Setkání, která nebyla.

Nemohla být. Zemřel v roce, kdy mně bylo čtrnáct let, jemu čtyřiašedesát. Ale přál bych si, nejen virtuálně, setkat se s tím pozoruhodným, dnes zapomenutým mužem a poznat blíže jeho pohnutý, dramatický a ne zcela objasněný život.

Setkání první

Poznal jsem ho již z dálky podle jediné fotky, kterou znám. Štíhlá, vyšší postava ve světlém baloňáku, rozevlátá kštice vlnitých, lehce prošedivělých vlasů. Lehkým, až mladickým krokem se blížil po vltavském nábřeží. Bohém, světoběžník, anarchista, básník. Zastavil se u zábradlí nedaleko mě a upřeně, dlouze se zahleděl na panorama Hradčan. Snad právě teď cítil dotyk Múzy, té v roztrhaných hadrech, vyhublé strádáním nezaměstnaných a poválečných sirotků. Múzy, rozdávající lásku v nejlevnějších hotelích všech velkoměst.
Pak, jakoby unaven svými myšlenkami, usedl na lavičku vedle mě. „… jako nedostavěné divadlo, které má jen jeviště a nikdy se pořádně neví, kdo tady vládne“. Pronesl polohlasem. „Pro nás, Čechy, je Praha víc než divadlo“, odvážně jsem namítl. „Nevím, jestli jsem Čech“, pokračoval téměř ve stylu samomluvy, „narozen na Moravě, v židovské rodině...“. „Ale tady jste doma“. Konstatování, nebo spíš moje indiskretní otázka? „Já nejsem doma nikde“, řekl důrazně, „v Praze bych snad mohl být, přestože jsem prošel mnoho měst a znám jejich pozlátka, bídu i vězení“.
V řeči mírně zadrhával a někdy použil i nesprávného gramatického obratu, typický projev „českých“ Němců. Uvítal bych, kdyby mluvil německy, daleko více by to přiřadilo jeho zjev k básním, které jsem považoval za obraz jeho duše. Naivně jsem doufal, že přečte nebo zarecituje něco ze své tvorby, ale rozpovídal se o válce. Jako voják jí prošel celou, od čtrnáctého až do osmnáctého roku.
„Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na válku“, zeptal jsem ve chvíli, kdy se odmlčel. „Že jsem byl nejkrásnějším vojákem v rakouskouherské armádě“, zasmál se a zvedl k odchodu.



Setkání druhé

Před několika dny byl propuštěn z vězení, kde se ocitl po svém návratu z Moskvy. Snad jsem ho i hledal. A našel. Známá kavárna pražské bohémy. Ve vášnivém hovoru seděl u stolku se spisovatelem, jehož nejnovější román „Podivné přátelství herce Jesenia“ byl ještě v čerstvé paměti široké čtenářské obce.
Nesměle jsem požádal, zda smím přisednout. S úsměvem pokynul. „To je možná budoucí básník, Ivane“ ležérně mě představil svému společníkovi a pokračoval v přerušeném monologu. „ Jak jsem se setkal s Leninem? Bylo nás pět a delegaci vedl Zápotocký.“
Zřejmě vyprávěl o zážitcích z Kongresu 2. Internacionály. U člověka výrazně anarchistického zaměření mě ani nepřekvapil jeho častý nesouhlas s thezemi Kongresu, přesto, že Lenina zřejmě považoval za největší osobnost současnosti.
Ideály Trockého, o němž mluvil jako o příteli, byly již na pranýři a soumrak prožívala také idyla vídeňských dělnických knihoven, kde rád předčítal svoji revoluční poezii s vizí Anarchie, jako klystýru k léčbě nemocného světa.
Odcházeli. Známý a respektovaný spisovatel a opomíjený, německy píšící básník, kterého až za desetiletí objeví literární badatelé a několik hloubavých čtenářů. Díval jsem se za nimi s myšlenkou, že jsem asi odhalil, kdo byl reálným předobrazem literární postavy herce Jesenia.



Setkání třetí

„Je odtud pěkný výhled. Nedaleko je Zábřeh, kde se narodila moje matka. I to prostředí tady, proti tomu, co jsem prožil v Osvětimi, téměř penzion“, byla jeho reakce na moji banální otázku. „Jen žádné přátele už nemám“. „Měl jste jich přece spoustu i mezi politiky, literáty…“, namítl jsem. „Nějak jsme se rozprchli po hradech“, pokračoval, „někteří jsou na tom Pražském, já na Mírově“.
„Tomu se dalo předejít, prý váš syn, voják americké armády, vás chtěl v pětačtyřicátém převést do Plzně a dál…, tak proč..?“ „Proč,“ skočil mi do řeči, „protože to už jsem byl obviněn. Odejít, znamenalo útěk a já se chtěl bránit tomu absurdnímu obvinění“.
Netroufal jsem se zeptat, proč byl obviněn z kolaborace, ale mých rozpaků mě zbavil sám. „Nenosil jsem židovskou hvězdu. Dva roky to trvalo gestapu, než mě zatkli. A dobří Čechové po válce nezapomněli. Každé udání, každá výpověď začínala slovy: nenosil židovskou hvězdu. Dostatečný důvod, abych byl odsouzen jako kolaborant a konfident gestapa.“
„Vždycky je nějaká naděje na obnovení procesu, rehabilitaci, Zápotocký je teď prezidentem, může udělit amnestii, zkoušel jste to?“ Mlčel, díval se někam jižním směrem, snad myslel na rodný Kyjov, na Vídeň, na přátele, kteří ho přestali znát.
„Zaběhl jsem se s toulavými psy,“ byla poslední slova, která jsem od něj slyšel.

Zemřel 20. července 1953 na Mírově, po odpykání osmi let vězení z dvacetiletého trestu. Bylo mu čtyřiašedesát let. Mně bylo čtrnáct.