|
Zpovědní tajemství
Je až neuvěřitelné, že se tato objemná kniha, od jejíhož prvního vydání uplynulo několik století, v naší současnosti dočkala své reedice. Jen málo literárních děl přežije staletí za stálé pozornosti nejen čtenářů, ale, a to především, kritiků. Kdo a jaký vůbec byl její autor, který téměř proti své vůli dosáhl tak neobyčejného úspěchu? Cestou za hledáním odpovědi jsme oslovili několik jeho současníků, kteří s ním byli v blízkém a to nejen přátelském kontaktu.
Zastavení první, v Praze
Pana Sixta z Ottersdorfu, vzdělance a literáta, staroměstského kancléře, bylo zbytečné hledat ve sváteční den a v tuto dobu v jeho domě na Staroměstském náměstí. Zastihli jsme jej před kostelem sv. Tomáše na Malé straně při odchodu z právě skončené bohoslužby. Naší otázkou na dojmy z dnešního kázání jeho přítele, místního kazatele, byl viditelně překvapen :
„Pan vyšehradský probošt patří přece k nejlepším pražským kazatelům, to nevíte? Biblické příběhy a podobenství dokáže aplikovat na paralely s událostmi a osobnostmi země České a to s výřečností a srozumitelností obdivovanou panským stavem i prostým lidem. Ne nadarmo mu významní páni umožňují přístup do svých knihoven a rodinných archivů k vytvoření díla, které s pomocí Boží jednou oslaví naši historii. Nemám pravdu, pánové? " obrátil se s polootázkou na několik přihlížejících známých pražských měšťanů a připojil se k nim.
Zřejmě považoval náš rozhovor za ukončený.
*
Zastavení druhé, hrad Karlštejn.
K návštěvě Karlštejna jsme si nevybrali vhodnou dobu.
„Ani mi o něm nemluvte“, nevrle zabručel pan purkrabí po naší otázce na děkana místní kaple. „Toho mi byl čert dlužen, že si nezůstal raději na Vyšehradě, kněžour.“ Po trapné chvíli mlčení, snad aby ulevil své zahořklosti, pokračoval:
„Jako bych já za to mohl, že se ztrácejí děvečky. Prý v tom má prsty paní Kateřina, moje žena. Ze žárlivosti. Možná, ale s tou poslední, Dorou, jsem skutečně nic neměl, ani jsem ji vlastně neznal než ji našli rozřezanou na dolním hradu. Tady v posádce je dosti chlapů, kteří za pár grošů jsou ochotni podříznout kohokoli. Tak proč mám za to nést odpovědnost já? Ale on, děkan, chce napsat udání až ke královskému soudu. Kdyby si raději sepisoval ty starý příběhy, které si plete s biblí a nestrkal nos do věcí, po kterých mu nic není. Ale já ho odsud dostanu, se mnou si zahrávat nebude, na to mám ještě dosti vlivných známých. Ten skončí na nějaké zapomenuté faře, tam ať si pak píše co chce“.
Pochopili jsme, že asi nebude následovat pozvání k večerní hostině a vzdali jsme raději i prohlídku sakrálních maleb mistra Theodorika. Zanechali jsme pana purkrabího jeho rozhořčené trudnomyslnosti a zamířili do míst přívětivějších.
*
Zastavení třetí, znovu v Praze.
V klášteře dominikánek u svaté Anny na Starém městě nás přivítal duchovní správce klášterního kostela mladý kněz, příslušník jezuitského řádu. Na naši otázku se ochotně rozpovídal:
„Ano, otec děkan zde dožívá poslední čas svého pokročilého věku. Přicházívá často ke zpovědi, ale vždy zdůrazňuje, ať to co mi říká, neberu jako zpovědní tajemství. Chce si jen pohovořit o svém, ne vždy lehkém životě. Víte, že byl krátce i ve vězení? To ještě když byl na Vyšehradě a zastal se kapitulní poddané, kterou pan nejvyšší purkrabí pan Krajíř z Krajku zatkl pro čarodějnictví.
Ale dříve než pana děkana jsem znal jeho dílo. Četli jsme tu kroniku všichni na fakultě s velkým zaujetím a obdivem k autorovi.
Osobně jsem se s ním seznámil až tady, v klášteře. Naše první setkání proběhlo přes mřížku zpovědnice a dodnes si pamatuji jeho první slova: „Lhal jsem“. Přiznával pak, jak doplňoval letopočty tam, kde se jich nedopátral, vymýšlel si jména a osoby, které snad ani neexistovaly, jen aby podal poutavý obraz popisovaného děje. Účel světí prostředky a Bůh odpouští. Odpustí i mně vyzrazení tohoto tajemství, které již ve vaší době dávno tajemstvím není“.
Opouštíme klášter s pocitem, že bylo dobře, když se jistý, nikterak zvlášť vzdělaný kněz, před půl tisíciletím odhodlal i „lhát“ a napsat kroniku, která se stala přes všechny vymyšlenosti a nepřesnosti, zdrojem povědomí českého lidu o jeho historii.
A mimochodem, existence mnohých sídel, která jsou v kronice zmíněna a lokalizována jen intuitivně, byla po staletích moderní archeologií skutečně potvrzena.
*
Léta Páně 2017, dne 23.4. věnováno autorem
LitWeb
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
)
