z dáli se ze vzduchu vlnitého jako plech na střechách starých garáží formovala postava 
která pronášela pevným hlasem slova 
a ta slova ke mně doléhala se sametově něžným šepotem 
"ty který jsi zde 
chci ti říct 
že už nemůžeš vstoupit na místa 
kam jsi dlouho nechodil" 
tak tohle je život 


A oni přijdou 


plahočil jsem se suchou pouští dvacet pět let bez vody bez naděje 
v dáli studna mizející za obzorem s každým dalším těžkým krokem 



dej mi další šanci a já se ti odměním v to věř 


má karavana se táhla na dvacet sedm přátel daleko 
bylo nás však sedm skutečných 
kteří jsme spolu pochodovali pouští od oázy k oáze 
a na každé zastávce se předháněli v soudech ohledně toho 
kdo dřív zemře 
já měl štěstí že jsem pokaždé věděl 
kudy karavana poputuje 
kdežto mí druhové spoléhali plně na mne a mé schopnosti 
mohl jsem si tedy dovolit přežít 

na cestách nás potkalo nejedno dobrodružství 
při poslední výpravě jsme přišli o všechny velbloudy a jednoho osla 
který se ztratil v závějích písečné bouře 
nestihli jsme ho chudáka včas uvázat 
a tak v panice utekl 
a už se nevrátil 
teď je patrně již dávno po smrti 
ale velbloudi 
to byla zcela jiná patálie 
stalo se to nedaleko Bel Monda 
už už jsme se těšili 
že se naše výprava chýlí ke konci a my si budeme moci konečně odpočinout a pořádně se najíst a napít 
když se objevili ti lotři 
museli jsme všechny velbloudy darovat banditům 
a s nimi i náklad 
který vezli 
jen tak ušetřili naše životy 
nic nedbali na naše prosby 
nechali nám pouze dvě větší nádoby s vodou 
a odtekli jako písek i s našimi velbloudy neznámo kam 
Bel Mondo sice bylo nedaleko 
ale po svých a jen s nepatrnou zásobou vody jsme neměli pražádnou šanci 


srp měsíce pominul už dávno 
je mi horko když se na tebe nesmím dívat 
ty slunce všeho života 
a patříš mezi nás nebo my patříme k tobě? 
plahočení je výsadou oddaných druhým a pak až k sobě 
cesta dlouhá tichá a bezbřehá 
kde rostou stíny tichých pyramid 
a co je za další písečnou dunou 
ptáš se sám sebe a odpovědi jsou pouhé sebeklamy 
trýzní tě vlastní otázky 
bohužel tak to chodí 
cesta je daleká a všemožná 
konce dohlédl totiž málokdo 


oči nás vedou do míst 
kam nohy chodit nechtějí 
strach 
totálně nasazený proti vlastnímu chtění 
jak dlouho už 
proč pořád ještě 


zůstalo nás jen pět 
spíš polomrtví než živí plahočili jsme se tou zlatou krajinou 
až nás zrak přecházel 
pravda 
dva z nás nevydrželi a do Bel Monda se už nikdy nepodívají 
mé myšlenky se už dávno pohybovaly mimo naši situaci 
přelétaly od jedné etapy mého života ke druhé 
v dálce jsem spatřil ty nádherné tmavé oči 
a věděl jsem 
že jsi to ty 
ty tam na mně čekáš a já tě už nikdy neuvidím 
každou chvíli jsme zastavovali abychom se utábořili 
bylo to sice hloupé 
ale my jsme byli hloupí 
využil jsem odpočinku a okamžitě usnul 
zdál se mi sen 
o tobě 



stalo se to už dávno ještě bez tebe 
stál jsem na rohu mé ulice to bylo v tom městě 
co už dnes nikde není 
a čekal jsem 
na co jsem čekal? 
přece na tebe 
jenže jsi nepřišla a já stál a čekal 
potom jsem to prostě zabalil 
chtěl jít za tebou ale u sebe jsi nebyla 
a já tě pak objevil na docela jiném místě 
necítil jsem vztek lítost slabost smutek necítil jsem vůbec nic 
přikryli tě plachtou od lodi která se plaví dunami po písečných bouřích 
už je to dávno 
je to ztraceno v čase jako zrnko písku které si nosíš ve vlasech 
ale nevíš o něm 
stál jsem na rohu ulice bez tebe a ještě jsem nevěděl 
že je to naposledy 
co tak dělám 



