Slunná Andaluzie, romantická Sevilla. Rád vzpomínám. Západy slunce, kdy se plní hostince, taverny a krčmy nejrůznějšími lidičkami. Obyčejnými i pozoruhodnými. Jako zrovna tenhle Romendado. Ví se o něm, že si odpykal několikaletý trest za pašování, šel do sebe, ale stejně nikdo neví, čím se teď vlastně živí. Přisedl jsem si k jeho stolu a objednal džbán portského vína. 
Sevilla, podotkl jsem s cílem navázat rozhovor, přístav, starobylé uličky, hory v okolí. Vhodné místo pro pašeráky. Asi nebyl citlivý na podobné narážky, nebo mu pozvedl náladu džbán vína, který se před ním objevil. Pašeráci, řekl s pohledem někam do historie, jo, tenkrát jsme tu byli nejslavnější. Dancairo a já. Sláva – nesláva a najednou jsme všichni byli v lapáku. 
Co že tak najednou, zeptal jsem se povzbudivě. Upřel na mě pohled a s moudrostí filozofa řekl: Ženská. Tu hledejte za vším. Byla s námi cikánka, krasavice a temperament, pane. Ještě dnes se ve mně bouří mužství, když vzpomenu. Ale přimotal se k nám jakýsi zběhlý voják, venkovský balík, který si myslel, že ta holka bude jenom pro něj. Ta cikánka, pane, to byl náš talisman, naše jistota. To kvůli ní všichni důstojníci místní posádky zavírali oči před naším podnikáním. A pak se ještě objevili další. Jeden  byl papaláš, druhej celebrita, jak se dneska říká. Kde je jedna ženská a plno chlapů, tam z toho kouká malér. A taky jo, všechno se zamotalo a spadla klec. Konec. Zavdal si přímo ze džbánu, snad aby spláchnul tu hořkou vzpomínku a tiše opakoval: Konec...
Ale pro mě to byl začátek příběhu, který měl obletět svět.

*

Vznikla novela, která krátce zaujala místní čtenáře, jako ostatně všechna moje dosavadní díla a byla by zapadla. Kdyby...
Jistý mladý umělec, hudebník, Georges se jmenoval, přišel s nápadem, udělat z toho příběhu divadlo. Znal jsem ho ještě z pařížské bohémy, byla to již nová generace, takže by mě ten záměr překvapil. Ale kdybych měl příležitost říci svůj názor, určitě bych řekl: Proč ne?
Jenže on, Georges, se zhlédl ve Verdim a chtěl to udělat jako operu.
Taková opera tenkrát, to jsou především árie a dueta s líbivou melodií a ladným, veršovaným textem, aby je lidé zpívali po hospodách a po letech vyřvávaly gramofony u kolotočů. Na to já už bych nebyl. Přeložil jsem sice několik německých básní, ale moje doména jsou novely, dramatická tvorba a sem tam nějaký román. 
Našli se však další dva.
Mladý básník, Ludovic a libretista Henri. Do závěru přidali vraždu a spolu s hudbou tak vznikla melodramatická tragedie.
**
Premiéru jsem neviděl, byla až v roce 1875 v Paříži, tedy pět let po mé smrti. Dá se říct, že to byl propadák. Snad tehdejšímu publiku připadal děj příliš komplikovaný s naturalistickým vykreslením postav. Ale kdybych byl tenkrát při tom, vzdor chladným reakcím snobského publika, řekl bych: Povedlo se vám to, chlapci. 
A to bych ani netušil, že za pár dnů se v hospodách bude zpívat píseň o toreadorovi a árie o vyzývavě hozeném květu vstoupí do repertoáru všech světových tenoristů. A snad bych i těžko uvěřil, že během několika let opera proběhne všemi předními evropskými scénami, nesčetněkrát se objeví na filmovém plátně, že se inscenací časem chopí i televizní společnosti a někdo operu přepracuje do muzikálové podoby.
Tak se stal světoznámým příběh vojenského zběha a krásné cigánky, na jehož prvopočátku však nebyli Bizet, Meilhac a Halévy, jak je uvedeno na plakátě. A vlastně ani já ne, ale ten starý pašerák v přístavní krčmě v Seville
***  .