Tu noc o svatém Janu planuly vatry na všech kopcích.
A jedna jediná uprostřed hlubokého lesa. Kolem ní tančily a veselily se bytosti, jaké už nejsou k vidění. Vlastně jsou, ale musíte na ně věřit. Dřív v ně věřil každý, dnes skoro nikdo. Svět už prostě není, co býval.

Znenadání, uprostřed všeho toho smíchu a víření, ta, kterou nazývali královnou, dvakráte tleskla do dlaní a pravila:
„Mé milé družky, v tuto magickou noc jsem pro vaše povyražení pozvala několik zajímavých hostů. Navzájem se neznají, neboť pocházejí z různých míst i časů, a tak jejich setkání bude jistě ku zábavě nám a jim snad  také. Však skryjme se a pozorujme je potají, aby se nevylekali.“
I stalo se - a vzápětí vkročil na mýtinu Robin Hood.

Nezdálo se, že by jej opuštěná vatra zaskočila. Koneckonců, on byl pánem tohoto hvozdu, a planoucí oheň znamenal jediné - že jeho druhové jsou nedaleko a co nevidět se dostaví i s pěkným kusem zvěřiny k večeři.
Odložil tedy luk, sňal ze zad toulec a natáhl se unaveně do trávy. Tentokrát vyvázl jen o vlas, chybělo málo, aby jej šerifovi pohůnci zajali a odvlekli ke svému pánovi. Ale stálo to za to, aspoň na chvíli ji mohl vidět, svou krásnou lady…
Vtom jej jakýsi záblesk vytrhl z růžových myšlenek.

Opodál se objevil kruh světla a v něm drobná postava ve zbroji, avšak bez přilby. V napřažené ruce třímala Johanka z Arku meč. Tvář jemných rysů rámovaly neuměle nakrátko ostříhané vlasy a oči planuly v extázi - „a s Boží pomocí vyženeme všechny Angličany. Pak se dauphin ujme svého právoplatného dědictví…“
„Hej!“ odpočívající muž vyskočil na nohy. „Pozor na jazyk, vojáčku! Nikdo se odtud vyhánět nebude, tohle je naše země…“

„To sice je, ale civilizaci jsme do téhle zapadlé provincie přinesli teprve my. Lázně, kulturu, pořádné silnice, a řád, bez kterého byste zůstali jen obyčejnými barbary. Třebaže by to možná bylo i lepší,“ pronesl poněkud pohrdavě další příchozí. Purpurové, umně nařasené roucho a zlatý věnec na hlavě dávaly tušit, že Julius Caesar není jen tak nějaký hej počkej.

Kleopatra stojící za ním se jen jemně pousmála.
 „Ty něco vykládej o civilizaci,“ pomyslela si vládkyně Dvou zemí. „ Mí lidé budovali nádherné chrámy, obelisky, a ty nejúžasnější hrobky, jaké svět kdy viděl, už v době, kdy vy jste si v močálech kolem Tibery teprve splétali chatrče z proutí.“ Ale nahlas neřekla nic. Jednak byla moudrá, a jednak by bylo poněkud neprozřetelné shazovat muže, který jí zajistil trůn, a jehož syna teď nosila pod srdcem.

Vzápětí se rozhrnulo křoví a na mýtinu vstoupili dva muži ve vysokých botách a plátěných oblecích.
 „Řeknu vám, milý příteli, že jsem byl opravdu šťasten, když jsem vás nalezl na břehu toho jezera živého a zdravého, poté, co vás všichni tolik let pokládali za ztraceného,“ pravil Henry Stanley. „ Teď se mi ale zdá, že jsme se ztratili oba. Tohle přece není flora černého kontinentu. Tohle vypadá jako u nás doma!“ promnul mezi prsty čerstvě utržený lískový proutek.
„Tím se netrapte, starý brachu. To, co vidíte vůkol, není skutečné. Jde nepochybně o počátek malarického záchvatu. Evidentně oba blouzníme,“zamumlal David Livingstone.
„No, vy jste doktor. I když já bych to spíš přičítal tomu zkvašenému nápoji, jejž jsme museli vypít a nemohli odmítnout, abychom neurazili náčelníka. Ale halucinace je to vskutku podivná – jsme v lese a zároveň na maškarním bále. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit ony vpravdě groteskní kostýmy, které mají na sobě zde tito lidé…“

