Dusno bylo onoho srpnového pondělka k zalknutí. Slunce připékalo dav shromážděný před katedrálou, vějíře přítomných dam se jen kmitaly a svatebčané se na provizorním pódiu roztékali jako voskové figuríny. Nervozita a napětí obestíraly celou tuto prapodivnou svatbu a byly předzvěstí nešťastných událostí budoucích.
Měl být cestou ke smíru, tento nerovný svazek. Osmnáctiletý bezvýznamný král stejně bezvýznamného, malého království pojal za ženu princeznu věhlasného evropského rodu a sestru krále velké země, rozprostírající se na severovýchod od jeho horské domoviny. Jednou tu bude vládnout. Dnes je však tomuto trůnu na hony vzdálen…
Co na tom, že nejednoznačné a tiché „ano“ z uplakané princezny dostalo až bratrovo šťouchnutí? Ani mladý králíček, jak mu přezdívali, nebyl nadšen tímto svazkem. Avšak rozum a také mnohé zkušenosti z bitevních polí mu velely podřídit své osobní zájmy a touhy potřebám lidu a politickým cílům.
Stejně dusná neděle ukončila svatební radovánky a připravila mladého králíčka o iluze, o mnoho přátel a souvěrců a o svobodu. Dlouhých třicet devět měsíců pak byl střežen, než se mu podařilo prchnout.



Už dávno nebyl mladým králíčkem. Uběhlo dlouhých osmnáct let, co opustil své sic honosné, ale stále vězení. Dlouhých osmnáct let, kdy zemi jeho ženy sužovaly občanské války. Dlouhých osmnáct let, během kterých se dostal k trůnu blíž, než se mu kdy zdálo. Před pěti lety zemřel poslední ze tří švagrů, a jelikož žádný z nich nezanechal potomky, stal se někdejší králíček skutečným králem. Až dodnes však byl králem bez království, zatímco království pustlo bez krále.
Onoho jarního rána se mu otevřely brány hlavního města, aniž padl jediný výstřel, on jimi projel až k chrámu a nyní se za zvuku Te Deum tiše oddával pocitu triumfu. Musel ujít pořádný kus cesty, obléhat nespočet měst a prolít mnoho krve. Musel potlačit svědomí a vzdát se vyznání, v němž byl vychován. Musel konvertovat. Opět. Ale nyní mu leželo u nohou i hlavní město. A to přece za mši stojí!



Květnové slunce už získávalo na síle, a tak král poručil shrnout střechu kočáru, aby se on i jeho společnost mohli oddat hřejivým paprskům. Ve svých šestapadesáti byl stále pohledným, statným mužem. Jeho odjakživa nepoddajná kštice už trochu prokvétala stříbrem a kolem pupku se král mírně zakulatil, ale cítil se být stále mladým býčkem, plným života. Aby také ne! Král byl zamilován. Už zase. Nedokázal by ani při nejlepší vůli spočítat všechny ty dívky a ženy, jejichž lůžka navštívil. Miloval život se všemi rozkošemi, které s sebou přinášel. Jakkoli byl panovníkem rozvážným a přemýšlivým, milovníkem byl bezhlavým. Když spatřil oblé dívčí křivky, byl schopen dělat kotrmelce, aby dotyčnou získal. Žel bohu, jen málokdy mu počáteční zápal pro tu či onu dívku vydržel déle než pár vášnivých nocí.
Toho dne byl král na cestě za svým nemocným ministrem, ale rozhodl se pro malou zajížďku, aby se mohl setkat s kráskou jménem Diana. V náruči této milenky však už nespočinul. V blízkosti nechvalně proslulého hřbitova Neviňátek využil nepozornosti sloužících a vyskočil na stupátko kočáru divoce vyhlížející zrzek v zeleném oděvu. Než kdokoli stačil zareagovat, bodl krále dlouhou dýkou dvakrát do hrudi.
„Jsem raněn,“ hlesl ještě král, ale vzápětí se zhroutil. Vrah mu přeťal aortu. Kočár se sice okamžitě rozjel zpět do paláce, ale králi už nebylo pomoci.
Dal zemi mír a hospodářskou prosperitu, „svým“ protestantům náboženskou a politickou svobodu a tolik toho měl ještě před sebou! Založil ale také dynastii, která této zemi bude vládnout další dvě století…