VÝTVARNÁ DÍLA
|
STŘÍPKY - MAMINKA
DĚTSTVÍ
rozbité koleno a v očích strach co řekne máma té lumpárně za sousedovým plotem škrábání v krku léčí malinovka od babičky v zimě líp než rukavičky hřeje tátova dlaň a taky maminčino pohlazení když říká nebreč to nic není Poskakuju vedle Zuzanky. „Půjč mi ji, prosím.“ Sundává červenou aktovku a pomáhá mi ji dát na záda. Přišla pro mě do školky. Cestou se zastavíme v samoobsluze. Koupíme si tatranku. Když nás potká Vilma, to je maminčina kamarádka, volá na nás, že jsme tatrankové princezny. Jdeme za maminkou do práce. Ona pracuje jako vrchní sestra v nemocnici. Pracovala na sále, kde se operovali lidi, ale když jsme se narodily, napřed Zuzanka a za dva roky já, musela maminka změnit práci a chodila k maminkám, co si přivezly miminko z porodnice. Učila je, jak se miminko koupe a krmí a taky pracovala v ordinaci u pana doktora, co se o budoucí maminky stará, než se miminko narodí. Já a Zuzanka jsme byly už od tří měsíců v Jesličkách. Tam se o nás staraly tety, které byly také sestřičky. Ale to si nepamatuju. Když tatínek umřel, potřebovala maminka být s námi doma, tak ji udělali vrchní sestrou. Jenže ono to je tak, že my jsme s ní v práci. Zuzanka si v kanceláři u maminky píše úkoly, a já se můžu zatím toulat po nemocnici. Všichni tu znali i tatínka. Byl tu úředník a umřel tady, na pětce. To říkala maminka. Myslela si, že měl nemocné srdíčko, ale neměl. Měl rakovinu. Hodně prý kouřil, ale já si to nepamatuju. Kouřil venku na schodech, říkala maminka. Maminka nekouřila a nikdy nekouří a říkala, že kouřit nebude. To jsem ráda. Nechci, aby nám taky umřela. Maminka má divnou kancelář. Takovou mrňavou a okno má na nemocniční chodbu. Když chce vidět, musí tu svítit zářivkou a když chce větrat, musí otevřít dveře na chodbu, a další dveře, co vedou z nemocniční chodby na dvorek. Říkají tomu u ní Na starém bělidle. Vůbec tomu nerozumím proč. V nemocnici to tak divně voní. Maminka říká, že to je chloramin, desinfekce, kterou si dávají pomocnice do kbelíku s vodou. Viděla jsem je. Je to takový bílý prášek. Ten se tam dává, aby zabil bacily. Smála jsem se a říkala, že by stačilo, kdyby je paní Hamáčková bacila tou handrou, ale maminka říkala, že ne, že to nestačí. Běžím do kotelny. Pan kotelník má vždycky limonádu. Červenou, nebo žlutou. Taky tam je teplíčko. Jako v pekle! Jsou tam ohromné kotle, na které se dá vylézt až nahoru. Sama tam nesmím, ale pan Rychtera mě tam už vzal, otevřel pec a já viděla oheň, ale nehodil by mě tam! Nikdy to ani neřekl. Vždycky mi dá limonádu. Trošku vypadá jako čert, ale hodnej. Směje se mi, že nemám omytý oči, že je mám černý, ale to si dělá legraci. I on je má černý, ale on to svádí na kotelnu, že nejdou umýt. Z kotelny je to kousek do kuchyně. Pan Blíma, kuchař, byl tatínkův kamarád. Se mnou taky kamarádí. Umí moc dobré věnečky a vždycky mi dá i pro Zuzanku, i pro maminku. Pokaždé tam má něco dobrého. To už ale mám v ubrousku ty dobroty a musím za maminkou. Když to všechno zbaštíme, zase vyběhnu ven. Maminka říkala, že když pozdravím, můžu jít, kam chci, ale nesmím se zatoulat na dlouho. Venku je sníh a tak už se stmívá. Maminka ještě na dvanáctce dopisuje na psacím stroji chorobopisy. Pan primář vše povídá na magnetofon a maminka to pak musí přepisovat. Je to legrační. Jak si vrací cívku magnetofonu prstem, tak to vždycky tak zabrebentí. Ráda se na maminku dívám, když píše. Myslím si, že to je nejkrásnější maminka na světě. Hurá! Jdeme domů! Zuzanka mi zase půjčí aktovku. Jenže už je tma, nikdo nebude vidět, že vypadám jako školačka. Doma je zima. Maminka musí zatopit v kamnech. Rozsvěcí velké světlo v obýváku, abychom na zahradě viděly, a nechá nás venku. Zkoušíme uplácat kouli. Jde to. Stavíme se sestřičkou sněhuláka. Bude nás v noci hlídat. Oči má z uhlí. Nos jsme mu udělaly z klacíku. „Maminko, nemáš hrnec?“ Máme všechno co má správný sněhulák mít. I koště drží v ruce. Maminka zatím připravila večeři. Foukáme do horkého čaje. Zuzanka ještě bude číst ze Živé abecedy, a pak nám maminka přečte pohádku. Mám ráda ty o princeznách. Jak přijede princ na koni a zachrání ji. A pak se vezmou, a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes. Až budu veliká, budu mít taky manžela a děti. Asi pět. Ale vezmu si muže, který nebude kouřit, aby mi neumřel.
Léta Páně 2012, dne 22.10. věnováno autorem
Marcela
Kategorie: Próza na pokračování
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
