Nesnáším plesy, jelikož nepiju, v šatech mi to nesluší a v lodičkách dlouho nevydržím. A taky jsem místo do tanečních  chodila se svým prvním chlapcem do Hrobu, což byla místní pivnice. Pochopil tenkrát, že tancovat mě nenaučí nikdo, a tak jsme spolu chodili za taneční na pivo a griotku s džusem. Nedivte se, v Hrobu osmdesátých let se na věk číšník nikdy neptal. Když se chci ve svém dospělém životě cítit jako dáma, jdu s kamarádkami Hyenami v keckách na kafe.
Přesto jsem se už dvakrát zúčastnila. Svého maturitního plesu, který jsem celý problila, jelikož jsem byla těhotná, a maturitního plesu svého prvního syna, který on také celý problil, ačkoliv těhotný nebyl vůbec.
Teď mě čekal další povinný. Maturiťák prostředního. Zase jsem byla pyšná a dojatá matka. Vysoký, štíhlý, ve vypůjčeném obleku a s oholenou hlavu, která nevyjadřuje žádný světonázor, jenom nespokojenost s posledním výtvorem kadeřnice, mi můj syn připadal krásný. Naleštila jsem mu boty a byl vypraven.
Zato Berunka se na slavnou událost chystala už týden dopředu. Co si obleče, jak se učeše, a jestli si může vzít boty na podpatku, když jí už bylo patnáct? Pro její starosti jsem já zapomněla, že musím udělat dámu i ze sebe.
Nejstarší doufal, že ho tak nějak vypravím já. To odpoledne před plesem mi volal:
„Mamko, připrav mi tu moji červenou košili a boty, stavím se pro ně.“
„Nemáš tu ani košili ani boty, vždyť už dva roky bydlíš jinde. Boty jsou tu dvoje, tvého taťky a bráchy, a košili sis taky odnesl, hledej u sebe doma, brouku“.
Už dávno bydlí se svojí slečnou, ale pořád to ještě není tak daleko, aby u nás nebyl obden. Naši domácnost neustále používá jako svoji základnu, hotel, vývařovnu a odkladiště svých zvířat. Poslední živý přírůstek je káně. Taky tu přechovává rybářskou výbavu a všechny své palné zbraně. V zájmu rovnováhy odsud zase odnáší proviant, co nesní na místě a oblečení svého mladšího bratra. Když se tu občas vysprchuje, musí se přece do něčeho čistého převléknout.
„Tak to ti pěkně děkuju, teď abych si šel týden před výplatou koupit nový boty, a košili taky, jelikož chceme být s Ívou sladěný do červena.
Lezl mi na nervy a ani tu nebyl. Měla jsem svých starostí dost. Právě dorazila babička, celá v černém. Naše Beruš si nakonec vybrala také malé černé, a já jsem zjistila, že jediné šaty, v kterých vypadám ještě pořád k nakousnutí, jsou taky černé. Ještě nepřijel Kurka z práce a už jsme zase vypadali jako rodina Addamsových.
My ženy jsme se zvládly vyfiknout ještě před příjezdem hlavy rodiny. Trošku si odfrknul a strojil se do svátečního. Byla to napínavá chvíle, jelikož Kurky je kus do výšky i do prostoru, a mě celkem překvapilo, že šaty, co měl na sobě naposledy na plese nejstaršího, mu pořád ještě jsou. Bylo mi ho celkem líto, bylo vidět, jak je unavený a tak jsem pošeptala Berunce:
„Řekni taťkovi, že mu to sluší.“
Upřela na něj svoje modré, bezelstné oči a poslušně špitla:
„Teda taťko, tobě to ale sekne!“ má moji školu, holčička naše hodná.
Před očima mi omládl o deset let a viditelně se mu zlepšila nálada.
„Holky jedeme.“ zavelel odjezd a začal se soukat do bot.
„To není možný, že bychom se vypravili takhle klidně, něco se určitě stane.“ prorokovala Beruš a měla samozřejmě pravdu. Už jsme se všechny šikovaly k odchodu a Kurka se pořád ještě pokoušel obout.
„Jaru, takhle si já přece nevážu tkaničky, to nemůžou bejt moje boty, vždyť jsou alespoň o dvě čísla menší, než mám nohy! Co to je za boty?“ už křičel.
