Babička
tatínkova matka
měla na kredenci váhy
šedomodré zobáčky těch prapodivných kovových ptáků
co měly místo křídel zlaté misky
se dotýkaly jako při polibku

Nosem jsem dosáhla právě tak do jejich výšky
a prstem zkoušela
jak se umí houpat
houpity hou...
Nesahej na to!
ozval se vždy přísný babiččin hlas

Tak jsem nesahala
sedla jsem si způsobně na pohovku
a návštěvu prokoukala směrem k almárce

Tolik
tolik moc jsem si chtěla vážit
těch chvilek u babičky


....
Dnes už si vzpomínám jen na babiččinu sestru
která říkávala
Mařko nech je
co já bych za to dala
kdyby přijely ke mně...
kůlničku na dříví by mi mohly z domečku udělat!

Proto
když myslím na pratetu
cinkají rolničky

Proto
když myslím na babičku
vidím váhy
které neváží...





VÁHY

Babička Marie je tatínkova maminka.
Má už šedivé vlasy stočené vzadu přes takový drátek do drdůlku. Možná se neumí smát.
Je vysoká, hubená a neumí se mazlit.
Asi neví, jak se jmenuju, protože když mluví o mně, říká: „Ta druhá.“

Když je u babičky na návštěvě její sestra, teta Lola, směju se pořád.
Je menší, než babička a má veliký prsa. O těch ráda vypráví. Jak po ní pokukovali mužští, když byla mladá. Babička Marie se vždy mračí a říká: „Proboha, Lojzka, mlč!“ A to teta, vlastně prateta, začne vyprávět ještě veseleji. Ale nevím, jestli není smutná, když odjede domů a je tam sama…když jí umřel strejda Toníček. Ten co po něm chtěla, aby jí koupil alespoň pejska a vozíček, protože neměli děti.
Ten strejda byl už mrtvej dřív, než já se narodila. Ale můžu ho navštěvovat na hřbitově. Bydlíme kousek od hřbitovní zdi. Toníček má hrob pod vzrostlým kaštanem.
Prateta má bratra - dvojče. Jmenuje se Lojzík a bydlí v Praze. Umí krásně malovat, prý mi jednou něco namaluje do památníku.

Babička měla také manžela. To byl tatínek mého tatínka. Je pyšná, že byl pod penzí. Já nevím, co je být pod penzí. Já vím, jak chutná párek, který prodávali na reálném gymnasiu u okýnka studentům ke svačině. Dědeček tam pracoval jako školník.
I děda zemřel dřív, než jsem se narodila.

Když jdeme k babičce na návštěvu, moc se netěším. Má tam doma plno věcí, ale nesmí se na ně šahat! Třeba má i pejsky. Dvě sochy. Jsou skoro jako živí, ale nejsou na hraní. Jsou na parádu! I váhy se zlatými miskami jsou jen na parádu! A přitom by se s nimi dalo dělat tolik skvělých věcí! Třeba vážit knoflíky, které má babička v plechové krabici na almárce.
Ty váhy jsou šedomodré, mají takové zobáčky, kterými si musejí dávat pusinky, aby bylo správně zváženo. Babička má v dřevěné krabičce i malá závažíčka, vypadají jako ze zlata. Ty se dávají do té jedné zlaté misky a do té druhé by se mohly dát ty knoflíky! Jenže to by ty váhy musely být tety Loly. Babička mi vždycky řekne: „Necháš to!“ když se prstem dotknu té zlaté misky a ona se začne houpat jako labuť na vodě.
Teta volá: „Ale Mařko, nech je! Já kdyby přijely ke mně, nechala bych je, ať mi z domečku udělají kůlničku na dříví.“
Jenže babička asi nechce mít z domu kůlničku. Já stejně nevím, jak se to dá z domu udělat. To by mi musela Lola prozradit. Maminka říkala, že si teta dělá jen legraci. Ale já si myslím, že ne. Že by byla ráda, kdybychom k ní jely, jenže ona bydlí někde daleko na vesnici a nejezdí tam vlak, jako k bábince na Moravu.
Když odcházíme z návštěvy, vytahuje babička Marie pokaždé portmonku. To je peněženka, ale babička tomu takhle legračně říká. Někdy nám dá i papírovou tříkorunu. Prý si máme něco koupit. Dává ji Zuzance. Ona je starší a umí už počítat. Jenže my si nic nekupujeme. Máme doma pokladničku. Je to krásný plechový domeček. Žlutý s červenou střechou. Je hodně podobný tomu našemu, co v něm bydlíme. No a do té pokladničky házíme ty korunky, co dostaneme, protože musíme ten domeček, co v něm bydlíme, koupit od nemocnice. Já tomu nerozumím, proč má nemocnice domek postavený u hřbitova, ale prý tam měl bydlet správce. Jenže on měl moc tlustou paní manželku a ona se tam nevešla!
Maminka si , když ještě byl tatínek, naříkala, že v tom domku je vše malé. Že stavitel ošidil stavbu kvůli jiným domům v té čtvrti za hřbitovem. Tatínek pak říkal: „Tak se nezlob, maminko, oni ho nakonec zavřeli.“ A na to prý maminka odpovídala: „Sem ho měli zavřít! S manželkou a dvěma dětmi!“ a tatínek si šel raději na schody zakouřit…

„Teď jsme tu tři holky v chalupě,“ říkává maminka…jenže já bych byla radši, kdyby tu byl i tatínek. Bude zima a on měl tak teplé ruce. Celou zimu chodil bez rukavic a přitom tolik hřál.