Neznám tě,

do mýtin rozpřažený jilme
s bludičkou jantarové smoly
v podřasí.

Neznám tě.

Každým svým lístkem jitříš unavené vánky,
široký rozměr v intimitě zorných polí,
prošifrován do krásy.

Neznám tě,

přec vláknem touhy v rumělce
měníš se z terče na střelce,
víříš mé světy umělce,

přestože jsi v pravdě strohý,
rozséváš lilie mezi mé hlohy
a já dlouze neznám tě,

ve  cloně prachu hledám tě,
avšak promluvit se bojím.