Kdo z vás se pustí naší ulicí 
po strmé dlažbě dolů ze Žižkova, 
kolem zdi projde, s nezájmem ji mine 
a místo ní ho vábí kraj. 
A víc ho láká vůně šeříková, 
vždyť je to zídka jako zídky jiné   
- zvlášť v pozdní večer, v první máj.
 
Však na té zdi tam večer sedá kluk. 
bůhvíco kutí, tluče tu tak špačky, 
Já na něj každý večer křičívala: 
- Hej, rošťáku,´si jinde hraj! - 
On neposlouchal, zíral na obláčky, 
hluchý jak pařez, natvrdlý jak skála. 
Byl pozdní večer, druhý máj. 
 
Však druhý den tam hoch vylezl zas, 
tak jako včera, jako předevčírem, 
mráz, vedro, bláto, ať si vichry vanou, 
a sousedé se marně ptaj´ 
proč on si vybral v celém světě širém  
zrovna tu naši zídku oprýskanou?  
Byl pozdní večer, třetí máj.
 
Tu starou zeď dnes rozkližuje déšť. 
Chlapec vstal z bláta, skáče do pažitky 
- Nešť! - povídám si - Však on tě tvůj táta 
pak zmydlí, dyť ty vypadaj, 
tvý gatě… - Já tě..! Necháš bejt ty kytky?! - 
Hoch s růží v zubech ke své zídce chvátá. 
Byl pozdní večer, čtvrtý máj.
 
Dnes hoch si psal, když v blátě smočil prst.  
Doufám, že otec už mu jich pár nandal. 
- Drahoušku, ty se umíš slušně chovat. -  
pochválím synka. Vaří čaj -  
a tamten ničí zídku jako vandal.  
Neví, co stojí tu zeď přemalovat?!   
Byl pozdní večer, pátý máj.
 
Dnes napadla ho věc - tam u ní jen tak stát!
A vozy kolem bezohledně sviští.  
Tak zpucuju ho – Doma tě, bejt máma,
zavřu, než skočíš pod tramvaj!
Než tě tu srazí automobil příští, 
syp domů nebo mazej za klukama! –  
Byl pozdní večer, šestý máj. 
 
A je tu zas, tak jak po celý rok.  
Špičatým klackem v proláklinách jezdí   
a něco šeptá. Snad zahradním skřítkům? 
Co? Nejhlubší své duše taj?   
- Já ti dám, počkej, dělat díry ve zdi! –  
hubuju, hrozím zlobivému dítku.  
Byl pozdní večer, sedmý máj.
 
 A jednou uhlík našel pod tou zdí. 
 Tu pod rukou mu rázem kytky kvetly,
a rýsoval se křivý obrys stromů. 
 Neslyšel, jak mu nadávaj´.
 Až na něj padl zlostný stín mé metly, 
 ztopil čerň v kapse a pelášil domů.
 Byl pozdní večer, osmý máj. 
 
Nazítří však si s sebou barvy vzal
 a vymaloval pampelišky žlutě, 
šeříky modře, chrpy s půlměsíci,
 pak smrk a dubů celý háj. 
 - Čmárale, počkej, metlou zmaluju tě,
 aby ti chrpy kvetly na zadnici! - 
 A tenkrát devátý byl máj.
 
 Vyběhnu ven a metlou jdu ho bít,
 jak hořce pláče, darebák ten drzý! 
 Tak dím - Syp domů, kvítko potměšilý!
 Vždyť vaši už tě postrádaj. - 
 - To asi těžko! - polyká kluk slzy.
 - Před rokem je tu u zdi zastřelili!
 Jak dneska, devátej byl máj.-
 
Já stála tam, jak když mě bací blesk.
 V zarudlých očích vidím svištět kulky. 
 Vedl mi ruku. - Podívejte, tady. -
 Úlekem poklesla mi pěst, 
 když v modrých chrpách cítila jsem důlky.
 Jen Toník Šlojhar vyváz´ z barikády.
 Píše se rok čtyřicet šest.