V údolí ještě vítězilo babí léto svou každoroční bitvu o vládu nad zemí, ale v horách už napadl první sníh. Liga vyděšených silničářů vyrazila do kopců. Bylo to hotové trio pro tupé předměty. V kopcích nasadili těžkou techniku a hrnuli bílý poprašek do údolí. Když očistili Černou horu, usedli ke svačině a začali probírat rodinné záležitosti.

„Včera jsem se vrátil domů až před půlnocí,“ povídá první. „Měl jsem malilinkatou špičku a manželka to neunesla. Rozbila vázu o mou šišku, pak mi nasadila psí hlavu.“

„To znám,“ na to druhý. „Když já včera přišel domů, měla moje manželka návštěvu kamarádek z Klubu Agáty Christie. V mém obýváku sedělo příliš mnoho žen a všechny popíjely osudné šampaňské. Připadal jsem si jako nevítaný večerní host.“

Třetí jen tiše pokyvoval hlavou, poslouchal své kolegy a v duchu vymýšlel gambit pro svou večerní partii šachu.

Druhý pokračoval: „Usadily mě mezi sebe se slovy : ,Tohle tě nezabije,’ a já odevzdaně zobal z tácu hořké pochoutky a modlil se za náhlou smrt. Ženské probíraly dědictví Kláry Foxové, mlely jedna přes druhou, vykřikovaly své konečné dedukce a krev se táhla jejich tlacháním jako červená nit, když už posté přemílaly smrt té děvky.“

První prudce zavrtěl hlavou: „To bych neunesl. Tolik ženských a ty jejich vraždy s intrikami.“

„A co myslíš, že já? Po hodince jsem se zvedl a chtěl odejít do ložnice, ale ta moje se vztyčila a řekla: ,Jen přes mou mrtvolu!’” pokrčil rameny druhý a pokračoval: „Tak jsem si řekl: ,Proč ne?’ a rukou v rukavici stiskl její hrdlo. Pak jsem si ale uvědomil, že přímo v mém obýváku sedí tři svědkové, že bych pak musel spáchat další tři vraždy, a to rozhodlo.

Pustil jsem tu bestii, znovu se posadil a začal vymýšlet lahůdkovou vraždu. ,Zítra připravím své ženě večeři na rozloučenou. Naservíruji jí talíř plný jedu,’ letělo mi hlavou. Ještě dávno po té, co ty ženské odešly, a my leželi v posteli, můj mozek horečnatě vymýšlel pro mou ženu hořký konec. V duchu jsem psal vražednou knihu, dokud jsem, unaven tím vším, neusnul hlubokým spánkem. Ráno jsem se probudil pozdě, postel mé ženy byla prázdná, peřiny dávno opuštěné a vychladlé. Nebyla v koupelně, nebyla ani v obývacím pokoji a nebyla ani v kuchyni. Ze skříně zmizely její golfové hole. ,Ta zmije hraje golf!’ křičel jsem do opuštěných stěn. Dnes měla zemřít a ona si jde klidně hrát golf…

A tak jsem tady. Zabiju ji jindy. Třeba na jaře, až sleze všechen sníh. Jestli chcete, hoši, pošlu vám pozvánku k vraždě.“

Zatímco první pokýval hlavou na souhlas, třetí se probral z tiché letargie, zazářily mu oči a povídá: „Do jara vymyslím jak to provedeme. Kdyby smrt někdy spala, já budu připraven.“

A s tím se ti tři kandidáti na elektrické křeslo rozešli.