„Podívejte se napřed na sebe,“ odsekl muž v tóze. „Ty směšné helmy na vašich hlavách by v bitvě vydržely sotva minutu, než by vám je nějaký Briton rozbil klackem.“
„Klackem? Taková drzost!“ pán hvozdu se sehnul pro svou zbraň a hbitě zamířil na posměváčka. „Klackem u nás nebojují ani děti. Naši lučištníci jsou nejlepší na celém světě!“
„A zvlášť, když míří na neozbrojeného, že? Styďte se, pane! Chováte se vskutku jako divoch!“

„Ďábel! Tam!“ vyjekla znenadání postavička, která před okamžikem tak čacky hodlala dát na frak Angličanům, a ukázala k houštině, v jejímž stínu postával tvor, skoro nepodobný člověku.
Obrovská hlava s rezavými vlasy, obličej, který nebyl nic nežli děsivým šklebem, pokroucené nohy a hrbem znetvořený hřbet . Vypadal, že pozorně naslouchá debatě ostatních, ale šlo o pouhé zdání, neboť byl hluchý jako poleno. Ve skutečnosti upíral užaslý pohled na Paní Dvou zemí. Avšak záblesk meče, jímž máchl ten vojáček, ho vyděsil. Quasimodo zaskřípal zuby a s hrdelním výkřikem se vrhl do lesa.

„Trochu soucitu s nešťastníkem byste projevit mohli,“ zamumlala křehká schýlená stařena v modrobílém řeholním rouchu, která se objevila opodál. Matka Tereza vrhla na skupinku káravý pohled, a co jí síly stačily, chvátala za mrzákem.
„Dobrý Bože, tahle halucinace se mi přestává líbit! S kým tu ještě budeme mít čest? S Jackem Rozparovačem? Nebo s drakem?“
Ale nebyl to dračí řev, nýbrž koňské řičení, které se ozvalo za jejich zády.

 Vzápětí vjelo na mýtinu šestispřeží, táhnoucí těžký, bohatě zdobený kočár. Před planoucím ohněm se koně zarazili tak prudce, že vozka v bílé paruce a třírohém klobouku málem spadl z kozlíku.
Dvířka se otevřela a ven vykoukla starší žena. Třebaže měla na sobě černé šaty bez jediného šperku, vyzařovala z ní taková autorita, že většina přítomných automaticky poklekla.
 „Zdá se, že můj kočí sjel ze správné cesty,“ pravila klidně Marie Terezie. „Netuší někdo z vás, kudy se jede do hlavního říšského města? Můj syn, císař, mě již zajisté netrpělivě očekává“, avšak odpověděly jí pouze rozpačité pohledy.
Jedině muž, jenž prve mluvil o draku, pohlédl na vyřezávaný erb na dveřích a bez váhání ukázal kamsi do tmy: „Domnívám se, že tudy, Vaše Veličenstvo.“
A poté, co se kočár ztratil mezi stromy, dodal: „Myslím, že už by to stačilo…“

„Jsem téhož názoru,“ zazněl jasný hlas a na palouk se snesla třpytná mlha. Když se rozptýlila, nebylo tam už ani živáčka. Vlastně ne tak docela.
„Je mi líto, Mistře,“ řekla královna víl Titanie, „ avšak i ty nás budeš muset opustit. Jak tě znám, zajisté o tomto zvláštním setkání za posvátné noci napíšeš nějaký kus.“
„To bych rád,“ odvětil William Shakespeare, ukrývající se až do této chvíle za kmenem statného jasanu. „Ale kdo mi uvěří? Nikterak netoužím po tom, aby diváci zasypali členy mé company shnilým ovocem a pukavci!“
„Však ty si už nějak poradíš.“ Zvonivě se zasmála a znovu máchla kouzelnou hůlkou.

Na mýtině se rozhostilo ticho. Vatra zvolna dohořívala a nebe nad korunami staletých stromů se začalo barvit do růžova.