|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
0081
bla bla řekl jsem a ty jsi tomu věřila
sama jsi mi dala náboj a určila směr
jen jsem měl vědět že být závislý na tvém úsměvu
mi nezůstane napořád
ale možná jsme si nemuseli říkat že spolu vše zvládneme
protože jsme se nepřekonali
a trčíme oba v kaluži až po pás
až pominou deště vzpomeneme si na sebe
ale zatím ještě prší a ty jsi stále někdo
koho chci nenávidět a koho nechci mít rád
řekla jsi že už můžeme jít každý svou cestou
a zaklapla jsi pouta na mém zápěstí
Léta Páně 2017, dne 31.3. věnováno autorem
Radim V.
|
|
|
|
|
|

|
|
hm, přečel jsem vícekrát... a žádnou poezii v tom nevidím. Pro mě to ani ten závěr nezachránil.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
někdy čím kratší, tím lepší - vodítko, cesta, loučení, básnička.. a konce ti fakt - většinou - jdou, to víme 
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Taková uroborovská, že? Čím nahradit přeťatej úsměv? Je tolik možností...jen kdyby to člověk dokázal.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
u Tvých básní se mi vždycky nejvíc líbí konce, asi, že mi něco připomínají...
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Hm, hm - realita života, v níž se časem stále víc rozevírají nůžky mezi tím, co říkáme, a tím, co děláme. I tak se dobré vědět, že deště pominou. Teď jen zbývá se do té doby neutopit ve vlastní kaluži.
|
|
|
|