pak bych takhle komentář nenapsal. Ale v tomto případě uvidíš, že dřív nebo později dáš tomu Gellnerovo pojetí za pravdu :-)
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Bez vzpomínek není život. Nebo vlastně je, ale tabula rasa mi subjektivně přijde strašně deprasivní. Jsem pro probolet a přebolet.
Moc pěkná báseň.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
smutek a družka samota
to mládí zná i pozdní věk
a břečtan sítí omotá
nad herbářem vzpomínek
*
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Děkuji! Také bych nikdy nechtěla postrádat vzpomínky, utvořily mne, přesně tak. :) Byl to jen pocitový nápad, při vzpomínce na některé velmi nepovedené mezilidské vztahy.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Chápu, že některé vzpomínky či zkušenosti by člověk nejraději zprovodil z paměti, obzvláště jsou-li zcela nevysvětlitelně kruté a člověk k nim přijde jako slepý k houslím. Přesto nás vyrovnávání se s nimi utváří, třeba že si občas připadáme, že nás, v těch nejzazších případech, okrádají o chuť do života.
Pěkněs to vystihla.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Ze smutku občas vzklíčí štěstí
pozvolna
časem
po dešti
Úzkost je kotvou na bolesti
od chuti smát se
okleští
Snad stačí kaly
nechat plynout
nezůstat v koncích
před bažinou
naděje někdy značí: jít
Opustit tmu
z níž stín se vkrádá
odlehčit od můr
vlastní záda
a někam k srdci
vpustit svit
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Já bych to spíš viděla, že smutek je neštěstí zašité hluboko do košile...ale ono vždycky záleží na úhlu pohledu.
A postrádat vzpomínky bych asi nechtěla nikdy. Bez nich (a to i těch špatných) bych byla jaksi neúplná, soudím...
|
|
|
|