Možná mnozí máme ty klíče ke štěstí zakopány přímo v sobě, a proto, že se na svět tváříme moc kysele, tak reznou.

Goťáka neposlouchám, auto nemám a poezii chápu zřejmě jinak. Hezký večer 

Přiznám se, že fotka mi evokuje spíš oprátku než klíč.

Ale jinak souhlasím, že klíče k čemukoliv (Klíč ke štěstí tu už jednou byl a jakkoliv mám Goťáka ráda, tohle spojení mi přijde strašně vyčpělé.) nosíme nejčastěji v sobě. Klíče tedy nehledám (až na ty od auta, ty zas hledám poměrně často). Dost často ale hledávám poezii. Někdy nacházím, jindy ne. Tohle je pro mě ten druhý případ.

Dagmar, podstata mi neunikla, jen jsem toho názoru, že dělat v komentu rozbor básně jako ve škole není zapotřebí, každý ať čte mezi řádky to, co mu libo.

a pro mne má poezie zejména to kouzlo, že si dojmy, pocity a metafory (a všechno to ostatní načančání kolem toho...) může každý vyložit jinak - dle svých potřeb, bolestí i radostí, dle momentálního stavu svojí duše :-)

 

pokud tě pohoršilo, že jsem nepověděla nic o tvém textu, ale o sobě, omlouvám se, slibuju že se to zase delší dobu nestane ;-)

Ano: "ryzí svojí rzí" je to zásadní z celé básně, jaks správně pochopil 

klíčem je nemít klíče hezky jsi to podala Dášo. Vše je v prvních dvou verších.

Přesně tak: láska je klíč (k odemykání, ne k zamykání)

Klíč je pro mě symbol hledání vlastní cesty, vlastního místa v životě, ztrát iluzí a formování hodnot, pro které stojí zato jít dál. Nespojuji ho s dveřmi, či petlicemi. Nevím, kdo jsou ti nejdůležitější, kterým je vždy otevřeno, ale souhlasím, že když se člověk uzamkne, je to špatně. Pro mě je klíč naopak k odmykání nových zkušeností, ať dpbrých či těch bolestných. Všechny nás formují a přetvářejí.

Já vím, Ív. To pro ty zámky a západky...přicházení o odcházení v míru vyžaduje právě ony otevřené dveře.

Náhodný či nenáhodný, s pozváním či bez něho, s klíčem nebo paklíčem, zámek halabala nebo i z petlicí, copak na tom sejde...ti nejdůležitější klíče nepotřebují, těm je otevřeno dokořán. (Navíc, štěstí moc dveřmi nechodí:)). Věčná symbolika, nicméně vždycky mi přišlo, že klíče slouží prvotně spíš k zamykání než odemykání. A jakmile se člověk uzamkne, jde to do prčic.

Díky Jiří za výstižení podstaty básně 

 

básněnko i ty jsi uhodila hřebík na hlavičku: každý hledáme ten svůj originální klíč ke svému životu, ke své duši 

 

Cindo, v mé básni není nic o čekání, naopak. Ale chápu, že při probíhání po delší době unikne podstata. Hlavně, že jsi nám pověděla něco o sobě  

Znám ten klíč, nedá se na něj ale sáhnout, musí se prožívat...

*

po delší době probíhám Litwebem a pouštím k očím čtenářů jeden text, co jsem našla viset ke schválení.

klíč ke štěstí už dávno nehledám a nikde nečekám, snažím se veškeré dveře, co ke štěstí vedou, rozrážet vlastní silou - řeknu vám, mám z toho řádně otlučené tělo, ale je za tím vším jakýsi masochisticky uspokojující pocit :-)