„Čí by byly? Tvoje přeci. Copak tu bydlí s námi ještě někdo jinej? Prostřední odjel ve svých už ráno připravovat se spolužáky sál, ty co tady zbyly, musí být tvoje.“
 Společnými silami, babičky i mými, jsme se ho snažily přesvědčit, že se mu za těch několik málo let od posledního plesu rozplácly nohy, téměř o dvě čísla, a zblbly jsme ho tak dokonale, že tomu začal věřit. Byli jsme však v časové tísni a bez pánských plesových bot.
Naskákali jsme tedy všichni do auta a tryskem zamířili do místního obchoďáku. Tři ženy v malých černých večerních a vzteklý Kurka v obleku a keckách jsme lítali mezi regály a hledali boty za nějakou rozumnou cenu. Když jsme našli a Kurka platil, všiml si, že u sebe nemá lístky na ples. Takže otočka, a zpátky domů. Bylo mi ho líto, vypadal, že další zádrhel už taky nemusí vydržet.
Ale dorazili jsme nakonec včas a následující hodiny nám všechny ty nervy vynahradily. Ples byl krásný a maturanti taky. My Kurkovi, s babičkou a slečnou nejstaršího, jsme zabrali celý jeden stůl. Dívala jsem se na tchyni, mého muže, ze kterého teprve teď spadla všechna únava, na Berunku, jak nám před očima vyrostla v malou ženu, a na své syny, a byla jsem hrdá. Obrečela jsem šerpování. Zvlášť, když přišel na řadu náš synek a jeho starší bratr, ač sám disponuje maturitním vysvědčením, u toho pyšně křičel:
„To je můj brácha, to je můj brácha!“
Ostatní rodiče se po nás ohlédli. Získali patrně dojem, že jsme všichni přijeli ze sicilského, či moravského venkova, a slavíme první maturitu v našem rodu. Bylo mi to fuk.
To už jsem zapomněla, že neumím tančit, a nechala se provést od všech synových kamarádů. Ač zhruba od svých dvaceti nepiju, jelikož je mi po všem blbě a nepila jsem ani tenkrát, v jednu chvíli jsem to roztáčela dokonce s čísi babičkou.
„Já jsem babička.“ Představila se.
„A já jsem prostřední.“ Podával ruku babičce náš synek, kde se vzal, tu se vzal.
„To já jsem vám spadl v prosinci do bazénu.“
„Ty tepláky si nech.“ Na to čísi babička.
Hodně toho o svých dětech vím, a taky toho asi ještě hodně nevím. Ale jedno už vím jistě. Naše Beruš to se svými bratry asi nebude mít jednoduché. Když ji jeden čerstvý maturant zval na panáka a ona na to, že nepije, jelikož je jí teprv patnáct, tak chlapec zkoušel, jestli aspoň na limču by nešla. Její starší bratr se na něj výhružně koukl, a řekl:
„Ani limču nepije.“
A taky už konečně vím, čí byly ty boty, co nebyly velkému Kurkovi, a přitom starší synek by je užil. Jako vždycky jsem za to mohla já:
„Je ti jasný, mami, že jsme si s tátou kvůli tobě museli oba koupit nový boty. A já určitě zbytečně, protože tamty byly na beton moje?“ dorážel synek.
„A kde jsou vůbec moje boty?“ Neustále vyšetřoval muž.
„Dejte mi oba pokoj. Ty máš mít svoje věci u sebe doma a ty máš ve svým věku vědět, kam si dáváš svoje křusky. Já nemůžu za všechny tragedie světa.“
Ale věděla jsem. Příliš pozdě jsem si vzpomněla, že Kurkovi boty loni okousal pes, a já je natajňačku vyhodila, abychom nebyli hubovaný oba. On, že je okousal, a já, že jsem to dopustila.
Držte mi palce. Dřív než se otočím, všechno teď tak strašně letí, budou Berunky taneční, a pár měsíců na to, či snad let, vždyť ono to tak rychle uteče, tu bude další maturitní ples. Tentokrát budu připravená. Všechny ty pánské, hodobožové boty jsem opatřila jmenovkami, a uložila na dno skříně, kam se ani pes nedostane.  A místo pobytu těch křusek jsem sdělila Beruš, jelikož ona jediná v téhle domácnosti ví, kde co máme. Snad si za pár let vzpomene.