Děkuji, potěšila ...

Slunce si dopřává mokrou lázeň,

déšť zdarma masáž přidá mu,

stakato kapek zní tu rázem, 

a to vše pěkně po ránu!

 

Sluneční kotouč stoupá vzhůru,

paprsky zemi objímá,

skřivánek zpívá z nebes kůru,

člověk i v duši slunce má!

 

A náhle komus dát chce sebe,

v srdci se touha zrodila,

kdo ví, snad hledá právě Tebe,

abys s ním Lásku zasila...

Také bych chtěla mít v sobě tu ladnost a lehkost,

se kterou si hrajete jako ta kočka s myší,

je to jako to příslovečné pohlazení po duši, děkuji.

Děkuji Vám za náhled, podporu a vlídnou kritiku,

už to vidím taky,

nepomohly ani mraky...

 

Vidím to podobně jako ostatní - první sloka má díky zajímavým obrazům výtečně našlápnuto k poezii, druhá je spíš osobním sdělením, navíc trochu kostrbatě poskládaným. Ani pokus o rým v posledních řádcích bubnovat-milovat není nejšťastnější, už proto, že jde o rým gramatický. Ale to jsou drobnosti, jsem zvědavá na další tvé texty.

Děkuji za náhled, měla jsem si s ní víc vyhrát ...

ta první část se mi docela líbí, takový skoro do haiku

 

 

Slunce koupe, pohladí vás rtem i vline se. Senil, víme, trsá. Vídal ho. Pepu okecnuls.

 

Děkuji za návštěvu i za radu.

Miniatura ano, poezie zvláště v první sloce.

I když neodmítám slovní inverze, "chtěla bych sebe dát jim"  mi připadá už poněkud nad čáru 

*

Dílo jsem uvedll omylem. Na LW se dává jen jedno dílo denně.

Vítám zde další poetickou duši.