Čas od času, či spíš opravdu jen jednou za čas, dělám pro místní noviny rozhovory se známými osobnostmi. To když si některé z pražských divadel vyjede k nám do Poděbrad na zájezdové představení. Je to bezkonkurenčně nejhůř placené zaměstnání z těch všech, co mám. Ale držím se ho zuby nehty, či spíše moje ego se ho drží. Pro ten pocit, že krom pečovatelky a uklízečky brigádnice, jsem pořád ještě autorka a moje jméno je v novinách mezi stálými spolupracovníky.
Ale stojí mi to za to. Většinou zjistím, že osobnost je sympatičtější v reálu než v televizi, muži menší, než se v televizi zdají, a ženy krásnější. Ještě jsem nebyla zklamaná.
A taky termín představení a rozhovoru se mi nikdy nehodí. Ale nevzdávám se, naopak vždy se vybičuji k nemožnému. Jako posledně. Po noční rovnou na úklid, doma pár hodin na vzpamatování se z toho, na domácnost, na hození se do gala, koupení baterek do diktafonu, najití nějakých informací o osobnosti na netu, abych věděla na co se ptát, sfouknout rozhovor a stihnout v osm vlak do Libice, kde se v Hospodě na růžku koná rozlučka s kolegyní, a kde tudíž opravdu nemůžu chybět. Po takovém dni mi obočí cuká ještě týden a mám kofeinový šok.
Ten poslední rozhovor, vcucnutý mezi dvě zaměstnání a pracovní mejdan, mě ale opravdu dorazil. Podraz byl už výběr osobnosti. Není mi dvacet a kolena se mi chvějí jen při představě Jaromíra Jágra, a to myslím smrtelně vážně, ale při jménu herce se mi rozklepala taky. Do té doby jsem ani netušila, že mám pro něj takovou slabost. Mozek mi vypověděl službu, a když jsem přilítla domů z práce, ani při usilovném zírání na internet a pročítání všech možných drbů, mě nenapadla jediná smysluplná otázka. Snad jedině, jak to dělá, že má pořád ten chlapecký šarm, a jestli nebude v dohledné době volný, abych si v mohla v diáři vyhradit pár dnů, kdy by se mohl do mě zamilovat.
Tak jsem radši prohrábla šatník. Za dámu chodím vyjímečně a tak můj jediný sváteční svetřík není obnošený, a černé gatě poděděné po naší Beruš vypadaly celkem moderně. Mohla jsem vyrazit. Počkat! Taková vzácná příležitost si žádala jediné lodičky co mám, a co jsem v nich ještě nikdy nikam nešla. No, ten den prodělaly křest ohněm a v ohni taky měly skončit.
První podezření jsem pojala už při cestě do divadla. Ty křápy se mi vyzouvaly, palce jsem měla otlačené, no, moc dekorativně jsem nevypadala. Ale měla jsem to kousek a tak jsem vydržela. Ještě v divadle jsem před hercem ladně vyběhla schody, abych mu ukázala šatnu, kde jsme spáchali rozhovor. Byl milý a já se vyvznášela na vlně endorfinů ven z divadla. A pak mě opustilo úplně všechno. Můj zralý půvab, elegantní chůze i odhodlání dojít po kolonádě na nádraží a stihnout vlak do Libice.
Naše kolonáda je dlouhá necelý kilometr, já to pajdala třičtvrtě hodiny. Každých pár metrů jsem zouvala a znovu obouvala boty, přemýšlela, jestli se na celou rozlučku nevyprdnu, jestli to nevzdám úplně, či nepůjdu bosá. Ale byl říjen a mokro, tak jsem pajdala dál. Jednu chvíli jsem za sebou slyšela podezřelé kroky. Byla už tma, nikde nikdo, třeba jde po mě úchyl, blesklo mi hlavou.
A já byla připravená. Měla jsem takový vztek na sebe a na ty boty, že když jsem se ohlédla, skoro jsem doufala, že uvidím podezřelého chlapa, a budu moc vzít jednu z těch křusek do ruky, omlátit mu ji o hlavu, a řvát při tom: „Pojď ty hajzle, ať tě můžu zabít!“ Škoda, byla to ženská a tak z násilí z mé strany nakonec nebylo nic.
Neulevilo se mi ani ve vlaku. Byl to jeden z těch, co oknem z nich nevidíte večer nic, jen vlastní unavený obraz, a tak jsem ani nevěděla, jestli dobře vystoupím. Tudíž jsem se nalepila na pána, co si ani nesedl, a tak jsem doufala, že míní vystoupit stejně jako já, už v příští stanici. A taky jsem doufala, že na rozdíl ode mne umí otevřít dveře. Otevřel a vystoupil, já vypajdala za ním, byli jsme v Libici. Na férovku jsem se ho zeptala, jestli ví, kde je Hospoda na růžku a jestli by mi to neukázal, jelikož já fakt nemám dnes sílu nikudy bloudit. Ukázal, prý bydlí kousek, prý mě doprovodí. A dokonce mi nabídl deštník. Vrávoravě jsem klopýtala okolo něho, tak mi řekl, ať se ho nebojím, že na těch pár metrech, co k hospodě zbývají, mi opravdu nehodlá nic udělat.
„Já se vás nebojím, to mám tak debilní boty, že už mi ani nejde jít rovně.“ Povzdechla jsem si.
„To máte fakt blbý boty, vždyť vypadáte, jako kdybyste šla z hospody a ne teprv do hospody.“ Smál se. Já ne, mě už bolel i úsměv.
„Mladá paní, chodíte v Poděbradech někdy na pivo ke Sparťanovi? Tak se tam za mnou stavte, jsem tam každej pátek.“
To můj muž taky, takže já ke Sparťanovi už nikdy, nebo Kurka zjistí, že mu dělám ostudu až v Libici.
Pracovní mejdan nakonec za to utrpení ani nestál, a z toho šíleného dne jsem si odnesla jediné poučení. Že i když jsem jednou do měsíce důležitá reportérka důležitých novin, dáma ze mě nebude asi nikdy. Zvlášť po úlevném pochopení, že k nošení botasek jsem odsouzená až do konce svých dnů.