Hromadíme věci, slavíme hodokvasy
shon a samé stresy, kdy nic nás netěší
Z hvězd se nerozsvěcí již v našich srdcích asi
žádná – to mě děsí, že jsme jen veteší

 
 Pozlátko se třpytí a plytká hudba hraje
říkáme si zprávy, v nichž se vše překroutí
Utoneme v pití se zátkou od mumraje
žaludek vše stráví – a nás to nermoutí

 
Lhostejní jsme často, že psisko v lomu vyje
lidé bez domova nás pachem odradí
Líbí se nám žvást o válkách z harmonie
Nešetříme slova – ta tečou do kádí
 

 Zapálí se louče – až vstanou přebyteční
do robotizace už mnoho nezbývá
Divný je pak součet od kněží, kteří řeční
Může vykrvácet (teď noc je mrazivá)
Ten, kdo obraz ruší, který nám namalují
Zajatci jsme mýtů, jež pravdou máme zvát
Ztratili jsme duši  - prý v některé z těch slují
kde drak bez soucitu krev jal se nalévat
 

Tak si nyní říkám, co nám všem vlastně přeji
Myšlení prý bolí – tu bolest chtějme znát
Když je směrem „nikam“, co ústí v beznaději
buďme listům stvoly – tak aspoň do března
 

Zkusme nebýt slepí – zvlášť k těm, kdo tiše křičí
mnohdy sténá němý, byť je moc raněný
Odlišujme klepy – jež nás jak drony ničí
v rozvrácené zemi – od přímé ozvěny
 

 V ní se totiž skrývá to, co je v nás tak vzácné
Přetrhejme pouta, která rozum kalí
Chce to zbořit zdiva, do nichž zášť maltu plácne
zato chtějme plout tam, kde nehrozí skály