samozřejmě, že ta básnička má vyjadřovat i určitý smutek, ten přece k takovému pochmurnému času, kdy uvadají květiny na hrobech, nesvítí slunce a havrani ti přeletí nad hlavou, patří...je tam zároveň i světýlko, plamínek, jistota domova, kam se ještě můžeme vracet... to jsem si chtěla zapsat, to jsem si uložila do té básničky a kdykoliv ji čtu, vidím zase ten den a naši procházku na hřbitov. Vyrůstala jsem vedle hřbitovní zdi, nemám s tím místem až takový problém :-) Píšu o tom i ve svých vzpomínkách na dětství...

uz jen ti havrani, kteri vetsinou vydavaji neprilis vesele zvuky a to zatazene nebe na me pusobi chmurne... at to ma vyjadrovat smutek ci ne, pro me je navsteva hrbitova vzdy spojena s urcitym smutkem....

Marcelo, samozřejmě že se vyjadřuju pod díla svými subjektivními názory - to si uvědomuju a věřím, že i soudní autoři to tak vnímají :-) Takže můj názor je jeden z mnoha a netřeba s tím nic dělat :-)

Midi, víš ono záleží hlavně na subjektu - to jak text přijímáš, je Tvá věc a pokud je to pro Tebe kýč, může mi to být akorát líto, ale nic víc s tím neudělám.

... asi nejvíc na mě zapůsobil verš "vzpomínkou zapálíme svíčky" - to je moc pěkné. Jinak bohužel tentokrát mi přijde básnička hodně patetická a přecpaná až skoro kýčovitými atributy, promiň.

Dolphin, těší mě, že jsi pochopil... že vidíš obraz i proč byl "namalován"...dík.

ja si nemôžem pomôcť...
ale na mňa tento text napriek možno trochu " depresívnemu " obsahu...
vôbec nepôsobí depresívne...
práve naopak... ak sa pozriem niekde za text...
objavujem tam prijatie života takého, aký v skutočnosti je a dokonca následné sa zmierenie...
a samozrejme spomienku v láske a lásku v spomienke...

Příběh adventu jednoho člověka popsán skutečně chmurně. Ale i takové se dějí.

Ona je smutná, protože ta neděle tehdy byla šedivá, studená, mlhavá...ubrečená...přesto ten plamínek - vzpomínka - je pro mě něco, co hřeje a svítí ...a vrací mě domů :-)

Advent není depresivní, Sendy. Jeho poselství je jasné a pokud na někoho depresivně působí, není to chyba Adventu, ale toho, jak jej přijímá...

Dík za zastavení.

Pro mě velmi depresivní text. Ale to je poslední dobou i advent.

Advent...doba očekávání a setkání s láskou,
s tou, která byla a zůstala...
*

Vzdor tvému vysvětlení mi básnička pořád přijde hodně smutná, skoro depresivní, řekla bych. Snad za to můžou ti v podvědomí zafixovaní zlopověstní havrani, letecký den smutku a rezavé podřezané květy. Návštěva hřbitova do toho zapadá, jen ono očekávání nějak nemůžu najít. Ale možná se jen nedokážu naladit na vlnu, kterou s sebou ten text přináší.

Vidíš, Cindo, ta básnička je tři roky stará...proto ten letopočet. Já to mám s Adventím časem jednoduché. Miluju tu dobu a vůbec mi nepřijde nepřístojné, jít v ten čas na hřbitov. V tom textu mám zachycený obraz návštěvy hřbitova na Moravě, kde odpočívá otec, sestra a babička mého muže. Všechny jsem je měla moc ráda. Tehdy první adventní neděle byla již listopadová, jezdíváme v tu dobu za manželovou maminkou, která má v té době narozeniny...Když už tohle všechno víš, zkus si tu básničku přečíst znovu... třeba Ti už nepřjde tak ponurá a plná patosu...
Advent je dobou očekávání, to co z něho udělal dnešní svět, je smutnější, než si leckdo z těch, kteří pobíhají po supermarketech se snahou nakoupit co nej....dárky, dovede představit.
Můj advent není smutný...je milý, pohodový, plný naděje ...dokonce i letos.
Ráno jsem byla na hřbitově, bylo tak milé vidět, že už se tam, u maminčina hrobu zastavil někdo přede mnou a zapálil svíčku...

působí na mne až pateticky se všemi těmi havrany, kříži a podřezanými květy.

mám to totiž osobně s tímhle obdobím hodně složité, dlouho na mne každoročně koncem roku padaly splíny, zas jsme i u toho strachu a bilancování, jakéhosi očekávání atp... každý má tohle asi jinak, advent je už takový čas a většinou nám počasí zrovna nepomáhá.
vloni jsem si advent po dlouhé době hodně užila a zařekla jsem se, že propříště se budu toho modelu držet. takže žádný spěch, žádné obavy z toho, co očekává okolí a co "by se mělo", ale advent jako setkávání s těmi, co jsou nám blízcí, jako příležitost k zastavení se a plnění abstraktních přání (kultura, záliby, přátelé, pohoda...). člověk by měl dělat jen to, co chce a co mu přináší radost nebo uspokojení. alespoň jednou za rok, tenhle luxus je k nezaplacení. pokud k tomu patří i tiché zastavení a vzpomínka, která člověka těší, je to samozřejmě v pořádku.
uf, to jsem se zakecala. to je tím názvem, no.