Nechybí-li vůle...
Zbývá minuta do začátku, sál šumí potlačovaným vzrušením. Je vyprodáno. Vždycky je vyprodáno, i když se tenhle divadelní kus hraje celé desítky let v téměř nezměněné podobě. Světla zhasínají, opona jde nahoru. Už víc než pětadvacet tisíckrát se takto zvedla, ale reprízám, zdá se, hned tak nebude konec. Avšak ponechme publikum jeho napjatému očekávání, kdože bude nakonec odhalen jako smrt rozsévající Nemesis, a poodhrňme jinou oponu – tu nad příběhem životním autorky. Tím nejúžasnějším představením je koneckonců život sám… Dějství první
/I,1/ Zahrada je plná slunečních paprsků a bzukotu včel.
U stolku popíjejí čaj rodiče a dvě dospívající děti. Otec pohodářský kliďas, nadevše milující svou rodinu a svůj klub, whist a whisky. Matka trochu vznětlivá, neustále těkající, vidící všechno v jasnějších barvách a dramatičtější, než to doopravdy je. Navzdory rozdílům povah se však dá jejich manželství označit za šťastné, což není ve viktoriánské době jevem až tak častým. Opodál si hraje malá dívenka, a kradmo přitom pokukuje po bratrovi. Je jím fascinována, přestože on ji ostentativně přehlíží, případně pohrdavě nazývá vyzáblým prckem. Oba, bratr i sestra, jsou pro holčičku tak trochu záhadou, snad i proto, že většinu roku nejsou doma, ale v internátní škole. O deset let starší pohybují se v úplně jiném světě, než ona. Přesto by ten svůj za nic nevyměnila. Dům i zahrada pro ni představují bezpečné útočiště, v němž není místo pro bolest, strach, pro žádné zlo pod sluncem. A třebaže v budoucnu procestuje mnoho dalekých zemí, sem do Ashfieldu se bude vracet po celý svůj život. /I,2/
Supící lokomotiva vypouští oblaka bělavé páry, kola vyklepávají svou monotónní písničku a krajina za oknem ubíhá nazad, aby se vzápětí stala minulostí, stejně jako její šťastné dětství.
Nic na světě netrvá věčně, nakonec přijde smrt, aby si vybrala svou krutou daň. Když jí bylo jedenáct, otec zemřel. Skončilo období bezstarostnosti a začaly finanční problémy. Starší děti už měly svůj život a udržovat velký dům bylo nad síly osamělé vdovy. Aby jej nemusela prodat, začala ho matka vždy na část roku pronajímat. V době, kdy byl obsazený, spolu s dcerou bydlely u příbuzných nebo cestovaly. Avšak dnešní cesta je jiná. Vlak z Paddingtonu směřuje do Paříže, a dívka v něm sedící, téměř ztracená mezi hromadou zavazadel, netuší, jaká budoucnost ji tam čeká. Nové století se už pevně zabydlelo v kalendářích a s mladickou vytrvalostí mění úhel pohledu na spoustu věcí. Vzdělání se tak začíná stávat důležitým i pro ženy, alespoň ty z jistých vrstev. Také ona bude studovat, a objeví v sobě mimo jiné talent pro zpěv i hru na klavír. Avšak ostýchavost až extrémní jí zabraňuje veřejně vystupovat, a možná kariéra umělkyně tak bere za své. /I,3/
Podél stěn vyzdobeného tanečního sálu posedávají gardedámy, na parketu, uprostřed dalších dvojic, ona. Vznáší se šťastně na vlnách valčíku.
Nakonec to byl právě tanec, co ji zbavilo oné ostýchavosti. Tančí ráda, a po několika měsících se už ve společnosti mladých mužů cítí skoro jako kočka mezi holuby. Může si z nich vybírat, je hezká a inteligentní a nabídky k sňatku na sebe nedají dlouho čekat. Zato ona vyčkává, než se konečně pro jednoho z nich rozhodne. Svatba je už skoro na spadnutí, když do jejího života vstoupí neočekávaný host – opravdová láska. Pohledný kapitán letectva je na tom bohužel nevalně, pokud jde o finance, takže na manželství pomýšlet nemůže. Ona přesto zruší svůj předchozí závazek a zasnoubí se s ním. Ale to už pomalu roztáčí mlýnské kolo války, aby na prach semlelo miliony lidských osudů. Zrnkem vhozeným mezi nelítostné žernovy se záhy stane i její snoubenec. Smrt v oblacích jej může potkat kdykoliv - a tak, když přijede poprvé domů na Vánoce, zatím živ a zdráv, žádný z nich už nechce čekat. Dva dny po svatebním obřadu je válka od sebe opět odtrhne. Dějství druhé /II,1/ Pach moči, zvratků, hnisajících ran. Pokud snad žila v domnění, že dělat ošetřovatelku znamená jen natřásat bělostné polštáře a šeptat slůvka útěchy, pak ji z něj realita brzy vyvede. Ale ona to nevzdává. Břímě povinností nese s trpělivostí, která je záhy odměněna. Dostává místo v nemocniční lékárně.
