Vzpomínka je důležitější než slova...

*

vzpomínám na ty, co už tu nejsou, ale spíš zvesela...

Já mám také jednu v šupleti, o tátovi, ale je to přesně tak, jak psala Tessa, vždy to napíše rukou neomylnou za mne... :)

Asi tuším, jak se jmenuješ :) Těší mne, že moje veršovánka vyvolala vzpomínku... a příjemnou :)

Připomněla jsi mi jednu fotku, sedím, na hlavě obrovskou mašli a v ruce malou ovečku, dělala jsem si legraci, že už tenkrát jsem věděla, jak se budu jmenovat... :)

 

Vzpomínková básnička, každý na někoho vzpomínáme.

Vidíš... a já myslela, že právě tahle básnička je z těch mých "lepších"... Mení to vypsání traumatizujícího zážitku. Je to prostě jen vzpomínka na všechny otce, kteří byli pro své děti optavdu tatínkem... Na toho svého vzpomínám děnně, ale protože už by byl dnes ve věku, kdy by tu už s námi mohl být těžko, myslím na něj jako na někoho, kdo si jen odskočil pro housky a někde se zapovídal. Nevím, jestli jsem vystihla to, co jsem chtěla říct... ale myslím že se najde i někdo, kdo to cítí stejně :) 

Člověk úplně nezemřel, pokud na něj někde někdo myslí...

 

K básni se nebudu vyjadřovat, z vlastní zkušenosti vím, že z těhle soukromých ran se dá opravdová poezie udělat jen málokdy, většinou až po dlouhém odstupu, a někdy ani ten nestačí. A krom toho se občas autoři cítí dotčeni, že s nimi jako čtenář dostatečně neprožívám ten traumatizující zážitek. No, každý máme svá bolavá místa, a psaní je jednou z forem hojení.