„Mladý pan hrabě by pro tuto ani budoucí dobu nebyl s to snášet útrapy vojenského života.“
 
Tak nějak zněl posudek jistého mladíka, který se pokoušel začít s kariérou v armádě. Faktem bylo, že mu mnoho jiného nezbývalo, neboť v civilním studiu se nedařilo a jeho rod měl vcelku dlouhou vojenskou tradici. Jen ta tělesná konstituce… Na té to selhalo několikrát. A také peníze. To byl další problém, neboť těch se nedostávalo, ačkoliv z dědictví po rodičích mělo být o jeho výchovu postaráno. Bohužel v době, o které je řeč, se vinou poručníka, vlastního strýce, celé rozkutálelo. A nezbylo zase nic, jen přání sloužit v armádě.
 
Otázku, jak nadále naložit se svým svěřencem, řešil i rozhazovačný strýc. Na nějakou velkou péči to nevypadalo, ostatně ani nebylo za co. Kam tedy se synovcem? Logickou odpovědí byla armáda, která jej dosud několikrát odmítla, ale nyní, na strýcovu intervenci, změnila názor. Ovšem na zkušební dobu a na vlastní náklady. Rozhazovačný poručník si tak mohl oddechnout.
 
Ještě mu ani vousy pořádně nerostly, když skutečně nastoupil službu u kyrysnického pluku, dislokovaného v tehdejších Uhrách.

 

***

 

„Hlásím poslušně Vaší Excelenci: Hrabě Merveld upadl u Connewitz do nepřátelského zajetí,“
 
volal hlasitě důstojník na koni na silného generála v bílé uniformě. Tím tělnatým velitelem byl polní maršálek Schwarzenberg. Skrz silnou dělostřelbu nebylo dobře slyšet, takže si zprávu nechal znovu zopakovat a pak se otočil na členy své svity: „Nu, pánové, co budeme dělat?“
 
V této svitě generálů byl i onen armádou několikrát odmítnutý mladík. Nyní je takřka o třicet let starší a není tu už jako kadet na zkoušku a vlastní náklady, ale má podstatně důležitější úlohu ve velitelském sboru spojenecké armády. Vlastně to byl on, kdo připravoval operační plány pro tuto bitvu, která měla vytlačit Napoleona z Německa. Je chladný a mlhavý podzimní den.
 
Děla neutichnou ještě několik dní, ale nakonec bude přeci jen vybojováno vítězství. Bylo to vítězství za cenu několika desítek tisíc mrtvých. 

 

***

 

„Nyní dejte pozor, něco vám slíbím; jestli Piemonským ve veliké bitvě pořádně naklepeme, tedy si nechám kníry růsti.“
 
Uplynulo více jak třicet let. Teď již polní maršálek takto odpověděl na vtipkování svých štábních důstojníků a sborových velitelů, kteří si často jeho bezvousou tvář brali za zdroj svých žertů. Ostatně proč ne. V této době měl v rakouské armádě knír téměř každý frajtr, jen první vojevůdce říše je nenosil. Tím prvním vojevůdcem byl opět onen neduživý mladík, jenže nyní mu je přes osmdesát let.
 
Následovala bitva u Novary a Rakušané skutečně Piemonským „natloukli“. Od té doby si polní maršálek skutečně nechal narůst knír, aby tak dostál svému slibu. Víme to nejen z obrazů, ale i z fotografií, které v závěru jeho života již existovaly a nakonec i z vyprávění současníků.