a další a další vlny písku hrnou se mi přes oční víčka plná strachu ze tmy 
ze rtů padá sníh odpočaté svaly vydechují vlhkou páru naposledy se dotknu světla 
a potom padám ve svém těle do míst odkud se už nedá nadechnout 
jím život takový 
jak mi chutná 



všechno co tebe dělalo tebou 
neumřelo v tobě 
ale uvnitř 
mě 



v ten den pojal můj starý odstín za ženu dívku 
která se nesměla narodit 
být v přítmí a schován před všetečným pohledem slunce 
prohlásím 
že jsem připraven 
ale 
zklamal jsem sám sebe tím nikdy nedokončeným hradem z písku 
skály se drolily tak dlouho 
dokud nepřinesly zkázu věčnému městu 
co jsou to piliny chladu proti věčnému žlutému větru 
píchá a pálí dusí a škrábe 
míchá mou zuřivost se strachem do strašlivé agónie 
pokud jsem dosud nepadl tváří do země 
pak nyní už nevnímám 
zdali je tomu tak nebo ne 
zda ležím a touhou mou jedinou je 
voda 
stín 
a ticho zelených lesů 
prázdný musí být ten kdo neodolá svodům dálek 


prázdniny skončily 



nakonec jsme se po všech útrapách přeci jen dostali až k našemu cíli cesty 
slavné a veliké Bel Mondo 
ale jaký byl náš údiv když namísto velkolepého města kypícího životem nalezli jsme jen trosky a smrt 
ozářené ještě pozdně noční modří 
právě takové 
jaká bývá těsně nad ránem 

všude kam oko dohlédlo jen tichý klid 
napadlo nás 
že zde musela proběhnout jakási snad obrovská bitva a my jsme zůstali ušetřeni zkázy 
a to díky našim přátelům banditům bůh jim žehnej 
pokud i oni zůstali pod troskami 

dva z nás chtěli zůstat a prohledat město 
zda ještě někde není někdo naživu 
zdálo se mi to jako správná věc 
a tak jsem se k těm dvěma přidal 
co můžu ztratit 
a pak 
toto byl cíl naší výpravy 
ti zbývající dva odmítli dělat cokoliv a jen seděli na zemi a hleděli daleko do pouště 
kde právě vycházelo naše slunce 






zapomeň na své přátele stejně už jsou pouhým stínem tvé minulosti 
dosáhl jsi změn kterými jsi za mlada opovrhoval 
ale je to v pořádku 
je v pořádku být takový 
jaký zrovna být chceš 
není už ale cesty tam zpátky přes duny do země kde kvete zeleň a lidé se těší z každého nového dne 
jako bys už zapomněl kudy jsem tě vedl a proč jsem to s tebou vydržel tak dlouho 
člověk může být jen loutkou svých snů a představ 

podrž své přátele pokud padají do propasti anebo skoč s nimi 
vstřebej bolest 
jsou to jen lidé ale ty jsi jedním z nich 
a víš že zítřek už bude zase jiný a všechno rozkvete 
protože už u toho nebudeš 
je to v pořádku 
je v pořádku mít důvod žít když musíš zemřít protože není jiné cesty 
a musejí tam všichni 
všichni jsou smrtelní 





ležel jsem a nic mě už nebolelo 
potom jsem začal mluvit s hvězdami 
tak krásná noční obloha se už snad nikdy neukáže 
je to v pořádku 
můžu říct 
byl jsem tam 

teď mi tiché nitky kabátu zpívají svou poslední píseň 
mluví se mnou 
snáším se na sebe jsem písek těch skal 
které zůstaly po souboji našich ideálů uvězněných ve svém těle 
s tělem našeho nepřítele 





pod mými víčky krásné paláce domy ze zlata 
vně jen tváře okousané strádáním 
brzy už nastane noc 
tělo brní únavou 
přežil jsem 
až zapadneš 
usnu naposled vyčerpáním 
únavou 
na temném pozadí hvězd 
bývá čekání na smrt o to bolestnější 
oč je snesitelnější





chtěl bych ti dát všechno co jsem si s sebou až tady přinesl 
není toho moc 
jen pár zrnek písku 
zbytky těch dávných skal 
a taky má poslední slova 
že jsem tě vždy upřímně miloval