|
V objetí Thalie
Toho podzimního večera roku 1724 zastavil před branou Collegia del Papa ve městě Pavii povoz. Z brány kvapně vyšly dvě postavy. Štíhlý mladý muž, student, a zavalitý kolejní sluha, který mu pomáhal nést bednu s oděvy, knihami a vzpomínkami na neúpěšné studum.
Vyloučen ze studií, vyhnán z papežské koleje, do níž se už nikdy nevrátí.
Nesmělý sedmnáctiletý hoch, který nejen že vynikal pilností a studjními výsledky, ale také jako talentovaný literát skládal pro promoční slavnosti humorné dialogy, satiry a epigramy. A právě tento talent se mu stal osudným.
Ve městě právě sílila averze měšťanů vůči uvolněným mravům některých studentů koleje a mladý básník, vyhecován staršími studenty napsal satirický epos, jímž zesměšňoval vážené otce, kteří zakazovali svým dcerám jakýkoli kontakt se studenty Collegia. Jak naivní je tento mladý autor, který nedokáže ještě postihnout dosah toho, co s takovým elánem napsal. Nevole ctihodných měšťanů přerostla v halasná srocení lůzy, která se dá vždy strnout v revoltě proti komukoli.
Vyloučen ze studií a pod dozorem tajně po setmění, když se rozešel rozjitřený dav před Collegiem, odeslán zpět k rodině.
Rodina...Především otec, vážený lékař, který již investoval nemalé prostředky na vzdělání syna. Zklamání, rozhořčení.
Snad otci bude útěchou, když za sedm let na jiné škole syn dokončí právnická studia a nastoupí místo tajemníka benátského velvyslance v Miláně. Na jak dlouho, než jej zcela sevře do svého objetí Múza Thálie?
*
V prostorné místnosti svého benátského domu sedí za stolem asi padesátiletý muž bez paruky. Ostré ranní slunce podtrhuje barvu jeho vlasů, která dala podnět přezdívce "Prete Rosso" - zrzavý páter. Antonio Vivaldi. Nervozně poklepává prsty jakoby hledal rytmus k textu, který má před očima a druhou rukou na kuličkách růžence odpočítává stopy slov, která má převést do notového partu. Má za sebou už téměř čtyřicet úspěšných oper, ale do tohoto díla by se nejraději nepustil. Apostolo Zeno je sice uznávaný libretista, ale tyto verše psal nejspíš za jízdy v kočáře na hodně hrbolaté cestě. A ještě si odcestoval někam na sever, přitom času je málo. Jeho Excelence senátor Grimani, divadelní mecenáš, chce mít premiéru na svátek Nanebevzetí. Páter rezignovaně odložil rozevřené libreto s názvem "Griselda" a začetl se raději do breviáře.
Vytrhlo jej zaklepání. Vstoupil mladý, ani ne třicetiletý muž, který se představil a s odkazem na senátora Grimaniho, opatrně požádal o zapůjčení libreta k opeře "Griselda". Páter znejistěl, jméno příchozího mu, jako Benátčanovi, nebylo neznámé, žádnou jeho hru však sám dosud neviděl. Ano, libreto by potřebovalo upravit, ale nepřeceňuje se tento autor komedií a frašek, když chce zdokonalit dílo velkého Zena?
O několik dnů později, když Antonio opět rozevřel vrácené libreto a nalistoval zatržená problémová místa, maestro spokojeně poklepával prsty v rytmu upraveného textu. A začal tušit, že se při své tvorbě s tímto divadelním básníkem ještě setká.
Opera měla premiéru o svátku Nanebevzetí.
**
Ze dveří velké vatikánské knihovny vyšel papežův sekretář v černém taláru Tovaryšstva Ježíšova. "Svatý Otec vás očekává", oslovil elegantně, byť trochu výstředně oděného, již postaršího muže, který v doprovodu důstojníka papežské gardy čekal v předsíni .Bylo to v prvním roce pontifikátu a papež Kliment XIII., pětašedesátiletý rodák z Benátek, příslušník patricijské rodiny di Rezzonico, dosud nezapomněl na benátské karnevaly a divadla svého mládí. Jistě mu nebylo neznámé jméno a částečně i dílo muže, kterému právě udělil audienci.
Muž vstoupil a políbil papežův prsten.
Pokud kdy papežové podporovali umění, bylo to výlučně k povznesení ducha věřících blíže k Bohu. A divadlo k takovému umění rozhodně nepatřilo. V Římě bylo dokonce zakázáno vystupování žen na jevišti. O čem tedy mohli vést rozhovor papež a autor divadelních her?
Vyzpovídal se papeži z úspěchu, který přínáší slávu i zášť, z neustálého boje o přízeň vrtkavého publika a boje s intrikami nepřátel?
Audience skončila.
A zvolna končil i boj stárnoucího básníka s měnícím se vkusem diváků a výzvami konkurence. O pět let později přijímá nabídku z Paříže, aby se už nikdy do Itálie nevrátil. Ale ani v Paříži se nedokáže vymanit z objetí Múzy Thálie.Věnuje se divadlu a současně se stává učitelem italštiny dětí krále Ludvíka XV. Tak se tento právník, básník a úspěšný autor v závěrečné životní etapě stává sám "sluhou dvou pánů".
***
Léta Páně 2017, dne 23.1. věnováno autorem
LitWeb
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
