Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Dušičková

 
Chodili jsme spolu do taneční školy,
chodili jsme spolu na balet,
ale je to dávno, dávno až to bolí,
je to prostě hrozná spousta let.

Ty jsi byla krásná jako od malíře,
velké modré oči a v nich celý svět,
já byl trochu blázen věčně bez halíře,
přesto bych ta léta tak rád vrátil zpět.

Nosil jsem ti máky utržené v poli,
recitoval verše, které dodnes znám,
moje, tvoje šaty v jedné skříni s moly - 

ale na vzpomínky jsem tu zůstal sám.
 
Léta Páně 2016, dne 21.10. věnováno autorem Milada
  
22.10.2016 | 15:09    Milada

Hezký výklad termínu "vzpomínky" Úsměv
22.10.2016 | 0:37    Špáďa

Vzpomínky jsou rýhy v duši, ty nejsilnější nezarostou ani do smrti a ty patřičně převyprávěné či spoluprožité zůstanou naživu ještě mnohem dýl.
21.10.2016 | 20:13    Milada

Úsměv dík, děvčata, za zastavení... přečtení... a zamyšlení. Protože bez zamyšlení by nebyl váš komentář tím, čím je... 
21.10.2016 | 19:16    Dota Slunská

Poslední čtyřverší se ti moc povedlo. Od předchozích se liší dávkou citovosti, i přes tu všední popisnost. Mě se tedy dotklo až na dřeň.
21.10.2016 | 18:39    Doremifa

...autora k napsání iniciovala silná, možná velmi silná vzpomínka, ale čtenáři (tedy mně) nezpůsobily verše hlubší emoci. Je to báseň jako jedna z mnoha toho druhu.
Dobře napsaaná.