Míchá masti, připravuje léčivé tinktury a poprvé si uvědomí, že rozdíl mezi lékem a jedem často spočívá pouze ve velikosti podané dávky. Popouští uzdu své fantazii, již zdědila nejspíš po matce, a ve volných chvílích svěřuje své představy papíru. A když je příběh na světě, pošle rukopis do jednoho nakladatelství. Dostane se jí odmítnutí, sice zdvořilého, ale přece jen odmítnutí. Nebere to však jako konečný rozsudek, ale obratem svou prvotinu zašle jinam. Jednou to přece vyjít musí. /II,2/ Štěstěna je vrtkavá dáma. Tu a tam na člověka z dálky mávne, jindy se otočí zády, ale občas ukáže svou laskavou tvář. V následujících pěti letech vysypala na naši hrdinku celý koš radosti. Konec války, návrat manžela, který navíc získal výhodný post na ministerstvu letectví, stěhování do metropole, narození zdravé dcery. A nádavkem vyšla konečně její první kniha. Co na tom, že podepsala nevýhodnou smlouvu a honorář nestál za moc. Byl to její čas přílivu… jenž chycen v proudu vede ke štěstí… jak už kdysi dávno pravil klasik. A tak píše, druhou knihu, třetí, doprovází manžela na cestě po britských dominiích… Její jméno začíná být známé, honoráře za knihy i povídky otiskované v novinách představují značný příjem do rodinné kasy. Má vlastní vůz i dům na venkově, zdá se, že se nic nemůže pokazit. /II,3/ Špatné zprávy nechodí nikdy samy. Toho roku jí zemřela matka, a vypořádání pozůstalosti i vyklizení milovaného Ashfieldu zůstalo na ní samotné. Bylo to náročných několik týdnů, které ji fyzicky i psychicky vyčerpaly. A když se konečně vrátí domů, čeká ji tam manžel se strohým oznámením, že se chce dát rozvést, neboť se zamiloval do jiné ženy. Teprve v té chvíli si uvědomuje, že to, co dosud podvědomě pociťovala a násilím potlačovala, je ve skutečnosti jasné jako lícem vzhůru otočené karty na stole. Můžete předstírat, že jejich symbolice nerozumíte… dokud vás nedožene všechno, co vám předpověděly. Budoucnost stejně jako prasklé zrcadlo už není tím, do čeho se dá hledět s důvěrou.
Dějství třetí /III,1/ Když se na člověka řítí pohroma a bezmoc ho spoutává jako pavučina, může učinit poslední bláhový pokus o záchranu – utéct před sebou samým.
A tak ona naháže do kufříku pár kousků oblečení, sedá do vozu a odjíždí. Druhý den je automobil nalezen na břehu jezera. Opodál se pase plavý kůň, který jen stříhá ušima nad popraskem, který se vzápětí strhne. Kapota auta je zvednutá, světla svítí, uvnitř leží nedotčené zavazadlo, její kožich a řidičský průkaz. Chybí však to nejdůležitější – řidička.
A pohřešuje se dalších jedenáct dní, během nichž se z toho stává senzace, která si vyslouží palcové titulky ve všech novinách. Jedny z nich dokonce vypisují za nalezení známé autorky odměnu. Nakonec ji poznává kdosi v jednom lázeňském hotelu, kam se zapsala pod cizím jménem. Jestli si však myslela, že svým zmizením přiměje manžela, aby s ní zůstal, zmýlila se. Ale nikdo se nikdy nedozvěděl, co si opravdu myslela, proč to udělala a kde celou dobu byla. Oficiálně šlo o dočasnou ztrátu paměti. Své tajemství neprozradila a nakonec si ho odnesla s sebou do hrobu.
Ovšem tajemství, to je pro tisk jako červený hadr pro býka, a tak noviny ještě nějakou dobu přinášejí ty nejdivočejší, často velmi zlomyslné teorie, a mnozí jim věří, neboť přece není kouře bez ohýnku.
Rozvodu se jí zabránit nepodaří. Z utrpěného traumatu se snaží dostat psaním a cestováním. Cílem jejích cest se stane střední Východ. Už ale není jako kdysi ta dívka ve vlaku, vyplašená a nejistá. Prošla si bouří, a žádná další jí už nemůže ublížit.
/III,2/ Jací asi byli? přemítá, když prochází místy, jež se kdysi stala kolébkou civilizace, a snaží se v ruinách zachytit genia loci. Jací byli ti lidé, kteří zde žili? Cítili totéž, co my? Radovali se, milovali, nenáviděli či zabíjeli tak jako my? Jak asi vypadala taková vražda v Mezopotámii? Měla stejné příčiny jako dnes – sex, moc, peníze…? Prochází se často tím starověkým městem v doprovodu asistenta šéfa archeologického výzkumu a líbí se jí – pradávný Ur i ten asistent. Ale bolest ze zklamání ji nabádá k opatrnosti. On je krom toho je o víc než třináct let mladší než ona. Sympatie jsou však vzájemné, a tak se o rok později stává nejen jeho manželkou, ale taky platnou členkou archeologického týmu. Třídí, čistí a eviduje nalezené artefakty se stejnou precizností, s jakou spřádá zápletky svých knih. Nepřestala psát – naopak, její nejplodnější období právě nastává. A čas neúprosně běží dál…
/III,3/ Před velkým zrcadlem stojí stará dáma a už po několikáté se pokouší vrátit neposlušný pramínek vlasů na jeho místo v pečlivě nakadeřeném účesu. Je trochu nervózní, a aby taky ne, pozvání do paláce nepřijde člověku každý den. Ačkoliv to nebude první vysoké vyznamenání, kterého se jí dostane, ačkoliv je známá a slavná, přesto pořád cítí určitou ostýchavost a nejistotu, které ji provázely v mládí. Zdá se však, že se tenkrát rozhodla pro kariéru spisovatelky správně. Aniž to tuší, do pěti let od této chvíle se brána osudu uzavře i za jejím vlastním příběhem. Její literární hrdinové ji však učiní nesmrtelnou.
Léta Páně 2016, dne 21.3. věnováno autorem
LitWeb
|