Pomáhala jsem prostřednímu balit, a vzpomněla jsem si na poslední dva odstavce svého fejetonu „Kde se to kupuje“. Pro připomenutí tady jsou:
„Vím, co mi řeknete. Že jednou, až bude bydlet sám, se mi po něm bude stýskat, a možná budete mít pravdu. Už se k tomu také schyluje. Aby se svoji drahou utáhli vlastní bydlení, našel si práci v Praze. Jenomže až se na to bydlení jednou zmůžou, bude našemu prostřednímu osmnáct pryč, a zcela jistě bude mít také slečnu. A než vyroste z puberty naše holčička, můžu očekávat první vnoučata. Při třech dětech a velmi střízlivém odhadu jich jednou bude nejmíň šest.
Sakra! Už nikdy v životě nebudu chvíli sama!
Tak až někdy uslyšíte, jak si vaši známí stěžují na Syndrom prázdného hnízda, rychle se zeptejte, kde se to kupuje, kde je to k sehnání a kde to maj, a dejte mi vědět. Já tam rychle poběžím a alespoň týden toho Syndromu si koupím.“
Uběhly tři roky, a čas ukázal, že ta slova byla prorocká. Zkusím těch pár let krátce shrnout v několika větách:
Určitě jsem během nich malinko zestárla. Pořád jsem v prvním ročníku vysoké školy, alespoň doufám, že mě ještě nevyhodili. Taky máme s Kurkou ještě pořád každý dvě zaměstnání, jelikož je to stále potřeba. V panice nad přibývající číslovkou na narozeninovém dortu jsem se rozhodla, že než úplně sejdu věkem, musím si odškrtnout tři záležitosti, které mi ležely na srdci, a tvrdě jsem na tom začala pracovat.
Chtěla jsem se dozvědět, kam mizí všechny ty ponožky z naší pračky. Kolegyně mi ukázala na fasebooku klip, který mi tuhle záhadu objasnil, a já si řekla, že první bod mám z krku. Ten druhý, a to se mi nesmějte, vyžadoval oběti. Už hodně let jsem toužila po piercingu v nose. Byla jsem přesvědčená, že malá stříbrná kulička nad nosní dírkou dodá mému obličeji kouzlo a letos jsem se rozhodla, že je čas plnit si své sny. Jsem celkem zodpovědná osoba, a tak jsem obvolala všechny lékaře v mém okolí, o nichž jsem věděla, že píchají dětem uši za drobný peníz, ale nepochodila jsem. S mým nosem nechtěl žádný nic mít. Nakonec se nade mnou smilovala kamarádka prostředního. Nabídla se, že zákrok provede.
„Už jsi to někdy dělala?“ ptala jsem se.
„Jasně, půlce gymplu. Ale nebudu vám lhát, bude to bolet, a poteče krev.“
Naše holčička, která byla u tohoto dialogu, se zatvářila přísně.
„Budeš mě držet za ruku?“ ptala jsem se jí.
„Nebudu, protože s tím nesouhlasím.“  pořád to říkám, jediná z naší rodiny je normální. Ale držela, a když viděla výsledek, řekla, že mi to sluší. Ale opravdu to bolelo a tekla krev. Prostřední mi za čas nad kotník udělal svoji první tetovačku, protože takovéhle věci se nejlíp učí na vlastní matce. Druhý bod byl splněn.
A ten třetí bod, to jsou martensky, boty s příběhem. Děsně po nich toužím, a slavnostně přísahám, že než navždy zavřu oči, budu je mít. A tak to všude říkám a doufám, že k mým blížícím se narozeninám rodina vyhlásí sbírku a na martensky dostanu. To je můj život v kostce.
Ostatní členové rodiny se také činí. Nejstarší už dávno bydlí se svou slečnou. Stýskat po něm se nám nezačalo, jelikož velmi často dochází, aby u nás ubytoval další zvířata, aby si pokecal či něco dobrého pojedl, nebo aby mi vynadal, že v čase jeho nepřítomnosti špatně krmím káně či psa. Taky chodí s Kurkou na ryby i na pivo, a když není Kurka po ruce, pozve mladšího bráchu.
Ten letos odmaturoval, krom češtiny tedy. Nechápu, jak syn autorky fejetonů a dopisovatelky do místního tisku může mít v jazyce českém takové mezery. Ale další jeho mnohé talenty, dobrosrdečná povaha a smysl pro suchý humor ho zachraňují před tím, abych ho za tu jeho češtinu neumlátila. Snad se v září zadaří. Taky měl slečnu. Rok u nás bydlela na kanapi, které uvolnila slečna nejstaršího, když se ti dva odstěhovali do pronajatého bytu. Byla to hysterická krásná osoba, která mu zničila několik telefonů, rozřezala koženou bundu, a ve finále mu zlomila srdce. A to nekecám. Trvalo pár měsíců, než se začal zase smát, než znovu začal malovat a hrát na kytaru, než k nám znovu začali chodit jeho talentovaní kamarádi a zvát nás na mejdany, které se konaly u nás na balkóně.
A naše nejmladší, Berunka. Od září nastupuje na zdrávku, chce být sestřička. Nedávno se mě ptala:
„Myslíš, mamko, že si tyhle šaty můžu vzít na procházku?“
„Myslíš na procházku s chlapcem?“ ptám se.
„Jo, na procházku s chlapcem.“ a je to tu.
Na tohle všechno jsem myslela, když jsem balila prostřednímu kufr, a bylo mi smutno. Odjížděl na dětský tábor dělat praktikanta, a já věděla, že se mi bude stýskat. Čtrnáct dní je dlouhá doba a realita byla ještě horší, než jsem si dokázala představit. Berunka chodila na svoji první brigádu a potom na procházku k Labi se svojí první láskou, já i Kurka, oba pracující na směny, jsme se doma míjeli, a všechny zásoby v lednici se nám začaly kazit, a tak jsem jimi začala krmit kočku. Chyběl mi jeho humor, a když pípla esemeska:
„Je to tu super, myslím na vás.“ chtělo se mi plakat. Abych si v té náladě trochu počvachtala, donutila jsem Beruš, aby se mnou koukala o víkendu v posteli na Pýchu a předsudek a sežrala jsem u toho krabici lázeňských oplatek.
Ale nakonec jsem se dočkala. Přijel i s kombem, kytarou, kufrem špinavých a smradlavých hadrů, spoustou zážitků a na balkoně je mě i Kurkovi a svému staršímu bráchovi vyprávěl. V tom před barákem začala kroužit parta výrostků na kolech. Spatřili prostředního a jeden z nich na něj zařval:
„Hele, kde máš ségru?“
„Randí.“ zavolal synek směrem k puberťákům.
„Proč jí nehlídáš, tady Eda bude plakat?“ ozvalo se zezdola.
„Mlč tam, nebo na tebe namířím svoji tavnou pistoli.“ smál se prostřední a fakt ji měl v ruce, tu pistoli, jelikož se ji právě chystal jít půjčit nějaké kamarádce.
A do toho se mě náš nejstarší zeptal:
„Mami, nebude ti vadit, že budeš mladá babička? Narodí se v dubnu a bude to Býk.“
Nad tímhle vším přemýšlím, když jsem dnes v noci v práci. Hlídám tu deset starých lidí s alzheimerem a tyhle krátké útržky mi běží hlavou. A takhle nějak jsem si vzpomněla na svůj fejeton o Syndromu prázdného hnízda.